Je třeba se obávat lékárenských řetězců?

Mgr. Marek Hampel,

předseda představenstva Grémia majitelů lékáren

Regulace na trhu poskytovatelů lékárenské péče je potřebná, a to z několika důvodů. Je hlubokým omylem se domnívat, že lékárenské řetězce jsou zde pro pacienty a tzv. se přizpůsobují např. rozsahem otevírací doby. Otevírací doba je striktně dána prostředím, kde je lékárna umístěna. Uvedu příklad. V nákupních centrech je pro majitele lékárny stanovena v nájemní smlouvě podmínka spočívající v rozsahu otevírací doby lékárny a tuto podmínku si stanovuje pronajímatel, tedy zástupce obchodního centra. Je úplně jedno, jestli tam bude provozovat lékárnu řetězec nebo majitel, rozhoduje jen a pouze, zda přistoupí na podmínky pronajímatele. Dále se otevírací doba řídí návazností na poskytování služeb v okolních zdravotnických zařízeních a ani velké řetězce nemají otevřeno na poliklinikách, pokud tam neordinují v uvedenou dobu lékaři. Co se týká sortimentu léků v řetězcích, ten je velmi striktně omezen a dán tzv. pozitivním listem řetězců. Velmi často tam dochází v poslední době ke generické substituci, což velmi nelibě nesou předepisující lékaři, a mnohdy slyšíme od pacientů právě stížnosti v tom smyslu, že dostali v těchto lékárnách „jiný“ lék, než na který byli zvyklí. Důvod je jednoznačný. Řetězce si na sklad velmi pečlivě vybírají ty druhy léčivých přípravků, u nichž jim výrobce garantuje nejvyšší míru zisku. Nehledejme v tom nějaké odborné hledisko. Takže regulace určitě ano, protože je to v zájmu pacientů, a měla by se odehrávat při registračním procesu na úrovni krajů. Ponechat jen působení volné ruky trhu se v žádné zemi ještě neosvědčilo, a to z důvodu naprostého selhání tohoto tržního principu. V žádné zemi, kde je povolen volný trh v provozování lékáren, nikdy neklesaly výdaje za léčiva z veřejného zdravotního pojištění.

PharmDr. Lubomír Chudoba,

prezident České lékárnické komory

Řetězce jsou schopné účinně zdevastovat individuální podnikání v jakémkoli oboru. A státní správa i zákonodárci bohužel svou ne/činností postupné likvidaci poctivých malopodnikatelů, nejen z řad lékárníků, napomáhají. Osobně to vnímám jako nežádoucí průvodní jev „porevolučního vývoje“ české společnosti. Je velká škoda, že není skutečná politická vůle k tomu, aby se tzv. střední třída a menší rodinné firmy staly opravdovou páteří české ekonomiky.

Jak tedy hodnotím aktivity lékárenských řetězců v ČR? Z pohledu dostupnosti lékárenské péče – při výstavbě nových, případně ne/násilném skupování lékáren stávajících –, se řetězce věnují lukrativním místům. Tedy těm, kde je hustota lékárenské sítě zpravidla dostatečná. Posílit by ale potřebovaly venkovské oblasti, o něž však managementy řetězců logicky zájem nemají. A často opěvovaná prodloužená provozní doba lékáren situovaných v nákupních velko‑centrech? Jde o smluvní povinnost „nadiktovanou“ provozovatelem obchodního centra, jíž se musí podřídit každý. Bez ohledu na to, jde‑li o lékárnu řetězcovou nebo nezávislou.

Z pohledu cen a výše spoluúčasti – agresivní a nákladný marketing má přesvědčit veřejnost, že jsou řetězce lékáren nejlevnější. Zde mohu souhlasit maximálně u konkrétní akční letákové nabídky některých přípravků, kterou však pro pacienty připravuje v obdobné podobě i řada nezávislých lékáren. Celkově však většinou nejsou zásadní rozdíly mezi jednotlivými provozovateli.

Z pohledu šíře sortimentu léčivých a doplňkových přípravků – pro hospodářský výsledek jsou prý klíčové interní pozitivní listy řetězce. Je jasné, že kompletní sortiment léků nemůže držet skladem nikdo. I řetězec si ale musí uvědomit a respektovat individuální potřebu pacienta. Přesvědčovací taktika, kterou některé řetězce používají, je podle mého názoru již za hranou zákona. Navíc tím snižuje důvěru pacientů v celý lékárnický stav a může ohrožovat i spolupráci s lékaři.

Z pohledu odbornosti profese a nabízení nadstavbových lékárenských služeb – rezervy najdete téměř vždy a všude, mají je nejen řetězce, nebo tzv. virtuální sdružení lékáren. Za chybu ale v této oblasti považuji také negativní postoj pojišťoven k většímu zapojení lékárníků do programů preventivní péče či screeningu. Většina zemí EU se drží osvědčeného provozování lékáren výlučně lékárníky a budování vyvážené sítě lékáren. Pokračovat dále „českou cestou“ znamená dostat se do situace, kdy o sortimentu a skutečných cenách léčivých přípravků budou rozhodovat především řetězce lékáren. I vlivem svého propojení s velkodistribuční firmou a ohromným kapitálem. „Neviditelná ruka“ trhu tento proces jen urychluje.

Mgr. Filip Vrubel,

náměstek pro odborné činnosti SÚKL

Samotná existence lékárenských řetězců patrně nepředstavuje nějakou konkrétní hrozbu. Základem však musí zůstat, že lékárenství (lékárenská péče) je především zdravotní službou, nikoli jen podnikatelskou aktivitou. Z toho důvodu je regulace řetězců nezbytná, aby byla zachována odborná úroveň péče a obchodní praktiky nebyly zneužívány. Typickým příkladem je omezení sortimentu v oblasti hrazených léčiv, nekontrolovaná záměna (generická substituce) a marketingové akce, které pod rouškou úspor pro pacienty ve skutečnosti cílí k eliminaci konkurence, zvýšení tržeb a maximalizaci zisku z úhrad z veřejného zdravotního pojištění a z bonusů z objemu vydaných léčiv. Je legitimní, aby stát tyto činnosti reguloval, a stanovil tak standard poskytování lékárenské péče. Koneckonců, tržby v lékárenství jsou stále z velké části dotovány z veřejných prostředků a argumentace, že se jedná o čistě tržní prostředí s volnou a rovnou soutěží, je mylná.

Prof. PharmDr. Alexandr Hrabálek, CSc.,

děkan Farmaceutické fakulty Univerzity Hradec Králové

Osobně považuji lékárenské řetězce za nevhodnou formu podnikání ve zdravotnictví. Tím, že vzniká ekonomicky silná finančně‑lékárnická skupina, jsou nejen ekonomicky likvidováni soukromí lékárníci, ale vytrácí se rovněž zdravotnický charakter lékárnického povolání. Nabídka slev a „dárků zdarma“ a v prvotní fázi tohoto podnikání finanční příspěvek za přinesený recept jde za hranici péče o zdraví, odpouštění zákonem stanovených poplatků pak hraničí přímo s kriminálním jednáním. Jejich ekonomických úspěchů je pak dosahováno především uplatňováním fundamentálně ekonomického pohledu na činnost lékárníka a farmaceutická péče a ryze zdravotnický pohled lékárnického povolání ustupuje do pozadí. Negativní důsledky jsou pak takové, že ostatní lékárníci jsou ekonomicky nuceni k podobným postupům, což snižuje společenskou i zdravotnickou prestiž lékárníka.

Regulaci si v této oblasti dost dobře neumím představit, protože by asi jednoznačně znamenala řadu arbitrážních řízení. K té mělo dojít hned na začátku, resp. řetězce v lékárenství neměly být nikdy povoleny. V řadě zemí Evropy tomu tak je.

V konečném důsledku tedy, z hlediska člověka, který připravuje lékárníky na jejich povolání, vnímám řetězce negativně, z hlediska zdravotnicko‑etického nemohu se stylem jejich práce souhlasit, protože právě tento aspekt práce lékárníka je v těchto provozovnách potlačován do pozadí na úkor „ekonomické prosperity za každou cenu“. A bohužel, management řetězců, jejž netvoří vždy farmaceuti, k takovým praktikám nutí i lékárníky, kteří tento krásný obor studovali s těmi nejčistšími úmysly.

Bohužel, mezi českými spotřebiteli, vyhledávajícími vždy to nejlevnější, budou mít lékárenské řetězce, pro svou zdánlivou výhodnost „nákupů“, ještě dlouho zajištěnu prosperitu.

Mgr. Michal Hojný,

člen představenstva ČLnK

Kvalita poskytované lékárenské péče je primárně ovlivněna odborností a profesionalitou farmaceutů a farmaceutických asistentů, přesto osoba či forma provozovatele roli bezesporu hraje. Historická vazba lékárna–majitel a provozovatel–lékárník byla zpřetrhána nejdříve Lékárenskou službou a od 90. let nástupem řetězců vlastněných převážně „nefarmaceuty“. Z logiky věci všichni provozovatelé mají společný cíl – spokojenost pacienta, vyjádřenou jeho loajalitou ke konkrétní lékárně (platí ostatně identicky u všech poskytovatelů zdravotnických služeb). Cesty, které uplatňují, se však výrazně odlišují. Jako výrazné negativum vnímám akcentaci marketingových praktik, které se pro výraznou skupinu pacientů stávají hlavním hodnotícím kritériem pro výběr lékárny. Lékárenské řetězce se ve své růstové strategii soustředily na místa vysoké koncentrace pacientů (např. do obchodních center), a přispěly tak výrazně k nevyváženosti sítě. Provozování lékáren na malých obcích se stalo v konkurenci leaderů trhu pro provozovatele lékáren především posláním s nízkou mírou profitability. Jako protiváha této konkurence bývají často představovány tzv. virtuální řetězce, sdružení lékáren. Jejich potenciál ale dle mého názoru není zdaleka využit a v tuto chvíli naprostá většina z nich nepředstavuje srovnatelnou alternativu. Řetězce mohou být částečně inspirací (např. podporou vzdělávání, řízením implementace nových služeb), ale nepředstavují ideální řešení pro většinové pokrytí sítě lékáren.

Mgr. Jakub Dvořáček,

výkonný ředitel AIFP

Odpověď na otázku je poměrně složitá. V Evropě existují země, ve kterých najdeme prakticky pouze lékárenské řetězce, v jiných je převaha individuálních lékáren. Z mého pohledu mají v České republice své místo oba. Po odborné stránce jsou řetězcové i individuální lékárny srovnatelné, zásadně se však liší v tom, co mohou klientům nabídnout. Řetězce mohou poskytovat výhodnější ceny, rozšířené otevírací doby či věrnostní programy. Situace je zde však obdobná jako v supermarketu – anonymizované prostředí, střídající se směny prodavačů. Oproti tomu individuální lékárny dokáží pacientům nabídnout osobní přístup. Lidé přicházejí za lékárníkem, kterého již dobře znají, on ví o jejich zdravotních obtížích a často jim dokáže nejen odborně, ale také lidsky poradit. Není nutné opakovat, že právě nedostatek osobního přístupu je velmi často zdravotnictví vytýkán. Individuální lékárny zde proto hrají neoddiskutovatelnou roli. Individuální lékárny jsou v souvislosti s razantním rozvojem řetězců samozřejmě v ohrožení. Aby nedošlo k jejich zániku, je nejen nutné, aby se promptně přizpůsobily měnící se situaci na trhu, tj. prodloužily otevírací doby, nabízely doplňkové služby atp. V některých evropských zemích, např. v Rakousku či Portugalsku, šli cestou legislativních mantinelů, které limitují například vznik nových lékáren. Nové lékárny zde mohou vznikat pouze v určité vzdálenosti od již existujících.

MUDr. JUDr. Petr Honěk,

ředitel odboru léčiv a zdravotnických prostředků VZP

Všeobecná zdravotní pojišťovna má zájem o místně a časově dostupnou lékárenskou péči v České republice. Z tohoto pohledu se situace kontinuálně zlepšuje, jelikož z dat vyplývá, že počet lékáren dlouhodobě stoupá, a tudíž počet obyvatel na jednu lékárnu klesá, přičemž pokrytí lékárnami je rovnoměrné včetně menších měst i vesnic. Dostupnost lékáren je tedy pro klienty dramaticky lepší než před deseti lety, a to také díky lékárenským řetězcům. Pokud důsledkem dravosti a soutěživosti budou lepší služby a ceny pro klienty, nedá se konkurenčnímu prostředí nic vytknout. Soutěž by měla probíhat v rámci současných pravidel, speciální regulaci nevidím jako potřebnou. Případné zneužití dominantního postavení velkých hráčů by za standardních pravidel měly řešit orgány, jako je ÚOHS, případně SÚKL.

Zdroj: Medical Tribune