Její příběh

To není příběh můj, ale její.

Jako odrostlá  studentka jsem byla na exkurzi na dialyzačním oddělení jedné fakultní nemocnice. Bylo to fajn, dověděli jsme se dost nových věcí, přece jenom to byla velká změna od doby, kdy jsem chodila na zdravotní školu a na dialýzu byly pořadníky, kde největší váhu měla rudá knížka. Co nebo spíš kdo mne tam ale zaujal, byla jedna  pacientka, se kterou jsem se trochu více  pobavila. Její příběh  zkusím napsat s dovolením v první osobě. Netuším, jestli je ta paní ještě naživu, ale myslím, že její příběh stojí za přečtení.

Narodila jsem se těsně před válkou, válku jsem prožila doma- měla jsem štěstí, ne jako spousta mých kamarádek, které jsem po válce už nikdy neviděla. Byly jsme doma 4 děti a maminka se měla co ohánět, abychom se aspoň trochu najedli.  Tátu zasypalo a i když ho vyhrabali, už se nikdy neuzdravil a umřel, ještě mu nebylo ani 35.  Já byla nejmladší, tedy mazánek, pořád hubené, věčně hladové dítě. Nikdy mě nenapadlo, že by ten můj věčný hlad a hlavně žízeň měla nějakou souvislost s tím, že takhle dopadnu. Vdala jsem se, měla hodného muže, práci v továrně, postupně přišly děti. Pořád jsem byla hubená, ale první syn měl skoro 5 kilo, porod šel velmi špatně.  Dcera byla menší, to bylo dobré, ale druhý syn byl zase obr a tak mi lékaři udělali rovnou císařský řez. Z toho jsem se dost těžce vzpamatovávala, všechno se mi špatně hojilo, dostala jsem nějakou infekci.  Kolem dětí bylo dost práce a tak když se postupně osamostatnily, začala jsem mít víc klidu a začala jsem přibírat na váze.  Říkala jsem si, že by maminka měla radost, že už nejsem takové hubené vyžle. Zajímavé je, že jsem měla pořád chuť na sladké limonády, na to pořád vzpomínám.  Postupně mi začaly vypadávat, nebo spíš mi začaly vytrhávat zuby a to jsem velmi těžce nesla - ani ne tak ten fakt, že nemám zuby, ale spíš to, že se mi rány tak špatně hojily, vždycky to bylo na dlouho a já se  skoro v 50 letech začala bát zubaře.  Neměla jsem zuby a pořád jsem tloustla, ale říkala jsem si, že to asi patří k věku.  Začala jsem mít zažívací potíže, odebrali mi žlučník, ale pořád jsem tloustla.  Pak jsem se někde nastydla a dostala jsem zánět ledvin - vůbec si nepamatuju, jak jsem se dostala do nemocnice, ale když jsem byla schopna vnímat, děsilo mne, že mne svědí celé tělo, mohla jsem se uškrábat. Škrábala jsem se v jednom kuse a v nemocnici mi říkali, že je to z těch léků, co mi dávají na ledviny. Do rozškrábané kůže na noze jsem dostala nějakou infekci, byla jsem zoufalá, ale chtěla jsem jít domů.   Doma jsem se léčila a jednou asi zakopla nebo uklouzla a  spadla zrovna na tu nohu, kde jsem měla tu ránu. Manžel mi zavolal sanitku a ten mladý doktor, který přijel, mě prohlédl a najednou se zeptal, jestli mám cukrovku. Vůbec jsem nevěděla, co to je.  Říkal mi, že s tou nohou musím nejdřív na rentgen, ale až bude v pořádku kost (strašně to bolelo, ale zlomené to nebylo), že  bych měla jít na vyšetření na cukrovku.  Nechápala jsem, proč, vždyť sladké jsem už nejedla, jak jsem tolik přibrala.  Protože jsem špatně chodila, přijela mi dcera trochu pomoci s domácností a jak jsme tak plkaly, řekla jsem jí i tom doktorovi a že mne poslal na vyšetření na cukrovku. Dcera se lekla a od té doby mi nedala pokoj, dokud jsem opravdu nešla. Ano, měla jsem cukrovku, paní doktorka na obvodě mi řekla, že zatím dietu, nejíst nic sladkého a za 3 měsíce na kontrolu. Bylo mi všelijak, měla jsem pocit, že se mi zhroutil svět, odmítala jsem jíst. Manžel opět zavolal dceři a ta mne donutila, abych aspoň něco snědla, zašla do knihovny a vypůjčila knihu o cukrovce, už ani nevím, jak se to jmenovalo. Hned v úvodu bylo napsáno, že cukrovka je nevyléčitelné onemocnění- vztekle jsem knihou hodila do kouta. Kdybych si dočetla větu...se kterým se dá žít, ale nesmí se podceňovat, možná, že by mi bylo lépe. Byla jsem v mizerném psychickém stavu, odmítala jsem se smířit s tím, že jsem nevyléčitelně nemocná a tak uběhly 3 měsíce, za které jsem měla přijít na kontrolu. Paní doktorka se zhrozila a poslala mne do nemocnice, kam jsem odmítala jít s tím, že tam nechci umřít.  Navíc se mi pořád nehojila ta rána na noze, už jsem z toho byla zoufalá a zase mě začalo svědit, tentokrát na intimních místech.  Chtěla jsem si koupit nějakou mastičku, ale dcera  šla se mnou na gynekologii. Odtamtud už jsem se vezla do nemocnice, vůbec se mnou nediskutovali, zřejmě jim dcera něco pověděla. V nemocnici mně zkontrolovali snad úplně všechno a pak mi sdělili, že opravdu mám cukrovku a bude to na inzulín.  Zuby nehty jsem se bránila, že inzulín ne, že na to nevidím,  že raději umřu apod. Tak zavolali ještě psychiatra- kupodivu ten mi docela pomohl. Už si nepamatuju, co všechno mi řekl, ale vím, že jsem pak byla  klidná a v noci přemýšlela, co bude dál. Zdálo se mi o mamince, říkala mi, že se nemám rouhat a žít. (Maminku srazila motorka, když jí bylo 47 let). Ale ráno bylo všechno jinak a já si (dnes vím, že pošetile) trvala na tom, že inzulín ne. Nakonec jsem vybojovala tabletky, už ani nevím, jak se jmenovaly. Jenže ta rána na noze se mi pořád nehojila, nikdo to nechtěl říci, ale já viděla, že je tom čím dál horší. Abych to zkrátila, nakonec jsem o tu nohu přišla.  Tabletky jsem polykala, jak mne napadlo, někdy vůbec, když mi bylo dobře. Jedla jsem méně a to, na co jsem měla chuť.  Výsledky se držely jakž takž pořád stejně, ale dobré nebyly - já se utěšovala tím, že nejsou horší-  vždycky před kontrolou jsem si dávala 3 dny pozor na to, abych nesnědla nic sladkého.  Chtěla jsem protézu, ale když jsem ji dostala, tak strašně mě tlačila, že se mi udělaly otlaky, do kterých se mi dostala infekce a tak jsem dostala invalidní vozík. Vnučka vystudovala zdravotní školu a trvala na tom, že bude chodit na kontroly se mnou.  Snažila se mne přesvědčit, že mám mít inzulín, ale já viděla čím dál hůř a pořád jsem odmítala.  Podstoupila jsem operaci s okem, ale zase mi to hojilo tak špatně, že jsem s druhým už nešla.  Pak mi zemřel manžel a já si říkala, že už to nestojí za to žít. Opět strašný pocit. Vnučka domluvila psychiatra a následně psychologa. Pak jsem přišla o druhou nohu. To byl bod, ve kterém jsem kývla na inzulín. Nakonec jsem oslepla. Teď mě vozí 4. rok na dialýzu a já zpytuju svědomí, kde je chyba. Jednoznačně ve mně. Vnučka si o cukrovce nastudovala kde co a snaží se mi to všechno vysvětlit. Bydlí se mnou, stará se o mne, ale já ji už nevidím. Je to hrozný pocit, být takhle odkázána na ostatní. Jak dlouho to ještě může trvat? Rouhala jsem se, že raději umřu, ale teď se mi ještě nechce, i když se mi život ohraničil tmou, kterou vidím a postelí, kde ležím.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/jeji-pribeh-60/