Když má oddělení spád 100 milionů obyvatel
„Neurochirurgie je moje vášeň, které se intenzivně věnuji již deset let. Vždy mě také fascinovaly projekty jako například Lékaři bez hranic. Přitahovaly mě k nim vrozená touha po dobrodružství, situace, kdy si člověk vyzkouší hranice svých psychických i fyzických možností, a současně touha pomoci lidem, kteří na rozdíl od našich pacientů nemají možnost volby lékaře či zařízení, ale mají na výběr buď vás, anebo nic,“ říká neurochirurg MUD r. Aleš Vlasák o své motivaci, proč jako lékař jezdí do rozvojových zemí.
Během studia a jako lékař v předatestační přípravě jsem absolvoval cesty do Nepálu a Číny, které mi přinesly řadu cenných zkušeností se zdravotnictvím v rozvojových zemích. Nyní ale poprvé jsem měl díky projektu ICRC‑FNUSA příležitost podniknout takovou cestu již jako atestovaný lékař, který skutečně může udělat něco pro místní pacienty a současně i předat nějaké vlastní zkušenosti jejich lékařům. V červnu tohoto roku jsem absolvoval misijní cestu do nemocnice v Kijabe v Keni.
Název „Kijabe“ znamená v jazyce Maa, kterým mluví Masajové, „místo větrů“. Stojí na hraně Východoafrického riftu ve výšce 2200 m. n. m., zhruba 50 km severozápadně od hlavního města Nairobi. Celá oblast čítá okolo 17 000 obyvatel, nicméně samotná nemocnice se nachází poněkud stranou v klidné, venkovské části.
Nemocnice v Kijabe je neziskové zařízení založené v roce 1915 americkými misionáři. Zpočátku malá venkovská klinika se během doby vyvinula v komplexní nemocnici se 700 zaměstnanci a 235 lůžky. V roce 1977 se do této oblasti přestěhoval americký všeobecný chirurg dr. Richard Bransford, který zde působil celých 30 let. Založil veliké oddělení dětské chirurgie, které svým rozsahem nemělo a ani dnes nemá v celé Keni a přilehlých státech konkurenci. Celý projekt dr. Bransforda dostal postupně název BethanyKids, což je nezisková, charitativní a současně hluboce religiózní organizace zabývající se chirurgickou léčbou onemocnění dětského věku. BethanyKids se výraznou měrou podílí na financování léčby pacientů, jejichž rodiny si nákladnou léčbu nemohou dovolit. Do této skupiny bohužel spadá většina ošetřovaných dětí.
Doktor Bransford během své mise zjistil, že podstatná část jeho pacientů trpí výsostně neurochirurgickými onemocněními, a to především hydrocefalem (zvýšenou kumulací mozkomíšního moku) a rozštěpy páteře. To postupně vedlo ke vzniku samostatného oddělení dětské neurochirurgie. Vedoucím projektu dětské neurochirurgie se stal dr. Leland Albright. Jméno doktora Albrighta je v dětské neurochirurgii pojmem. Byl dlouholetým přednostou oddělení dětské neurochirurgie v Dětské nemocnici v Pittsburghu a především je autorem knihy Principles and Practice of Pediatric Neurosurgery – klíčové učebnice dětské neurochirurgie, která je základem již pro několik generací dětských neurochirurgů po celém světě.
V roce 2010 se doktor Albright a jeho žena Susan (která je neurochirurgickou sestrou) přestěhovali do Keni, aby zde pomohli vybudovat plně funkční oddělení dětské neurochirurgie. Původním plánem byla mise na rok či dva, nyní to je pátý rok a jejich práce stále není u konce. Během mého pobytu v Kijabe jsem bohužel neměl příležitost se s doktorem Albrightem setkat, neboť byl po dlouhých pěti letech poprvé na zasloužené dovolené ve Spojených státech. Na druhou stranu jsem měl ale příležitost poznat jeho práci na vlastní kůži a trochu ulehčit jedinému neurochirurgovi, který v Kijabe zůstal, dr. Humprey Okechimu. Doktor Okechi je výtečný chirurg, původem Uganďan, který pracuje v BethanyKids od počátku vzniku dětského neurochirurgického oddělení. Na oddělení pracuje ještě lékařka v přípravě – doktorka Grace Muthoni.
Nápor pacientů na neurochirurgii v Kijabe je obrovský. Oddělení v současné době disponuje dvaceti lůžky, ale na tento počet se vejde málokdy. Vždy okupuje i nějaká lůžka dětské chirurgie a několik dospělých pacientů leží na příslušném ženském či mužském oddělení. Dospělí pacienti se řeší pouze v případě, že jejich onemocnění nesnese odklad a převoz do jiného zařízení by byl rizikový. Klíčová je totiž péče o děti. Musíme si uvědomit, že polovina populace v této oblasti je mladší osmnácti let. Současně připočítejme absenci prenatální diagnostiky, která dále navyšuje počet dětí narozených s vývojovými vadami oproti vyspělým státům. Neurochirurgie v Kijabe je také jediná ve čtyřicetimilionové Keni, která se zabývá dětskou neurochirurgií. Okolní státy jako Tanzanie či Etiopie svoji dětskou neurochirurgii vůbec nemají. Toto oddělení tak slouží jako centrum pro více než sto milionů obyvatel. Tomu také odpovídá pracovní nasazení, které je na naše poměry nevídané.
Lékaři začínají ranní vizity v 6:30, po jejich skončení se jde na sál, kde je každý den v plánu zhruba pět až sedm výkonů a končí se v 17:30, pokud se poslední výkon neprotáhne. Ranní vizity jsou povinné i v sobotu, jediným dnem k odpočinku tak zůstává neděle. Přitom dlouhý čas strávený na sále není zdaleka to nejtěžší. Psychicky nejvíc vyčerpávající je každodenní neustálé rozhodování o léčbě a o financích. Lékaři u nás jsou zvyklí dělat veškerá vyšetření, která jsou možná, tak aby o onemocnění měli 100% informaci. V Keni se uvažuje naprosto odlišně – vše stojí peníze, proto se dvakrát zvažuje, zda je vyšetření opravdu nezbytné. Laboratorní vyšetření se omezují na minimum. CT skener v nemocnici sice je, ale už rok nefunguje a na opravu není. Pokud se tedy CT indikuje, znamená to pro rodinu pacienta náklady na vyšetření a ještě navíc nemalé náklady na cestu.
Během svojí cesty jsem se pokusil dočasně nahradit nepřítomného doktora Albrighta. Provedl jsem okolo třiceti výkonů za asistence rezidentky, které jsem se snažil předat něco ze svých zkušeností a technik. Z hlediska svojí specializace jsem především dočasně převzal zodpovědnost za péči o dospělé pacienty. Některé výkony jsme prováděli společně s dr. Okechim, což byla, myslím, vzájemně obohacující spolupráce. Jsem rád, že jsem mohl pomoci jak na sále, tak v rámci četných konzultací, kdy jsem se setkal s celou řadou případů, které se v České republice již nevyskytují.
Nejvíce obohacující pro mě ale bylo sledovat neuvěřitelné nasazení lidí, pro něž práce je jejich životem. Obdivuji jejich obrovskou vnitřní sílu, která zřejmě pramení ve vše prostupující hluboké víře v Boha. Ta je také základem celého projektu BethanyKids. Hluboce smekám před těmito lidmi, a to nejen před lékaři, ale před veškerým zdravotnickým personálem pracujícím v nemocnici Kijabe.
Zdroj: Medical Tribune