Jak se žije s nejslavnějším českým doktorem

Abychom měli hned od začátku jasno ve jménech: manželka slavného českého plastického chirurga Bohdana Pomahače se opravdu jmenuje Hana. Hana Augustinová.

"Nechala jsem si svoje jméno, protože to tak bylo nejjednodušší. Když jsme se s Bohdanem brali, byli jsem už v Americe, ale každý na jiný typ víza. S vízy je to samo o sobě dost složité, tak jsme to nechtěli komplikovat ještě změnou jmen a pasu," říká s úsměvem. A vlastně se směje celou dobu, když vypráví o svém životě v Americe.

Jste tedy Hana Augustin, jak je to teď i v Česku módní?

Ne, pěkně klasicky Augustinová. Ale nejčastěji mě stejně všichni oslovují křestním jménem. Tedy Hanka, protože tak mě Bohdan představuje.

A děti?

Děti jsou Pomahac, což se vyslovuje s "k" na konci. Takže dcera je Anna Caroline Pomahac, syn Dan Carl Pomahac. Narodily se už v Americe a v rodném listě to mají takhle po otci.

Jste vystudovaná oční lékařka. To je zvláštní: kdybych měla hádat, čím je žena nějakého lékaře, tipnu si, že je buď také lékařka, nebo zdravotní sestra. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Nejspíš to bude tím, že lékaři tráví v nemocnici daleko nejvíc času, takže vztahy logicky navazují tam.

To byl i váš případ?

My jsme se s Bohdanem seznámili už na lékařské fakultě v Olomouci. Studijní kruhy v ročníku ovšem tehdy byly rozděleny podle pořadí jmen, a to by se Augustinová a Pomahač nikdy nepotkali. Poznali jsme se na chmelové brigádě, ani nevím, zda něco takového ještě existuje? Vzali jsme se ovšem až po 11 letech, v roce 2000. Měli jsme krásnou svatbu ve Valticích.

Kde jste pracovala, než jste odjela do Ameriky?

Po škole jsem nastoupila na oční oddělení v nemocnici v Prostějově a zůstala tam čtyři a půl roku. Dostala jsem se i k operacím a úplně jsem to tam milovala.

To je zvláštní výraz. Leckomu přijde vrtání se v oku dost odpudivé.

Jenže je to jeden z oborů, kde okamžitě vidíte satisfakci. Přijde osmdesátiletý člověk, který bydlí v malé vesnici, už deset let kvůli očnímu zákalu nevidí – a pak díky vám poprvé spatří svá vnoučata. To byl můj první pacient. Oko je fascinující, aspoň pro mě. Už od začátku jsem se snažila přesvědčit primáře, že operace zvládnu, přitáhla jsem si staré operační mikroskopy a zkoušela si sama operovat na všelijakých očních modelech.

V tom byla vaše práce podobná té, kterou dělá váš manžel. Ten pro změnu navrací lidem tvář.

Ano. A mockrát jsem si uvědomila, jak málo věcí v životě, které jsme si zvykli brát s naprostou samozřejmostí neboli "for granted", je skutečně jistých.

Znám z novin příběh muže, kterému váš manžel jako první na světě transplantoval obličej. Stejně tak muže, kterému transplantoval obě ruce. Znáte vy jako jeho žena příběh, který třeba není tak mediálně proslavený, ale pro vás je nejsilnější?

Asi to bude příběh ženy, která před lety přežila pád letadla. Letěla v něm se svým snoubencem, měli těsně před svatbou. On nepřežil, ona ano, ale byla velmi, skutečně velmi popálená. Ztratila milovaného člověka i svou identitu. A přesto byla schopná někde v sobě najít obrovskou sílu, jak Fénix povstat z popela a znovu se vdát. S mužem dnes jezdí na mítinky a dodává svým příběhem sílu ostatním pacientům. Obrovsky to účinkuje.

To věřím. Protože i kdyby měl váš muž ruce ze zlata, popálený člověk zůstává tak nějak, promiňte mi to laické slovo, zdeformovaný. Už nikdy není tak hezký.

Je jiný.

Jenom jiný?

Ten úplně první muž, který dostal nový obličej, je dnes dva a tři čtvrtě roku po operaci. Zrovna nedávno jsem ho potkala v nemocnici, měl na hlavě kšiltovku, pil si kafíčko, nic byste nepoznala. Víte, novináři chtějí fotky do novin hned, už pár týdnů po operaci, kdy ještě efekt není tak velký.

Tkáň je oteklá a vypadá jako maska. Navíc se musíte vžít do pocitů těch lidí. To, co bylo předtím, bylo nefunkční. Nemohli jíst, nemohli mluvit, nic necítili. Najednou mohou. A s odstupem času skutečně vypadají daleko přirozeněji, než jste zvyklá z těch fotek.

Stýkáte se s těmi pacienty? Chodí k vám třeba na návštěvu?

Ať chceme nebo ne, stávají se součástí našich životů. I děti samozřejmě vědí, co tatínek dělá, a často se ho na ně ptají. Vídáme se na mítincích nebo třeba na křtu knihy, kterou napsal ten první pacient. Ten vztah je specifický, protože je velmi intenzivní a dlouhodobý.

Mohlo by nás to úplně pohltit, takže se manžel snaží striktně oddělovat práci a rodinu. Domov je zóna, kterou se snažíme uchránit. Je to jediné místo, kde může člověk vypnout, i když Bohdan říká, že tím jediným místem, kde opravdu vypne, je tenis, protože tam se musí soustředit na údery.

Jak vypadá jeho běžný den?

Vstává ráno nejpozději v 5.15, v 5.30 vyjíždí. Na sedmou se snaží být doma na večeři. To je čas, kdy si rodina sedne ke stolu a který se snažíme dodržet.

Pravidelně?

No, my bychom rádi (smích). Bohdan teď pořád cestuje, a když necestuje, tak se to povede řekněme třikrát do týdne. S vypětím sil.

V jaké náladě přichází? Bývá občas duševně nepřítomen a na dotazy dětí jen tak nějak automaticky odpovídá "ano, ano, ano…"?

Práce zůstane mimo. Manžel ji nechá v garáži, kde odpoví na všechny telefony a e-maily, než otevře dveře domů. Pak se na něj vrhnou děti. Jinak by mohl být na telefonech a pagerech pořád.

Někdy by radši šel na ten tenis, ale je pro něj důležitější užít si tu dobu, kdy děti vyrůstají a která se nevrátí. Takže se snažíme uchránit aspoň tu hodinu a probrat, co dělaly děti přes den.

Anebo co jste dělala vy. Protože jak vím, vy už jako lékařka nepracujete.

Když jsem přijela za Bohdanem do Ameriky, dělala jsem dva a půl roku ve výzkumu v Bostonu. Byly to oční modely pro takzvaný genový transfer.

Genetiku a virologii jsem se musela naučit takřka od začátku a byl to šok, protože jsem musela opustit klinickou práci a pacienty. Zavřela jsem se do laboratoře a s onou satisfakcí to nemělo nic společného. Výzkum je běh na dlouhou trať, musíte pro něj mít zaujetí a musí vás to bavit.

A vás to nebavilo.

Mě to hrozně bavilo, ale člověk tomu musel dát všechno. Celý den od rána do večera, víkendy. A nastal čas se rozhodnout, zda medicína v Americe, nebo rodina.

Vyhrálo to druhé.

Ano, ale tady neexistuje žádný globální recept, co je v takovém případě správně. Každý to musí udělat tak, jak to cítí. Když přijedete do Ameriky, víte, že musíte jet na 150 procent. Dokázat, že jste lepší než ti druzí, aby vás vůbec začali akceptovat. A cesta lékaře je v takovém případě jednodušší přes výzkum, protože za sebou bude mít nějaké publikace.

Pak taky musí mít všechny zkoušky – je to jako vystudovat medicínu ještě jednou během roku či dvou. To vše je samozřejmě možné zvládnout, můžete si zaplatit různé kurzy a ty vás na to připraví.

Lámání chleba nastává, když si vyberete obor. Pak musíte během čtyř, šesti či klidně deseti let projít takzvanou rezidenturou, kdy máte buď rodinu, nebo ten obor. Určitě se dá mít obojí, ale je to na úkor jednoho i druhého.

Manžel mi tehdy řekl: "Hani, já tě podpořím úplně ve všem." Ale oba dva jsme cítili, že bychom si moc přáli děti. A protože on zrovna rezidenturou procházel, viděla jsem, co to obnáší. Navíc nemáme v Bostonu rodinné zázemí, žádné babičky, jsme tam jako černé ovečky.

Takže jsem si řekla: Moje práce a moje radost teď bude rodina. Navíc je to něco, co je časově limitované. A to nejcennější, co můžete dětem dát, je, že je nevychovává cizí člověk. Samozřejmě máme spoustu známých, kteří mají au-pair. Ano, je to možné. Ale já to cítila jinak.

Možná kdyby byl váš muž méně vytížený, dala by se starost o rodinu aspoň trochu rozložit mezi vás a něho. Takhle jste ve prospěch jeho kariéry obětovala tu svoji, dá se to tak říct?

Ale já nechci, aby to tak cítil. Není to oběť, protože ničemu není konec. Je to cesta, která se nějak vyvíjí. Kdybych nešla na medicínu, nepotkala bych ho. Kdybych nepoznala výzkum, rozhodovala bych se taky jinak. Kdybychom neměli rodinu, byla bych dnes jinde. Nikdy nevíte, kam vás ta cesta dovede. A životní rozhodnutí jsou jako klíčky, které vám umožní otvírat dveře někam, kam byste se jinak třeba vůbec nedostala.

Podíváte se ještě někdy do těch lékařských dveří?

Myslím, že ano. Není to limitované věkem, jen vůlí a ochotou se do toho znovu ponořit. Umím si představit třeba nějakou oční ambulanci. Někdy. Ale není to nic, o čem bychom teď uvažovali. Pracovat klinicky v Americe je hodně těžké. I když možné. Jak se tam říká: Nic není nemožné. Naprosto.

Teď jste tedy, jak se dřív říkávalo pro změnu u nás, "paní doktorová", žena v domácnosti na plný úvazek?

Kromě rodiny se mohu věnovat svému někdejšímu koníčku. Odmalička jsem milovala kreslení, keramiku a všechno od umění, co má spojitost s rukama. Takže mám soukromé hodiny malování.

Ano, občas od někoho slýchám: Vystudovala jsi medicínu a k čemu to máš? A já odpovídám: Ale já ji dělala krásné čtyři roky. To hezké, co mi z té doby zůstalo, je nevratné bez ohledu na to, jak dlouho to trvalo. Díky manželovi zase potkávám spoustu nádherných lidí a ničeho nelituju.

Bylo to těžké rozhodování?

Nejtěžší bylo pustit se větve a bez pevné půdy pod nohama odjet do Ameriky. Opouštěla jsem všechno, co jsem znala a uměla, a odjížděla do úplně neznámých vod plných nejistot. Ani manžel – tehdy to tedy ještě nebyl manžel – neměl jistotu, jak to s ním bude další rok. Začátky byly těžké.

Jak se do Ameriky dostal?

Předsevzal si, že tam chce jet ihned po skončení studia. Už během školy si tam zařídil pár stáží. Věděl, že tamní trénink a výzkum je absolutně nesrovnatelný. V intenzitě, v organizaci. Kolikrát se u nás člověk setkal s tím – nevím, jak je to teď – že starší kolegové toho nechtěli těm mladším moc říct a moc radit, aby si neohrozili své místečko.

V Americe je to jinak, všichni se snaží všechno předat a vytvořit z lékařů ty nejlepší. Ti také během oné rezidentury berou minimální plat. Jde o to, aby se naučili co nejvíc. Pak mohou žádat o místo. A rozhodně ho nemají zajištěné tam, kde dělali rezidenturu, takže starší lékaři se o svá místa nebojí a ti mladí se musí snažit co nejvíc.

Takže této vidině obětují…

… všechno. Začíná to už tím, že se snaží dostat na dobrou rezidenturu, protože z dobré rezidentury je větší naděje na dobré místo. Ale že by si Bohdan myslel, že to dotáhne až tam, kde je teď, to nebylo reálné. Odjížděl s vidinou, že přežije tři měsíce a pak se uvidí.

První rok rezidentury je šílený. Na víkend odcházíte z domu v pátek ráno a vracíte se v pondělí po obědě. Nevyspíte se ani jednu noc, protože vás stále budí pagery. Znám od Bohdana několik historek, jak usnul vsedě. Bylo to hrozné.

Vy jste tehdy ještě zůstala v Česku?

Ano, přijela jsem za ním až dva roky na to. Do cizí země, bez schopnosti porozumět do detailů mluvené angličtině. Dělat výzkum v cizím jazyce, to bylo nejtěžší. Prožili jsme si mnoho let nejistoty. Když jsme se vzali, byl manžel stále na rezidentuře. Žili jsme z roku na rok až do momentu, kdy dostal místo v Brighamu. Tehdy jsme si koupili první domeček. To už byly děti na světě.

Teď už máte několikátý domeček?

Máme druhý. V tom prvním nám bylo moc dobře, ale těsno. Jezdí k nám třeba na měsíc rodiče z obou stran a chtěli jsme, aby měli své soukromí.

Můžete dnes o sobě říct, že jste bohatí?

Jsme bohatí duchem (smích). Začínali jsme s nábytkem z ulice, který jsme přetřeli. V Bostonu, když se lidé stěhují, tak nábytek neprodávají, ale vystrčí ho na ulici. Boston je studentské město, studenti mnohdy pocházejí z dobře situovaných rodin a moc to neřeší.

Vzpomínám, jak k nám přišla první návštěva a chválila nám "krásnou knihovnu". No, to jsme tehdy koupili čtyři tvárnice a přetřeli pár polic z té ulice. A přesně tohle se snažíme předat našim dětem. Aby si vážily věcí.

Jak se to dá předat v dnešní době, kdy je relativní dostatek prakticky všeho?

Je to těžké. Hlavně ten "peer presure", vliv okolí. Žijeme v místě, které je bezpečné a kde jsou dobré školy, tím pádem tu je hodně movitých lidí, kteří mohou svým dětem leccos dovolit.

Takže nejtěžší je udržet tu střídmost, protože ne vše, co mají ostatní, je třeba mít také. Snažíme se, aby si děti věci zasloužily. Není to tak, že když chce syn koloběžku, jde se obchodu a koloběžka se koupí.

Cožpak koloběžka, nejhorší je to asi s nejnovějšími modely mobilů a notebooků, ne?

S mobily zatím ne. Vím, že v Česku snad mají děti mobily už v první třídě! Mým dětem je osm a devět a nemají je a jejich vrstevníci také ne. Nepotřebují je, protože jsem s nimi a do školy je vezu nebo je veze školní autobus, byla by to tedy naprosto zbytná věc.

Syn teď chce hlavně skútr s baterkou vzadu, tak to nevím, asi ho nedostane. Ale pokud jde o ty notebooky, tak to ano, mají každý svůj, protože polovinu výuky mají na počítači, je to téměř základní učební prostředek.

Jaký byl váš první dojem z amerického zdravotnictví?

Přišlo mi, že toho dělají strašně moc. Moc vyšetření, moc léků, až neúměrně zdravému rozumu. Široké spektrum antibiotik kvůli minimálnímu riziku komplikace. Oni jsou tak vycvičení, nechtějí, aby je někdo žaloval o velké peníze, kdyby se něco stalo a zanedbalo. Ale stejně vždycky záleží na zdravém úsudku. Bohdan se o něj snažil, protože přišel z jiného prostředí.

Neboli je pravda, že americké zdravotnictví je v mnoha ohledech nejlepší, ale zároveň nejdražší a nejneefektivnější.

Nevím, zda to umím přesně posoudit, dívám se na to očima pacientů. Je pravda, že zdravotní péče je v Americe velmi drahá a velmi drahé je i zdravotní pojištění, takže musíte být velmi ukázněná, protože pokud jste zdravá, platíte obrovské peníze a snadno propadnete pocitu, že je platíte pro nic.

Pokud pojištění máte, tak péče je naprosto vynikající a nemá téměř žádné limity. Pokud ale sázíte na to, že zůstanete zdravá, a ono se vám nedej bože něco stane, přijde třeba rakovina, tak to je pro mnohé nepojištěné lidi skutečně tragédie.

Koukala jsem dnes ráno na web, co nejvíc zajímá české čtenáře. Byli to piráti silnic a vulgární slovník expremiéra Topolánka. Co řeší lidé u vás?

Nevím, zda jsem typický vzorek, a co teď řeší běžný Američan, to bych hádala. Myslím, že mí známí nejčastěji v časopisu Time či deníku Boston Globe sledují ekonomickou situaci a stav na burze.

Je v Americe hodně vidět krize?

Je, spousta obchůdků a firmiček zavírá, nezaměstnanost je větší, byť my v Bostonu máme štěstí, že je tu mnoho lidí zaměstnaných ve zdravotnictví, výzkumu a vědě, je to trochu jiné než v ostatních oblastech Ameriky. Jen doufáme, že kvůli nezaměstnanosti neporoste kriminalita, dřív lidé nechávali pomalu klíčky v autě a domy odemčené, to teď už končí.

Končí i vánoční nákupní šílenství?

Tak to rozhodně ne! Lidé dál utrácejí, jako by se nic nedělo. Nákupní centra jsou plná. Já se jim naštěstí umím vyhýbat.

------
martina.riebauerova@mfdnes.cz

MARTINA RIEBAUEROVÁ

Zdroj: Mladá fronta Dnes