Jenda

Moje pětadvacetiletá kariéra herečky skomírala, zato tříletá kariéra asistentky v sociálních službách dostávala grády.

Na papírku od vedoucí asistence jsem měla adresu, jméno klienta a vyrazila jsem vyhřátými ulicemi Prahy na první návštěvu k Jendovi. Neudržovaný činžovní dům Vršovic mi otevřela paní v dederonové zástěře. Něco přes sedmdesát let, obtížně se pohybující. Podala mi hodně měkkou ruku: „Já jsem Irena, žena Jendy."

Ve druhém patře za dveřmi malého bytu seděl na posteli robustní Jenda.

Měl silné brýle a neměl nohy.

Mrcha cukrovka.

Viděla jsem leccos, ale růžové vrásčité pahýly poprvé a bylo mi z toho ouzko. Věděla jsem však, že své zděšení musím zakrýt, protože to by našemu budoucímu vztahu nepomohlo. Klient má mít pocit, že jsem profesionál, který si se vším poradí. I se žlutým pytlíčkem, který je spojen s tělem bílou hadičkou.

Příběh Jendy a Irenky se uzavřel do dvou místností, kde vrcholem dlouhých dnů byla návštěva pošťačky. Bez dětí, bez příbuzných. Ale Jenda chtěl ještě chodit, vlastně jezdit ven. A proto jsem tu já.

Irenka zůstávala doma a naše pouliční kamarádství rostlo v blízkém supermarketu, řeznictví, lahůdkách, nemocnici, poliklinice a parku, kde chtěl jen sedět a dívat se přes nemocné oči na frmol na silnici, na lidi, na holuby. Probírali jsme spolu politiku, jídlo, jeho život, můj život. Měli jsme i pár veselých příhod. Když jsem se jednou s Jendou chystala přejet ulici, na obrubníku vedle nás zastavil vozík se starší paní. Mladík, který „řídil" na mě shlédl z dvoumetrové výšky, zamrkal a povídá: „Dáme závod?" Dali jsme a náš tým vyhrál.

Po složitých návratech - vršovický dům má pár schůdků před vchodem a malý výtah - čekala na svou oblíbenou zmrzlinku obětavá Irenka a na Jendu nutný kamarád inzulin. Jediné, co jsem těžko snášela, bylo jeho chování k Irence. Ač byl na její pomalé pomoci zcela závislý, zůstaval doma velkým šéfem a promlouval k ní často podrážděným autoritativním tónem.

Tak jsme vyjížděli tři roky. V zimě, v létě.

Jednou v listopadu brzy ráno mi volala rozrušená Irenka, že Jendovi je moc zle, zvrací zelenou vodu. Ihned jsem tam jela, oblékla jsem ho a zavolala záchranku.

Seděl zkroucený na vozíku v sanitce a zasípal směrem ke mně: „Irenka vám dnešní asistenci zaplatí." Zavrtěla jsem hlavou.

Naposled.

Po pohřbu jsem navštívila zhroucenou Irenku. „Víte Jani, každé ráno, když se probudil, mi říkal: ,Já jsem tak rád, že jsi tu se mnou... "

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/jenda-22/