Kdy vás práce zdravotníka mimořádně těší?
Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D.,
vědecky sekretař Společnosti všeobecneho lekařstvi ČLS JEP
Pocit, že moje práce má smysl, prožívám jako většina mých kolegů, praktických lékařů, v ordinaci každý den. Vím totiž, že na mojí práci záleží. A není to jenom o správné a včasné diagnóze, o účinné léčbě, zprostředkování skvělého specialisty či speciálního výkonu nebo o tom, kolik svou prací denně ušetřím systému peněz. Je to hlavně o tom, co mohu nabídnout lidem, o porozumění, poskytnutí sebe sama nebo prostředí, kde může pacient vyjádřit své stesky, často přesahující hranice medicíny. Tento pocit daleko převažuje nad pocitem neuznání nebo beznaděje z marných intervencí ve smyslu prevence nebo z účelového chování pacientů. K tomu všemu mám ještě bonus, a tím je radost ze smyslu výuky studentů v praktickém lékařství a primární péči.
Jiřina Weisová,
porodni asistentka
Zrovna dnes jsem v práci, mám dvanáctku, a zrovna dnes mám pocit, že má moje práce smysl, dnes je totiž výplata. Jinak mám v poslední době pocit, že moc smysluplná není – co na tom, že jsou pacientky spokojené (ne všechny, ale snad většina), když vztahy většinou za moc nestojí.
MUDr. David Feltl, Ph.D.,
přednosta Onkologicke kliniky FN Ostrava
Já si ten pocit užívám denně, a to jak z pohledu lékaře, tak i vedoucího velkého pracoviště!; kdykoli mi přijde vyléčený pacient na kontrolu, kdykoli projeví zaměstnanec nějakou formu osobní iniciativy, ze které je znát, že ho práce baví, kdykoli zkouším studenty a oni jsou naučení. Pokud to má někdo jinak, je mi ho vážně líto a doporučil bych mu věnovat se něčemu, co ho bude bavit víc.
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.,
ředitel Psychiatrickeho centra Praha
Na rozdíl od těch, kteří se věnují výlučně pacientům, mají výzkumníci, učitelé a manažeři ještě další zdroje satisfakce, jež je chrání před vyhořením. To jsou zejména medici, kteří, než stačí vyhořet, opustí fakultu a nahradí je nová krev. Každá přednáška je pro mne tedy zdrojem pocitu, že moje práce má smysl. K tomu přistupuje radost z výzkumu mladších kolegů, která kompenzuje obecnou frustraci, jež ve zdravotnictví panuje, obzvláště v psychiatrii, se kterou se na nemocniční úrovni zachází jako s popelkou. K vyhoření naopak přispívá také to, že léčbu ordinují pojišťovny, nikoli experti, stát selhává, a chcete‑li obor jakkoli rozvinout, je to „hlava 22“.
Mgr.Tomáš Pelc,
fyzioterapeut
Když je řeč o fyzioterapii, mám naprosto jasno. Praxe je to, co mě drží mimo dosah syndromu vyhoření. Pacient, kontakt s jeho tělesnou schránkou, jeho osobností, pohybovou jedinečností. Údiv pacienta, jehož bolest, zdravotní problémy i zakořeněné motorické zlozvyky tají a rozplývají se. Povolání je tím, co mě spaluje. Hořím… a i kdybych se tím nemusel živit, neměl bych z vyhoření strach, protože v mém oboru je energie jako v tokamaku. Plat fyzioterapeuta (tři až pět let VŠ a systém celoživotního vzdělávání) je srovnatelný s platem nekvalifikované pracovní síly (8 až 15 000 korun měsíčně). Když není odbornost společensky oceněna a palivem motoru společnosti jsou zkrátka peníze, pak je odbornost jen koníčkem. Jako koníčky se pak plačící obory dlouhodobě vyvíjejí.
Všimněte si například „bouřlivého“ rozvoje filatelie v posledních desetiletích… To, že existují pracoviště poskytující zdravotní péči na nejvyšší úrovni, je zásluhou specialistů milujících svůj obor, nikoli zásluhou společnosti. V ČR dáváme na zdravotnictví podobné procento rozpočtu (HDP) jako v Chile, Koreji, Turecku a Mexiku. Čím více odborníků milujících svůj obor si nechá společnost vyhořet nebo utéct, tím hůře bude v budoucnu pečováno o zdraví našich dětí. Zdravotnictví má velkou setrvačnost,
Například socialismus v něm přetrvává i 20 let po revoluci. Stát de facto říká: Je fajn, že své hobby děláte s takovým zápalem, společnost si vás velmi váží. Snad byste ale nechtěli, abychom vám za vaše svobodné rozhodnutí pomáhat lidem platili? Co Hippokratova přísaha? (Mimochodem, na ni prý již dlouho nepřísahají ani lékaři.) Nejen finanční zadluženost státu se zvyšuje. Tahle se sice nedá vyčíslit, o to hůř a plíživěji nám to však spočítá. Některým onkologie, tím, že nebudou žít. Jiným rehabilitace, tím, JAK budou žít… Ale třeba budete mít právě vy to štěstí a narazíte na dobrého filatelistu:‑)
MUDr. Lubomír Berka, CSc.,
Jindřichův Hradec
Pocit smysluplnosti mého konání mám v posledních desetiletích téměř denně. Zjišťuji, že bych zcela jistě nesnesl dlouhodobě dělat něco, o čem nejsem přesvědčen, že má nebo bude mít smysl. Vypočítávat, kolik energie stálo získat oprávnění v nemocnici, kde nebylo ARO, vybudovat dobře vybavenou jednotku intenzivní péče, zorganizovat a téměř 20 let uskutečňovat vlastní „Kardiovaskulární program“ s péčí o hypertoniky ve vybraných obvodech a s péčí o nemocné po infarktu myokardu v celém okrese – o tom si nyní nelze ani povídat.
Získat již v 80. letech „právo“ zakoupit echokardiograf (soustředěním prostředků od 33 dárců poté, co se podařilo přesvědčit vedoucí odborníky v oboru, že UZ vyšetřování je žádoucí i na úrovni okresu) – to vše mi tehdy dávalo smysl. Dnes již nikdo nepochopí, kolik desítestran písemných zdůvodnění bylo třeba k prosazení názoru, že v ordinaci lékaře má své místo PC – snad jen fakt, že někteří praktičtí lékaři i kardiolog měli již počátkem 80. let jako první v republice v ordinaci PC, může něco napovědět. Již tehdy totiž bylo zřejmé, že bez PC nelze důstojně obhospodařovat zdravotní dokumentaci.
Po politickém převratu jsem byl proti své vůli privatizován. Zpočátku jsem se cítil ponížen, odkopnut. Nyní, po 20 letech ambulantní činnosti, uznávám, že bez tehdejší zášti by jistě nevznikla naše dnešní „Ordinace pro kardiovaskulární choroby a diabetes“, jejíž smysl uznávají nejen tisíce nemocných, ale také jejich zdravotní pojišťovny. Proto držím palce těm mladým kolegům, kteří se především snaží získat zkušenosti a užívat je ku prospěchu svých nemocných. To považuji za nejlepší recept proti „vyhoření“. Ti ostatní to snad pochopí později.
Mgr. Ivana Kirchnerová,
stanični sestra JIP Neurochirurgickeho odděleni Nemocnice Na Homolce
Chvíle, kdy si tyto pocity užívám, jsou v této uspěchané době vzácné, ale jsou. O to více se mi v mysli uchovávají a vážím si jich. Už si nedokážu vzpomenout na všechna jména pacientů a jejich diagnózy, kteří prošli naší NCH jednotkou intenzivní péče. Ale pocit radosti z dobře vykonané práce mně a troufám si říci i mým kolegům udělá vždy osobní poděkování samotných pacientů nebo jejich blízkých za naši péči, která v mnoha případech není jednoduchá ani optimistická. Pak jsou tu chvíle, které nesou přívlastek dramatické. Jsou to právě ty momenty, kdy jde o život člověka. V nich začneme mobilizovat všechny svoje schopnosti, dovednosti, vědomosti i síly, abychom nemocného vrátili zpět, zpět mezi nás do života.
Právě tehdy se projeví velká moc naší společné týmové práce, kdy všichni ze sebe vydáváme maximum a bojujeme o život druhých. V těchto vteřinách, hodinách i dnech zapomínáme na svoje osobní starosti, problémy a snažíme se o jediné – pomoci všem těm, které osud zavál k nám na neurochirurgické oddělení. Pocitu, že má moje práce smysl, si také užívám ve chvílích, kdy si pro sebe s kolegy najdeme společnou chvilku a povídáme si o běžných starostech i radostech a od srdce se zasmějeme. Je to skvělý pocit, když vidíte, že dokážeme fungovat jako taková „normální rodinka“. I za takové chvíle stojí v našem týmu pracovat a žít.
MUDr. Marta Vachová, neuroložka nemocnice Teplice
Vyhořet není problém to hrozí komukoliv, kdo pečuje o pacienty, nejen pro výplatu, ale i protože se snaží opravdu pomoci. Zatím mne stále baví povídat si s nimi a stále ještě vím, kdo má jaké domácí trable, které sice přímo nesouvisí s jejich zdravotním stavem. Asi nejvíce mne v poslední době potěšila žena, která i přes své onemocnění dokázala najít sílu vrátit se ke své profesi. Jde o učitelku, která má poškozenou řeč, a tak již dále nemůže učit na střední škole. Přesto nyní doučuje děti z azylových domovů. Těší mne, když pacienti, kteří nechtěli injekční léčbu a omdlévali při pohledu na jehlu, zvládnou samostatnou aplikaci, přestože to stojí mnoho času a vysvětlování, proč je takové léčení nutné. Také mám radost z každého zdravého miminka, které se narodí našim pacietnkám, protože to jim dříve bylo zakazováno a my dnes zvládáme těhotenství a porod u pacientek s roztroušenou sklerozou bez významného zhoršení stavu. A to nemluvím o
svatbách našich klientů a mnoha peripetiích, které k nim často vedou. Život a medicína nejsou pohádka, právě proto jsou všechny tyto malé šťastné konce určitou prevencí vyhoření a povzbuzením k další práci. :-) Krásné vánoce a co nejvíce pozitivních zpráv v příštím roce, i když v danou chvíli to příliš optimisticky s medicínou u nás nevypadá.
Medical Tribune
Zdroj: Medical Tribune