Každý týden malý zázrak – díky vám
Jak vzniká Medical Tribune? V předstihu před plánovaných vydáním se sejde redakční rada složená z renomovaných odborníků. Ta vybere relevantní témata. Redaktoři si je podle svých specializací rozeberou a do stanoveného termínu zpracují. Poslední týden před zveřejněním pak připadá na redakční práce, dolaďují se detaily, každá nejasnost se konzultuje.
Ano, tak by to mělo být. Jenže není. V režimu novin usilujících o aktuálnost je podobný systém jen utopií. Ve skutečnosti se noviny dělají samy. Jinak si nejde vyložit fakt, že nakonec vždycky v pátek odejdou do tiskárny. Míra entropie je někdy pozoruhodná. Jen nemáme dost odvahy být důslední a jednou tenhle proces nechat proběhnout bez nás. Přes všechny vlastnosti živého organismu si však troufáme říci, že míra zkreslení je v našem titulu podstatně menší než u běžných médií. Máme proti nim výhodu, že nejsme nuceni hledat senzace za každou cenu a pokud je nutné volit mezi přesností a atraktivitou, můžeme se přiklonit k přesnosti. Úlevou je i to, že na rozdíl od ostatních novinářů nemusíme složité věci zjednodušovat tak, až nejsou pravda.
Každé číslo prochází určitým cyklem. V pondělí to vypadá, že tentokrát nevyjdeme. Šuplíky redakčního systému s připravenými soubory zejí prázdnotou, korektorka nemá co číst. Rotačka je vychladlá někde v nedohlednu. I když všichni vypadají, že pracují, motivace k nějakým heroickým výkonům chybí. V úterý je jasné, že jde do tuhého. Obvoláváme všechny, kteří nám slíbili nějaký příspěvek, a sami také nepříliš ochotně začínáme skutečně psát, ne jen o psaní mluvit. Ve středu se rozebíhá redakční zpracování prvních textů a někdy (zřídka) už i grafik má co lámat. Nejhektičtější je čtvrtek. Sice to pořád vypadá, že noviny nevyjdou, ale už ne proto, že je textů málo, ale protože jich je moc – a větší část z nich uvízla někde ve virtuálním prostoru.
Zkušenost říká, že na čtvrteční večer nemá cenu si cokoli privátního domlouvat. Dorazíme buď pozdě, nebo vůbec. V pátek kolem poledne se pak stane zázrak. Najednou se vše poskládá, bílé plochy se zaplní, jednotlivé články už zůstávají na svých místech. Náhledy stránek vyjíždějí z tiskárny jedna za druhou. Zbývá dopsat popisek, opravit jméno autora, vykrátit dvě věty tak, abychom textu neublížili. A navečer přichází chvíle, kdy už je nejlepší na nic nesahat. Již jsme se naučili tento okamžik rozeznat, což nám zachraňuje několik hodin z víkendu. Než se rozejdeme, ještě se pochválíme. Na pozitivní zpětnou vazbu zvenčí raději nespoléháme. Řekneme si, že „zase je to hezké“ – a myslíme to upřímně.
Pocit, že je hotovo, vydrží přes víkend. V pondělí dostaneme noviny a posíláme autorské výtisky. Noviny už pokud možno neotevíráme – okamžitě na nás svítí chyby, které jsme přehlédli. Ostatně je nutné začít znovu. Jsme jen tak dobří, jak dobrý je náš poslední článek.
Když někdy řekneme, jak malý tým v Medical Tribune je, slyšíme často otázku: Jak to děláte? Jediný trik je v tom, že nás to i po deseti letech baví. To hlavní bohatství je ale rozptýleno mimo redakci. Jsou jím ty tisíce lidí, profesionálů ve svém užším oboru, kteří nám nějak přispěli. Náš seznam kontaktů už připomíná kartotéku lidstva – a u každého jména nám naskakuje: „Ten jde rád do konfliktu“, „Ten je rychlý“, „Ta se nebojí psát otevřeně“.
Naše honoráře bohužel nemohou odpovídat skutečné hodnotě času, který nám autoři věnují. Snažíme se to kompenzovat, jak jen je to možné. Sledujeme, co se jim daří, blahopřejeme k profesuře či úspěšnému habilitačnímu řízení, oceníme monografie, registrujeme jména psů a necháváme je pozdravovat. Ano, jde o určitý útok přes ego. Ale nedělali bychom to, kdybychom si jich skutečně nevážili.
Je hodně těch, kteří našim potřebám rozumějí lépe, než jim rozumíme my sami, a mnozí se už spouštějí spontánně – najednou nám v mailu přistane příspěvek, který se perfektně hodí. Máme jen dva společné nepřátele – prostor a čas. Snažíme se rozsah připravovaného textu definovat počtem znaků s mezerami i bez, na slova, na normostrany, používáme i vágnější formulace jako „rozumně“ a „stručně“, případně „co nejstručněji“. Vše marno, písmen je vždy více – a někdy několikanásobně. Jednou z mála čestných výjimek je pan primář Koukolík. Ten se trefuje s přesností na stovku znaků. Máme pro to pochopení. Ostatně každou chvíli zní redakcí: „Teče mi to o tři tisíce, poradíš si s tím, že jo?“
Stejně tak rozumíme zápasu s časem. Když někdo říká: „Už to skoro mám, zítra vám to pošlu“, znamená to, že na nás alespoň nezapomněl. Věta „Už to po sobě čtu“ zhruba říká, že večer začne. Umíme to rozklíčovat, děláme to také tak. Sdělením „Už to po sobě krátím“ dáváme najevo, že první odstavec je na světě.
K dokonalosti tuto komunikaci přivedl nedávno zesnulý předseda sdružení dětských praktiků Pavel Neugebauer. Běžel pod naším balkonem na ministerstvo zdravotnictví a asi nebyl rád, že jsme si ho všimli – dobře věděl, že nám něco slíbil a že už to hoří. Volal nahoru: „Už vám to holky ze sekretariátu poslaly?“ „Ještě nééé!“ „Tak já to jdu napsat…“ mávl, než zmizel za rohem.
Čas je to nejvzácnější, co dostáváme. Nechceme jím plýtvat. Co jen trochu jde, se snažíme psát sami. Pak ale posíláme příspěvek ke kontrole těm, kterých se týká (i když samozřejmě obvykle den před odchodem do tisku). Při otevírání přílohy je napínavé, jak moc červený text bude. V lepším případě odpověď zní: „Je to napsané moc pěkně, opravdu děkuji, jen drobné opravy.“ Jindy taková pochvala ani není moc vřelá, ale přesto potěší: „Já většinu novinářů nesnáším, ale vás snáším.“ A někdy se stává, že najednou máme v novinách spoustu místa: „Takto jsem to neřekla a ani jsem to tak nemyslela. V této podobě to v žádném případě nemůže vyjít.“
Neustále valíme před sebou desítky textů a v pravidelném rytmu uzávěrek nějak nevnímáme, jak roky běží. A nejen nám. Najednou zjišťujeme, že u paní doktorky nemůžeme použít fotku, co jsme v novinách měli třikrát, protože už prostě vypadá jinak. Z lékaře spadajícího do kategorie „mladý, vtipný, šikovný“ je šéf kliniky – vtipný je pořád, ale už ne mladý. Někde mezi stovkami mailů a večery na kongresech pak některé profesionální vztahy přerůstají v přátelství. Bránit se tomu by byl hřích. Z hlediska novin je to ale kontraproduktivní. Když je někdo kamarád, těžko jej můžeme tlačit, aby nám něco napsal.
Každý novinář má svůj hřbitůvek – seznam lidí, které nesmí oslovit, protože se prostě něco stalo špatně. Máme jej i my, ale není až tak rozsáhlý. A na rozdíl od skutečných hřbitovů není definitivní. Někdy stačí si dodat odvahy, omluvit se a poprosit o spolupráci znovu. Ostatně ty nejlepší kontakty vznikají tam, kde na začátku byl konflikt.
Jen obtížně se smiřujeme s tím, že místo v novinách a naše energie nejsou neomezené. Těžko odmítáme pozvání na nejrůznější akce, zajímavé nám připadá skoro všechno. V diktafonu se nám pak kupí nepřepsané rozhovory, bloky se plní nezpracovanými poznámkami, které s odstupem přestávají dávat smysl. Marně se s tím snažíme bojovat. Nějakou dobu máme špatné svědomí, ale za měsíc, za dva je jasné, že lepší než vracet se k starému tématu bude začít znovu.
Tak jako v jakémkoli jiném oboru se s léty praxe dostavuje pokora. Říci, že něčemu nerozumíme, je čím dál snazší. Sice stále ještě občas přichází pocit, že jsme konečně něco pochopili, rychle jsme ale vyvedeni z omylu – ať už jde o výpočet pro odměňování lékárny, úhradovou vyhlášku nebo algoritmus léčby pokročilého renálního karcinomu. Naštěstí není ostuda to přiznat, ti, kteří opravdu něco umějí, jsou velkorysí. Moc děkujeme všem, kdo s námi tuto hru už deset let hrají a mají pochopení pro naše limity. A pozdravujeme Bobinu, Andyho, Garryho, Vicka, Bedřišku, Punťu a také osmáka degu Pedra.
Zdroj: MT