Kde jsou v českém zdravotnictví „černé díry“?

Nové diagnostické i terapeutické možnosti jako by přibývaly geometrickou řadou. Avšak ani ty nejbohatší státy nedokáží zajistit, že každý bude nejmodernějšími postupy léčen. Také u nás výdaje na zdravotnictví strmě rostou – ze 195 miliard korun před pěti lety vystoupaly na téměř 260 miliard v roce minulém. Přitom někde se šetří na nepravém místě a jinde utrácí až příliš velkoryse a bez kontroly.

Proto se tentokrát zainteresovaných odborníků ptáme: Kde jsou podle vás v českém zdravotnictví „černé díry“, v nichž mizejí peníze zbytečně? Dokážete odhadnout, o kolik prostředků tak systém přichází?

V oblasti zdravotnických prostředků vládne chaos

Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,
děkan 1.LFUK

"Černé díry" jsou nejen ve zdravotnictví, ale také v jiných resortech. Ve zdravotnictví je třeba se podívat, v jakých částech nárůst je a zda je odpovídající. Zvyšování mzdových prostředků je jistě chvályhodné, ale pořád není adekvátní a odpovídající rozvinutým evropským státům. Černé díry jsou v neregulované oblasti zdravotnických prostředků, kde vládne cenový chaos bez jakékoliv regulace. Další oblastí jsou nákupy nákladné přístrojové techniky, kde by povinností mělo být srovnání cen například s evropskými státy.

Oblast lékové politiky je sice regulována, avšak ne zcela důsledně. Při nárůstu poznatků moderní medicíny se blížíme individualizované léčbě, která je sice primárně nákladná, často však nemocného buď úplně vyléčí, nebo významně pozitivně ovlivní jeho zdravotní stav a pacient se může vrátit k plnohodnotnému životu. Zde chybí komplexní hodnocení nákladů a vynaložených prostředků ve zdravotnictví, tzv. HTA (Health Technology Assessment).

Otázka nezní, jak uspořit, ale jak efektivně rozdělovat
Pavel Vítek,
výkonný ředitel Grémia majitelů lékáren

Největší černou dírou ve zdravotnictví je politický systém jeho řízení. Chápu, že žádný zdravotní systém nemůže být řízen pouze ekonomicky. Ve stávajícím řízení mi ale chybějí veličiny jako návratnost vložených prostředků nebo jejich výkonová efektivita. Budeme-li nadále držet zbytečná lůžka jen proto, že zrušení některých nemocnic je politicky neúnosné, budeme-li nadále udržovat pacienty v tom, že mají nárok na to nejlepší, a to bezplatně, nespojíme-li systém zdravotního a nemocenského případně i sociálního pojištění v jeden, pak bude zdravotnictví jako celek černou dírou.

V současném zdravotnictví zcelapostrádám podporu nových trendů, jakými jsou například jednodenní chirurgie a též přesun některých výkonů z lůžek do ambulancí. Vadí mi pomalé a nejednotné zavádění informačních technologií nejen jako formy vedení zdravotnické dokumentace, ale hlavně jako formy komunikace s pacientem. Zdravotnictví totiž posuzuje pouze čas zdravotníků, jako kdyby čas pacientů nebyl stejně drahý.

Chybějí elektronické recepty v praxi a také možnost objednání se přes internet. Také veřejnou kontrolu přímo pacientem považuji za nedostatečnou a přitom by stačilo opravdu málo: kdyby každý pacient po výkonu prostě podepsal svůj účet, na němž by viděl, co mu bylo prováděno a kolik to stálo. Absence standardů zdravotní péče, účelné farmakoterapie a s tím související možnosti připojištění spoluúčasti by též mnohé vyřešily. Jakýkoli systém spolkne tolik peněz, kolik do něj dáme, a ve srovnání s Evropou nej sme zase až tak štědří. Otázkou tedy podle mě není, jak v systému uspořit, ale spíše, jak efektivně rozdělovat, a to je podle mého názoru náš největší problém.

Význam některých nových léků se přeceňuje
MUDr. Roman Šmucler, CSc.,
Klinika a institut estetické medicíny - Asklepion

Neefektivita českého zdravotnictví byla spočítána na 19 %; je-li tomu tak, pak můžeme ušetřit cca 50 miliard korun a pacientům to neuškodí. Největší ztráty jsou v chybné lékové politice. Na jedné straně se mnoho léků předepisuje "pro jistotu", dále zbytečně platíme analoga a jejich marketing a v neposlední řadě se finančně přeceňuje význam některých lékových novinek. Příkladem budiž vývoj v onkologii.

O životě a smrti u solidních nádorů rozhoduje včasná diagnostika a pak chirurgie či radioterapie. Nejmenší efekt má biologická léčba, v řadě diagnóz snad zlepší stav umírajících. Leč právě tam se soustřeďují peníze, a to obrovské, jež pak chybějí v rozhodující chirurgii. A zkuste po tom všem humbuku nepředepsat pacientovi biologickou léčbu, i když tím získá jen dny života, možná nějaký ten týden... Až bude pojišťovna pacientovi objednávat optimální léčbu podle potřeby, zmizí mnoho zbytečné medikace, vyšetření a snad i operací. Dnes jen pojišťovna s hrůzou sleduje, jaké účty jí docházejí, když už nelze nic změnit.

Kapitolou samou pro sebe jsou investice do často zbytečných přístrojů s ohromujícími parametry. Kupuje-li stát či kraj, lze se často cenám jen divit. Málokomu dochází, že luxusní přístroj z dotačního titulu je často darem danajským vzhledem k provozním nákladům. Novou černou dírou jsou přehnané certifikační nároky. Dříve jistě bylo možno ředit cytostatika v digestoři, nyní se požadují investičně nákladné centrální přípravny - a už se začíná tvrdit, že správně může infuze naředit jen robot. Zní to hezky, leč kde na to vše vzít peníze a je to nutné? No nutné to je, když se prolobbuje příslušná vyhláška.

SÚKL selhává při regulaci cen léků
MUDr. Milan Kubek,
prezident České lékařské komory

Výdaje na zdravotnictví v ČR stále hluboce zaostávají za možnostmi naší ekonomiky a zdaleka neodpovídají očekávání veřejnosti, co se týče kvality a dostupnosti zdravotní péče. Vždyť oněch 24 856 Kč na občana v roce 2008 nepředstavuje ani tisíc eur. V roce 2008 se sice zastavil pokles podílu výdajů na zdravotnictví na HDP České republiky, ale i tak nás těch 7 % investovaných do zdravotní péče řadí na samý chvost států OECD. Meziroční nárůst výdajů o 7,2 % zní dobře, avšak jen do chvíle, kdy si vzpomeneme, že v témže roce činila míra inflace 6,3 procenta.

Rozpaky vzbuzuje rovněž struktura finančních zdrojů. Zatímco podíl veřejného zdravotního pojištění zůstává konstantní, snižuje se nadále podíl rozpočtových výdajů. Tento trend pozorujeme již od roku 2003, kdy byly tehdejší okresní nemocnice převedeny pod pravomoc krajů. Zatímco v roce 2003 byly rozpočtové výdaje 23,8 mld. Kč, v loňském roce se propadly již na pouhých 18,5 mld. Kč. Jsem zvědav, zda nové krajské reprezentace tento nepříznivý trend zvrátí.

Naopak nejrychleji rostoucí položkou je přímá spoluúčast pacientů, která dosáhla již úrovně 15,5 procenta. Když si uvědomíme, že v ČR neexistuje komerční připojištění a všechny tyto platby probíhají přímo z kapsy pacienta, tak nás tyto hotovostní výdaje řadí již mezi státy s největší přímou spoluúčastí pacientů na úhradě zdravotní péče v Evropě. Otázkou je, kde leží strop sociální únosnosti této přímé finanční spoluúčasti.

Ptáme-li se na výdaje a na plýtvání, pak za povšimnutí stojí fakt, že zatímco počet vydaných balení léků se v roce 2008 snížil o 7,4 %, celkové výdaje za léky vrostly naopak o 8,3 procenta. Právě zvýšení průměrné ceny jednoho balení léku ze 196 Kč na 229 Kč, tedy meziročně o 17 procent, je nejenom důkazem selhání regulačního orgánu, kterým je SÚKL, ale také exemplárním příkladem plýtvání.

Příčina je v podhodnocených mzdách zdravotníků

Doc. Mgr. Ing. Martin Dlouhý, MSc., Ph.D.,
Vysoká škola ekonomická, Praha

Mnoho lidí se domnívá, že ve zdravotnictví je tzv. černých děr, v nichž mizejí prostředky, poměrně mnoho. Že se někde plýtvá, je určitě pravda, ovšem často se problém zveličuje a argumenty jsou spíše dojmologií. Konečně nějaký příklad plýtvání najdeme v každém sektoru národního hospodářství. Že se někdy šetří na nepravém místě, je též pravda, že nové, moderní technologie jsou drahé, je rovněž pravda, a že stárnoucí populace bude zvyšovat výdaje na zdravotnictví, taktéž nelze zpochybnit. Nic z uvedeného však podle mne nebylo, není a nebude hlavní příčinou růstu výdajů na zdravotnictví v minulosti, současnosti a blízké budoucnosti. Hlavním hybatelem výdajů na zdravotnictví jsou totiž z minulosti zděděné podhodnocené mzdy zdravotníků. Netroufám si odhadnout, o kolik prostředků zdravotnický systém přichází plýtváním. Tipnu si však, že dosažitelné úspory nepokryjí očekávané mzdové požadavky. Podíl výdajů na zdravotnictví na HDP není v ČR podle mezinárodního srovnání nadměrný, takže je možné současně hledat úspory i nové zdroje.

Racionalizační opatření je třeba zavádět, nikoli odkládat
MUDr. Pavel Hroboň, MS,
Advanced Healthcare Management Institute

České zdravotnictví jistě má své "černé díry" - předražené stavby, nákupy zdravotnických přístrojů nebo opravdu nekompetentně vedené instituce (jejich počet naštěstí ubývá). Tím se však neliší od jiných oblastí, ve kterých se pohybuje hodně veřejných peněz. Stačí zmínit například v médiích opakovaně probírané předražené dopravní stavby.

"Černé díry" ve smyslu obzvlášť odstrašujících případů je samozřejmě třeba "zavřít". Avšak mnohem důležitější je zamyslet se nad tím, kde můžeme ušetřit a zlepšit podmínky v celém zdravotnictví. Uvedu jen několik příkladů - zvyšování podílu DRG na úhradách nemocnicím, nový systém úhrad zdravotnických prostředků, zavedení doporučených klinických postupů, přesun řady výkonů do ambulantní oblasti, disease management.

Tato opatření a nástroje mají prokázaný potenciál zvýšit kvalitu a ušetřit náklady, a vést tak k větší spokojenosti poskytovatelů i pacientů. Jen musíme jejich zavádění urychlit, a ne stále vymýšlet, proč je nutný jejich odklad. Jinak se brzy probudíme do světa, v němž nebudou peníze na nutnou péči, protože jsme je promrhali na spoustě drobných nedokonalostí.

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune