Kdy to všechno praskne?

Tak kdy to ve zdravotnictví všechno praskne? Možná myslíte třeba to, jak tečou ve zdravotnictví peníze nebo jaké jsou vztahy lékařů a farmaceutických firem nebo jak se nakupuje technika nebo jak se prolévají peníze přes beton. Tam už toho moc prasknout nemůže.

Jednak vše – možná trochu naivně – rozkrývají novináři, jednak to, že je naše zdravotnictví je málo efektivní, ví každý. Jak je to s farmaceutickými firmami, ví dnes také skoro každý nebo si myslí, že to ví.

Novináři Mladé fronty odhalili provize za předepisování léků. Provize jsou normální v každé oblasti, kde se něco prodává, problém je však v tom, že by se tak nemělo dít za zády neinformovaného pacienta. Provize určitě léky tolik neprodražují, nepochybně je však prodražují nadnárodní centrály firem.

Za celým světem je, jak se říkávalo, možná jeden velký Cimrman, který tahá za nitky lidských loutek. Za nefungujícím zdravotnictvím možná Cimrman bude, možná z legrace zkouší, co lidé ještě snesou. Je to jen pokus, protože ve skutečnosti se Cimrman choval ve všech životních situacích obvykle velmi efektivně.

Možná sedí někdo zlomyslnější právě v centrálách nadnárodních farmaceutických firem, které neznají místní, tedy u nás české prostředí. Vymýšlí celosvětové či celoevropské obchodní strategie, zcela cizí našemu prostředí. Miliony létají oknem a čeští ředitelé poboček, reprezentanti i lékaři se tomu sice podivují, ale v duchu národní švejkovské tradice spíše přizpůsobují. To léky prodražuje určitě.

Zdravotnictví prodražuje také chování pacientů. Proč by se chovali efektivně, když jim efektivní chování žádnou výhodu nepřinese? Podobně neefektivní je financování vědy, jen si tak hrajeme na posuzování a oponování nejrůznějších projektů. Tohle vše, co činí zdravotnictví neefektivním, ale praskat nemusí, to všichni už do značné míry vědí.

Slovo „praskne“ můžeme použít i v jiném jazykovém smyslu, jejž lze ilustrovat dvěma případy. Třeba ruskou pohádkou o rukavičce, do které nalezlo tolik zvířátek, až rukavička praskla. Nebo scénkou ze seriálu skupiny Monty Python, kde si extrémně obézní pán objednal a snědl celý jídelní lístek a poté, co si dal zelený lísteček, prasknul.

Zdravotnictví může také takhle prasknout – tím, jak se na stále se ztenčující skupinu opravdu pracujících zdravotníků nabaluje stále více neproduktivních osob: administrátorů, kontrolorů, revizorů, akreditátorů a auditorů a dalších lidí, kteří většinou ve zdravotnictví skoro nikdy reálně nepracovali, zato dovedou nařizovat, kontrolovat a tím dále komplikovat práci těm opravdu produktivním zaměstnancům.

Jejich rozmach u nás paradoxně nastává v době, kdy všechno je více méně kontrolovatelné elektronicky, jako by si ještě na poslední chvíli chtěli užít a ve zdravotnictví trochu zařádit – vymýšlet často nesmysly, a tak hledat zdůvodnění vlastní pohodlné existence.

České prostředí je po roce 1989 výrazně antiliberální. Možná nás totalitní režimy naučily poslouchat a bič mnoha zákonů a vyhlášek nad sebou chceme mít. Máme vyhlášky a zákony, často bezzubé, které každým dnem rozšiřují kvanta nesmyslných předpisů. V poslední době například paragraf občanského zákoníku o zkažené dovolené. Přitom je jasné, že takové věci lze řešit obecně jako porušení smlouvy.

Je kuriózní, že i v totalitním režimu byl zákon o zdraví lidu více méně jen jeden. Teď máme balík zdravotnických zákonů a vyhlášek a rozfázovanou reformu. Podíváme‑li se na řadu fotografií ministrů, jež zdobí stěny chodby ministerstva zdravotnictví, vidíme zde – snad s výjimkou těch, kdo zde byli jen krátce – dlouhou řadu tváří typických antiliberálů, kteří si libují v tvorbě zákonů a předpisů.

Přitom je podstatná jediná věc: lékař a sestra jsou odpovědni za svou práci a v týmu musejí pracovat tak, aby si důsledně vzájemně předávali informace. Místo toho se stává činnost ku prospěchu pacienta, jíž se všichni zaklínají, stále administrativně náročnější.

Nikdo nezpochybňuje nezbytnost řádně vedené dokumentace, mimo jiné i z forenzních důvodů. Avšak aby byl pacient – nemocný člověk – posunut až na druhé místo za administrativní činnost? Místo obecné odpovědnosti za podání léku proti bolesti musí být pacient např. po podání analgetika kontrolován, jeho reakce pravidelně zapisována a ve formulářích už jen chybí nařízení, že musí být také probuzen, aby byl zápis validní.

Tomu už je blízko okamžik, kdy budou pacienti nuceni v šest hodin ráno nastupovat do řady s kartáčkem na zuby a zdravotníci to budou místo léčení kontrolovat.

V některých nemocnicích jsou některé tzv. nebezpečné léky uzavřeny v trezoru. Snad situace nespěje k tomu, že bude zavřen do trezoru jako velmi nebezpečná osoba také lékař. Ten by mohl pak být opatrně konzultován ohledně diagnostických a léčebných postupů, vše by bylo zapisováno a lékař by se k pacientovi ani nedostal.

Těžko říci, zda je ještě proces parazitování na činnosti zdravotníků zastavitelný. Zda už náhodou není pozdě, protože ti diagnostikující, léčící a ošetřující pracovníci na ty ostatní nevydělají. Vybavuji si, jak v jedné hře Vodňanského a Skoumala provázelo jednoho sportovce 599 členů vedení výpravy.

A taky si vzpomínám, jak se obecenstvo této trefné parodii na situaci v socialistickém sportu smálo. Zdá se, že zdravotnictví ušlo dlouhou cestu, aby mohlo být parodování sportu nahrazeno právě jím. Za socialismu se říkávalo, že na sportovce a členy vedení jejich výprav vydělávali dělníci. Na kontrolami prošpikované a neefektivní zdravotnictví bohužel opravdu nemůže vydělat nikdo.

--------

autor: Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune