Jsou léky součástí péče v sociálních službách?
Péče o lidi v pobytových sociálních službách přináší kuriózní spory a otázky mezi resorty práce a sociálních věcí a zdravotnictví. Pokud např. zdravotní sestra ve zdravotnickém zařízení podá lékařem předepsaný lék, pomáhá pacientovi dodržovat léčebný režim a svědomitě plní svou práci. Pokud zdravotní sestra v sociálních službách podává lék klientům v domovech pro seniory, může tím podle některých výkladů jednat v rozporu se zákonem o sociálních službách. Nabízí se tak otázka, zda mají lidé v pobytových zařízeních sociálních služeb za těchto okolností rovný přístup ke zdravotní péči.
Uvedená situace je důsledkem neujasněnosti role zdravotnických pracovníků v sociálních službách a zdravotního zaměření (zdravotních kompetencí) pobytových sociálních služeb samotných. Totiž toho, jaká zdravotní péče tam má, může nebo nemůže být poskytována. Důvod je jednoduchý. Poskytování a rozsah zdravotní péče v těchto službách není legislativně upraven, ačkoliv se z prvního letmého a povrchního pohledu může jevit pravdou opak.
Zdravotní péče v pobytových sociálních službách je řešena zvláštně, konkrétně zvláštní ambulantní (sic!) péčí. Abychom správně rozuměli, jedná se o péči poskytovanou v pobytovém zařízení zaměstnanci tohoto zařízení, kde důvodem pobytu je zhoršený zdravotní stav a snížená soběstačnost. Přesto je to de iure péče „ambulantní“. Paradoxní diskuse jsou ale jen přirozeným důsledkem neujasněnosti zdravotní indikace a kontraindikace, zdravotní role a zdravotního režimu v pobytových sociálních službách. Ošetřovatelská ani rehabilitační péče totiž nepatří podle zákona o sociálních službách mezi fakultativní, natož mezi základní činnosti, které musejí být v těchto službách poskytovány nebo zajištěny, a to ani na tzv. „ošetřovatelských odděleních“ domovů pro seniory a domovů se zvláštním režimem.
Kompetence v ošetřovatelských zařízeních v právním vakuu
„Kontroverznímu“ tématu podávání a užívání léků v sociálních službách se věnuje také dokument, který byl publikován na webu www.kvalitavpraxi.cz, jehož autory jsou Milena Johnová a Jan Strnad (s využitím připomínek a námětů Hany Janečkové). Text ukazuje, že problematika je to opravdu ožehavá. Dozvídáme se, že zatímco souhlas s léčbou je právním jednáním, rozhodnutí dodržovat léčebný režim není právním jednáním. Pro neprávníka dosti obtížně pochopitelný paradox. Jaksi se předpokládá, že souhlas s léčbou má člověku prospět, zatímco jeho „implementace“ a naplnění užitím předepsaného léku mu má uškodit. V nemocnici nám sestry bez ohledu na naši soběstačnost aktivně pomáhají dodržovat léčebný režim tím, že nám léky donesou na stříbrném podnose. V sociálních službách, kde zdravotní sestry, zdravotní výkony a možná i léky jsou spíše tolerovány než vyžadovány, je dodržování léčebného režimu zřejmě opovážlivým zásahem do osobnostních práv nezávislých a zdravých seniorů.
Problém ale nejspíš bude někde jinde. Domovy pro seniory a lidi s demencí totiž nejsou bydlením v „přirozeném sociálním prostředí“, jak by nám někdy chtěl namluvit resort zdravotnictví nebo jak se tváří MPSV (když dojde na téma léků a zdravotní péče, výkonů a úkonů v sociálních službách). Jsou profesionálním zařízením, do kterého člověk vstupuje právě z důvodu potřeby péče druhých. A „ti druzí“, školení a trénovaní profesionálové (podle všech možných norem, vyhlášek a standardů) tak přebírají odpovědnost za poskytnutí kvalifikované péče a za bezpečnost osob v tomto zařízení. Ačkoliv pobytové služby de facto plní roli dlouhodobých ošetřovatelských zařízení, jejich zdravotní kompetence se pohybují v právním vakuu a v nepoměru k dlouhodobé zdravotní péči poskytované podle zdravotnické legislativy. Ta totiž požaduje splnění určitých personálních požadavků v podobě kvantifikace úvazku lékaře se specializovanou způsobilostí (např. geriatra), fyzioterapeuta, sestry atd. (vyhláška č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb). Fakt, že pobytová zařízení sociálních služeb jsou v Česku neuznaným a nekoncepčním poskytovatelem sociálně‑zdravotní dlouhodobé péče, je zdrojem paradoxů, jako je tento lékový.
Zmíněný dokument k tomu uvádí: „Podporu při dodržování stanoveného léčebného režimu lze logickým výkladem právní úpravy zahrnout pod pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, která patří k činnostem pobytových sociálních služeb. Ve výčtu povinného minima (základních činností) však uváděna není (viz § 14 odst. 1 písm. c/, § 15 odst. 1 písm. c/, § 16 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 505/2006 Sb.). Poskytovatelé služeb pak nesprávně nabývají dojmu, že podporu v tomto směru poskytovat nemohou. Přineslo by výslovné uvedení této činnosti do textu vyhlášky jistotu pro poskytovatele a lepší péči uživatelům služeb? Nebo by se jen dále posiloval mechanický, doslovný výklad obsahu sociálních služeb a kompetenční spory mezi pracovníky zdravotních a sociálních služeb?“
Nechceme‑li, aby pobytové sociální služby byla zařízení zdravotně bezcílná a vyprázdněná a pohybovala se v právním vakuu až pololegalitě, je třeba tuto péči stanovit v příslušné legislativě (zdravotní a/nebo sociální). To je koneckonců jádrem problému integrované dlouhodobé (zdravotně‑sociální či sociálně‑zdravotní) péče.
Adekvátní reakce na neřešené otázky dlouhodobě absentuje
Užívání léků a poskytování zdravotní péče v pobytových službách vyvolává řadu otázek. Je člověk v pobytových sociálních službách pouze v ambulantní péči praktického lékaře a specialisty? Nebo je pod zdravotním dohledem „zdravotní sestry v sociálních službách“ (specifické odbornosti 913, jejíž přítomnost ale zákon nevyžaduje)? Kdo rozhodne o tom, že pobyt na ošetřovatelském oddělení sociálních služeb je již ze zdravotního hlediska kontraindikován, protože „zdravotní stav osoby vyžaduje poskytnutí ústavní péče ve zdravotnickém zařízení“ (§ 36 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádí zákon o sociálních službách)? Máme medicínská kritéria a mechanismy k včasnému stanovení zdravotních kontraindikací a indikací? Čím se zdravotní a sociální resort řídí, když vytyčuje hranice, za kterou končí zdravotní péče a začíná péče sociální a naopak? Mají lidé v pobytových zařízeních sociálních služeb rovný přístup ke zdravotní péči? Jde jen o to, z které veřejné kapsy peníze jdou, nebo je to otázka péče lege artis? Jak je to s podáváním léků u osob s kognitivní poruchou? Na to, co je a co není právním jednáním, kdy a proč vstupuje do hry opatrovník a kdy může docházet ke střetu zájmů, se pokouší odpovědět diskusní text Užívání a podávání léků v sociálních službách (dostupný na stránkách www.kvalitavpraxi.cz).
Zdroj: Medical Tribune