Jeden krok vedle

Světlo, je tu spousta světla. Štípe do očí, oslňuje mě, a i když je mhouřím, nepomáhá to. Nic necítím, ani prsty na rukou, nerozpoznatelný je i můj dech. Vidím v dáli pouze nejasnou siluetu nějaké postavy. Nedokážu říci, kdo je to, ale někoho mi připomíná. Ne, to přeci není možné. Připomíná mi někoho, kdo již dlouhou dobu není na světě mezi námi. Slyším hlas, který volá: „Ještě ne, ještě není tvůj čas." Jaký čas? Čas na co? Nechápu, jsem zmatený.

Jen chvíli na sebe koukáme a silueta začíná najednou mizet v bílém oparu, zmenšuje se a s ní odeznívají i hlasy, které ke mně promlouvaly.

Ustavičná záře z ničeho nic zmizela a zůstala po ní jen tma, s kterou přichází ozvěna, další zvuky. Rozpoznávám řeč, která se stává stále jasnější. Nedává ale o nic větší smysl: „...zvyšuje se, je zpátky..." co nebo kdo je zpátky? Co se to tu děje, co?!

Zrak se mi začíná pomalu navracet a já rozpoznávám povědomé objekty. Neostré hrany mé skříně, můj stůl. Je to s jistotou můj pokoj, ale nejsem tu sám. Podivné barevné šmouhy postávají vedle mé postele. Dříve necitlivé tělo začíná zase přicházet k sobě. Jemné mravenčení se objevu nejdříve v konečcích prstů a o chvíli později cit prostupuje celé tělo.

V ruce mám něco píchnutého. „Co to sakra je?", proletí mi hlavou. Oči začínají zaostřovat a já rozpoznávám stejnokroj cizinců. „Záchranka? Co ti tu dělají?". Jediné co ze sebe dokáži v té chvíli dostat je: „Kolik je hodin?" Nezabývám se jimi dlouho. Zrak mi padne na moji přítelkyni. Na jejím čele jsou hluboké brázdy, její tváře jsou smáčeny slzami. Srdce mi začíná bušit stále rychleji a já začínám chápat.

Zdravotníci mi vytahují z žíly jehlu, kterou do mě pumpovaly nějakou tekutinu, díky které se cítím tak zvláštně. Sedám si na postel, koukám kolem sebe, ale jsem pořád stále zmatený a stále v šoku. Přítelkyně usedá vedle mě a věnuje mi vřelé objetí. Stále pláče a nedokáže ze sebe vypravit ani slovo.

Je to opravdu tak? Došlo mi to právě? Přežil jsem svůj první hypoglykemický záchvat? Políbila mě na tvář, ale její pláč neodeznívá.

Tak tenká hranice je mezi životem a smrtí, že si to snad ani neuvědomujeme. Je to ale dobře, že si to neuvědomujeme. Kdybychom nad tím každý den přemýšleli, když vycházíme z domu, když přecházíme ulici nebo jen uleháme do postele, museli bychom z toho jednoho dne jednoduše zešílet.

Pořád si přemítám svoje první slova po této události. „Kolik je hodin?", odpovědí mi bylo: „Něco po desáté ráno.", odpovídá mladá slečna v červeném úboru. Deset ráno, ano, před půl hodinou jsem měl svačit a zaspal jsem. Jedno nevinné zaspání. Co to znamená, řekl by si kde kdo a zvláště o víkendu, ale nemít vedle sebe přítelkyni, ztratil bych kvůli tomu to nejcennější - život.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/jeden-krok-vedle-23/