Kde zůstává medicína v rodině

Podle současné mediální scény by se mohlo zdát, že kdo své dítě směřuje k profesi lékaře nebo sestry, ničí mu život, alespoň pokud by mělo zůstat v českém zdravotnictví. Medicína, případně ošetřovatelství však stále patří k profesím, které se dědí nápadně často, existují rodiny, které se jednomu oboru věnují po několik generací. Proto se tentokrát v diskusním fóru ptáme: Doporučujete, či naopak vymlouváte svým potomkům studium medicíny a práci lékaře, případně studium zdravotnické školy a práci zdravotní sestry?

• Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,

rektor Univerzity Karlovy

Ve svých dvou dětech jsem se vždy snažil probouzet lásku k vědění obecně. Dcera nyní studuje medicínu, všeobecné lékařství. Zajímaly ji vždy přírodní vědy a chemie, studium ji baví, tak uvidíme. Syn má rád počítače. Medicína je náročná práce, kde má člověk vysokou zodpovědnost, ale to je i v jiných oborech, na druhé straně v medicíně je radost z vyléčených pacientů a v medicínské vědě také příspěvek k lidskému vědění. Medicína je velmi pestrý, zajímavý obor, který je široce rozkročen, od intenzivních, chirurgických oborů přes interní, psychiatrii, neurologii, je tam široká možnost uplatnění.

• Prof. MUDr. Aleksi Šedo, DrSc.,

děkan 1. LF UK v Praze

Mám čtyřiadvacetiletou dceru a zařekl jsem se, že ji budu ovlivňovat co nejméně. Sledoval jsem, co ji zajímá, a vnitřně jsem prožíval určité napětí, jak bude vybírat. Pakliže by si vybrala medicínu, byl bych velmi rád, rozhodně bych to považoval za krásnou volbu. Ona si však vybrala jinak. Vystudovala v Paříži hudební produkci, což spojuje umělecké ambice s právními pohledy na věc. V této oblasti se uplatnila a já jsem spokojen. Osobně si myslím, že studium medicíny je krásná věc a předurčuje krásnou cestu. Skvělá volba je ovšem především být vynikajícím profesionálem bez ohledu na obor, ve kterém se pohybujeme, pokud nás vlastní práce uspokojuje. Můj osobní pohled, který nemusí konvenovat každému, je ten, že je výborné, když si člověk vybírá takovou profesi, na které se může podílet tvůrčím způsobem a svoji práci vnímat jako určité poslání. Je dobré, když si každý vybere to, k čemu je nejvíce obdařen, a věnuje se tomu, co ho těší. V opačném případě bude těžko úspěšný, a tedy i spokojený v té nejobecnější lidské rovině.

• Prof. MUDr. Antonín Pařízek, CSc.,

vedoucí lékař perinatologického centra, Gynekologicko‑porodnická klinika 1. LF UK a VFN

Mám tři děti, jedné dceři je 24 let, druhé 16 let a synovi 13 let. Nejstarší dcera právě dokončuje lékařskou fakultu a chce se věnovat neurologii. Druhá dcera studuje gymnázium se zaměřením na přírodovědu a byl bych rád, kdyby se její volba týkala pokud ne lékařství, tak přidružených přírodovědných oborů. U každého dítěte pochopitelně záleží na jeho zájmech a talentu. Co se týče odrazování potomků od vlastní profese, domnívám se, že když rodič má nějaký druh práce a nechce, aby ji jeho vlastní dítě vykonávalo, tak je to proto, že sám dotyčný rodič má obvykle nějaký profesní problém. Všechny obory jsou důležité, resp. potřebné, ale z mého pohledu medicína je obor perspektivní v jistotě, že jej člověk může dělat vždy, hodně i samostatně a na celém světě. Přináší uspokojení, pocit dobře vykonané práce, a pokud se udělá ještě nějaký ten krok navíc, nad standardní rutinní postupy, myšleno vědecko‑výzkumná práce, pak to může být velký bonus, a takový pracovní život dává ještě hlubší smysl, resp. ono uspokojení je ještě intenzivnější.

• Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,

emeritní přednosta Chirurgické kliniky FN Motol

Mám tři dcery, dnes už dospělé ženy, ani jedna z nich nešla studovat medicínu, protože mě viděly jako odstrašující příklad. Já sám si myslím, že medicína není práce na osm hodin denně, jsou to i noční služby, neděle, často deset a více hodin denně. Ony to viděly a řekly mi, že nechtějí být otroky jako já. Dvě vystudovaly dějiny umění, jedna němčinu. Jsem rád, že je to tak. Jsem přesvědčen, že žena těžko může konkurovat mužům v tak náročném povolání, jako je medicína, protože musí dělit svůj čas mezi práci a rodinu. Když odpromuje, porodí, zůstane dva tři roky na mateřské, muži zatím jdou ve svých znalostech dál. Je‑li schopná, dožene je – a já si myslím, že ženy jsou stejně schopné a v mnoha ohledech schopnější než muži. Mají daleko větší empatii k nemocnému, manuálně v operačních oborech jsou v průměru zručnější než muži. Jenže jim kariéru přerušují mateřské dovolené, muži jdou ve svých zkušenostech a praxi dál plynule. Těžko jim žena konkuruje, pokud chce dokázat víc, než je standard, dostat se na vedoucí místo. Ženy si myslí, že muži jsou příčinou toho, že ony nejsou primářkami, ředitelkami, ale myslím si, že to je jen odraz biologie. Mně osobně přinesla medicína velké uspokojení a radost, nemluvím o penězích, ale o dobrém pocitu.

• MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Především bych chtěl, aby se všechny tři moje dcery živily poctivým řemeslem, a pokud budou studovat vysokou školu, tak medicínu, práva, nebo i technické obory, i když ty pro děvčata tolik nejsou. Samozřejmě kdyby se nejstarší dcera, která je nyní na víceletém gymnáziu, rozhodla pro medicínu, byl bych rád. Z nadčasového hlediska platí, že medicína je poctivé řemeslo, které nemá žádný ideologický základ a není založeno na balastu. Je to poctivá práce, kterou budou lidé vždy potřebovat. To byl také důvod, proč jsem si hluboko za socialismu medicínu vybral. Medicína je velice těžká vysoká škola, byť je to povolání krásné, tak naše společnost ho není schopna ekonomicky ohodnotit. Pořád ale platí ta výhoda, že s lékařskou fakultou se člověk uživí kdekoli na světě. Svým dětem proto doporučuji, jděte na medicínu a můžete kdykoli kamkoli odejít, všude vás uvítají s otevřenou náručí.

• JUDr. Lenka Teska Arnoštová, Ph.D.,

náměstkyně ministra zdravotnictví

Mám čtyřletou dcerku a musím říct, že si hodně často hrajeme na doktory a na pacienty, a myslím si, že ji tato aktivita velmi baví. Zdravotnictví je hodně specifické v tom, že musíte mít vztah, nestačí jen se něco naučit. Je to práce, kterou musíte dělat srdcem, musíte mít vztah k pacientům, musí vás to bavit. Já se snažím při výchově, i když jsou to s ohledem na věk dcerky takové jednodušší hry, naučit ji, aby pomáhala, aby brala pomoc druhému jako něco, co je součástí běžného života. Takový přístup je podle mého prakticky nutností od každého, aby, pomáhal druhému pokud může, protože ne všichni na tento svět přicházejí se stejnými podmínkami. Snažím se tedy při těchto výukách nastavit dceři vztah k lidem, dětem a možná i budoucím pacientům.

• Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

poslanec PSP ČR, exministr zdravotnictví

Já mám dva syny, jsou sedm let od sebe a na obou jsem zkoušel je na medicínu nasměrovat. Protože ale nemám rád, když se lidé k něčemu moc tlačí, tak jsem s nimi nijak nemanipuloval a oni oba studium medicíny odmítli. Jeden je učitel a druhý stavař, ale ten stavař si vzal lékařku, takže přece v rodině něco zůstalo. Já bych zcela určitě studium medicíny každému doporučil, dokonce bych i doporučil dívkám, aby byly zdravotními sestrami. Zdravotnictví sice posledních 25 let je stále v nějakých otřesech, ale pořád je potřeba vědět, že mzdová úroveň není na české zaměstnanecké poměry zase tak příšerná. Samozřejmě že absolventi z IT oblasti mají víc peněz, když nastupují, ale musejí nastoupit v Praze, takže ono to tak jednoznačné není. A je tady jeden fenomén, který si málokdo uvědomuje, a to že zdravotnictví je stabilní jako zaměstnavatel. Prakticky nejsou nezaměstnaní zdravotníci, mohou si poměrně zeširoka vybrat místo i typ práce, a pokud mohu jako lékař říct, tak je to práce, která je velmi naplňující a uspokojující.

• MUDr. Pavel Vepřek,

předseda sdružení Občan

Já mám dvě báječné dcery, obě dvě inklinovaly k medicíně od malička. Ta starší se pustila do studia psychologie a speciální pedagogiky, v současné době se zabývá psychologickými problémy neslyšících dětí. Druhá dcera se ještě více vyvedla po rodičích, protože vystudovala medicínu a je teď gastroenterolog v Ústřední vojenské nemocnici. V současné době je na mateřské se dvěma krásnými dětmi, ale už jeden den v týdnu začíná chodit dělat gastroskopie a některé další výkony. Jsem spokojený, že si vybrala stejný obor jako já. Myslím si, že medicína je strašně krásná profese, a pokud někdo nemá zrovna zlatokopecké úmysly, tak ho to tam může bavit, i když současný obraz českého zdravotnictví zrovna velké naděje nedává, ale doufejme, že se to změní. Takto to nemůže trvat věčně.

• Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

ředitel Masarykova onkologického ústavu

Své dvě dcery jsem nijak neindoktrinoval, nechal jsem je svobodnému rozvoji. Jedna dělá plastickou chirurgii pro děti, rozštěpy a takové ty bohulibé nelukrativní věci, druhá je přírodovědec, ale pracuje pro kardiocentrum, je molekulární mikrobiolog. Asi něco z mého příkladu to v ní tedy otisklo. V žádném případě jsem jim medicínu nijak nedoporučoval. A tři vnoučata, ta žijí ještě svobodným životem a je jim jedno, jestli je nějaká medicína nebo ne.

• Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.,

exředitel Sexuologického ústavu, bývalý europoslanec

Tři dcery, které jsem vychovával, nebyly instruovány, aby se staly lékařkami. Dvě projevily zájem o zdravotnictví v tom, že chodily do zdravotnické školy. Jedna zůstala zdravotní sestrou, druhá se dala na byznys, ta třetí studovala odlišný obor. Takže k medicíně jsem žádnou nepřitáhl. Dcera, která pracuje ve zdravotnictví, je velmi spokojená, lidé ji mají rádi, je dětskou sestrou, realizuje se v tom. Myslím, že zvolila dobře. Mně osobně přinesla práce ve zdravotnictví neskutečné množství různých informací. Když jsem v šedesátých letech 20. století na psychiatrii začínal, dělali jsme všechno, trhali zuby, na poliklinice jsem jezdil s pohotovostí, léčil jsem kojence i seniory. Takže medicína dá člověku hodně zkušeností, se kterými se běžný člověk nesetká. V tom si svoji volbu pochvaluji.

Zdroj: MT