Kdy má regulace smysl?
„Požadujeme, aby zdravotní pojišťovny z našich peněz platily lékařům v plné výši za veškerou péči, kterou my pacienti potřebujeme. Za své peníze chceme kvalitní zdravotní péči. Proto žádáme, aby nás naši lékaři mohli léčit podle svých znalostí a v souladu se svým svědomím a nikoli podle diktátu úředníků zdravotních pojišťoven a ministerstva zdravotnictví,“ napsala ČLK do petice, kterou připravila pacientům k podpisu na nově vyhlášený Den zdraví lékařů. Udržet takto nastíněný „švédský stůl“ však není v silách žádného zdravotnického systému. Proto se tentokrát ptáme: Jakou formu regulace ve svém oboru jste ochoten považovat za účelnou, a naopak, jaká restrikce pacientům jednoznačně škodí?
Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., ředitel Psychiatrického centra Praha
Požadavek ČLK mi připomíná definici komunismu, jak nám ji vštěpovala soudružka učitelka na základní škole: V komunismu nebude třeba peněz, protože každý bude pracovat podle svých možností a odměňován bude podle svých potřeb. A tak i ve zdravotnictví snů. Ne že by v apelu na omezení restrikcí a mimoprofesionálních limitů léčby nebylo rozumné jádro. Problém je spíš v nalezení řešení, jež je nepochybně mnohem složitější, než se z petice zdá, a mělo by být systémové. Systémovostí myslím obecný a zcela zásadní boj proti přebujelé byrokracii, legislativnímu absurdistánu a přeregulovanosti, jež z celé naší společnosti dělá směšné panoptikum. A tou složitostí myslím především to, že v případě současného zdravotnického systému jsme schopni na místě vyjmenovat tucet důvodů, jež k neblahé situaci vedou, a nadrobeno mezi nimi mají všichni, nikoli pouze „zlá vláda“.
Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D., Ústav všeobecného lékařství 1. LF UK
Naplnění uvedeného prohlášení je „atomovým snem“ každého poskytovatele zdravotní péče. Tedy i mým. Můj sen připouští globální regulaci nákladů, ale počítá se zrušením preskripčních a kompetenčních omezení, která nás praktické lékaře dusí, pacienty obtěžují, vedou k jejich zbytečnému pohybu v systému a k neefektivní konzumaci péče. Prohlášení České lékařské komory je dobře míněno, ale tak, jak je formulováno, vyznívá naivně (veškerou péči…, podle potřeb pacientů…). Lékaři v něm podle svého scénáře a ve svém zájmu pacienty obsazují do role, které nerozumějí a ani nemohou rozumět. Podle mého názoru právě ČLK, jako nejvyšší lékařská autorita, by měla pacientům vysvětlit, že medicína bez hranic je nezaplatitelná a že může být také nebezpečná.
MUDr. Luboš Kotík, CSc., vědecký sekretář ČIS, Interní odd. FTN
V poslední době se stává medicína stále více regulovaným oborem. Nemám na mysli regulační restrikce, které v současné době pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví na medicínu uvalují ve snaze ušetřit prostředky a proti kterým míří do značné míry oprávněné aktivity České lékařské komory. Lékaři jsou bohužel regulováni nepřímo zcela opačným směrem, a to ke zbytečnému plýtvání. Jednak je to dramatické pronásledování a kriminalizace oboru směřující ke stále většímu počtu stížností s cílem vysoudit peníze. Nezbytně to vede k obrannému alibismu lékařů, který má v anglosaské literatuře již své jméno – defenzivní medicína. Odhaduje se, že defenzivní medicína spotřebovává asi 20 % prostředků na zdravotnictví. Znamená to, že lékař alibisticky indikuje drahá vyšetření, aniž věří, že výsledek bude pro pacienta přínosem. Jednak je druhým faktorem vedoucím ke zvýšení nákladů stále silnější tlak na dodržování tzv. doporučených postupů, které často obsahují různými vlivy průmyslu nadsazené požadavky na léčbu. Jejich nedodržení opět zcela neopodstatněně může vést k úspěšné žalobě. Třetím novým fenoménem, který zdražuje péči o pacienta, je požadování nejrůznějších akreditací zdravotnických zařízení. Akreditační postupy jsou z velké části zbytečnou administrativní zátěží, kde vyžadovaná dokumentace často budí u zdravotníků jen útrpný úsměv, obírá zdravotnický personál o čas a odčerpává prostředky k firmám akreditaci udělujícím. Zde vidím já zbytečnou ztrátu obrovských prostředků, která vznikla přeregulováním medicíny a kde by bylo možno uvolněním tlaků na lékaře masivně ušetřit.
MUDr. Jaroslava Laňková, všeobecná PL, Kamenice nad Lipou
Účelná regulace znamená, že se sníží náklady bez poklesu kvality péče. Na to nestačí jednotlivá opatření, nutné je dokončení systémové reformy. Z hlediska mého oboru je potřeba především lépe využít možností primární péče. Alespoň ve stručnosti, kterou dovoluje tato anketa, je potřeba: 1. Odblokovat činnost primární péče – zrušit neúčelná až nesmyslná preskripční omezení, umožnit více mimokapitačních výkonů, umožnit a motivovat její rozvoj. 2. Zamezit dublování primární péče v drahých specializovaných ambulancích, které by měly poskytovat hlavně konzultační činnost a péči o těžká, komplikovaná nebo vzácná onemocnění, vyžadující více času a erudice. K tomu je nutná změna výpočtu nákladovosti péče, resp. výpočtu kapitace, podle nemocnosti (diagnóz) ošetřovaných pacientů. 3. Nutné je zavedení řízené péče (gatekeeping), s možností pacienta vyžádat si druhý názor.
Škodlivé restrikce: V našem oboru pacientům jednoznačně škodí restrikce ve formě řady preskripčních omezení, která pacienty a) diskriminují v úhradě péče ze zdravotního pojištění, b) omezují jejich přístup ke kvalitní péči. Jeden příklad z mnohých: Praktický lékař má plnou kompetenci léčit nekomplikované diabetiky 2. typu. Nový diabetik s metabolickým syndromem, který nesnáší metformin, se chce léčit u svého praktického lékaře, ale v jeho péči nemá nárok na úhradu alternativního inzulinového senzitizéru. Musí se spokojit buď s méně vhodnou léčbou sulfonylureou, nebo si lék sám platit, nebo musí přejít do péče specialisty.
Zdroj: Medical Tribune