Jak mohou české nemocnice čelit odlivu personálu do zahraničí?

• Bc. Ladislav Šticha,

mluvčí Ministerstva zdravotnictví ČR

Tato situace je mezi odborníky nazývána přirozeným pohybem pracovních sil z východu na západ. Na straně druhé je snahou ministerstva zdravotnictví udělat maximum pro to, aby odliv byl minimální. V současné době je objem odchodů vyvažován přílivem pracovních sil z východních zemí (Slovensko, Ukrajina, Bulharsko apod.). Ministerstvo se zároveň v rámci ekonomických možností ČR snaží neustále zlepšovat podmínky pro práci lékařů, jak v oblasti finanční, materiální, tak v oblasti zjednodušení někdy příliš komplikovaného procesu vzdělávání, a přiblížit se tak podmínkám pro lékaře na západ od našich hranic. Je na managementu každého zdravotnického zařízení, jaké motivační nástroje použije, jaké prostředí lékařům vytvoří. Často totiž motivací k odchodu do zahraničí zejména mladých lékařů není výše platu, ale jejich limitované možnosti dostat se k plnohodnotné odborné praxi. V tomto ohledu se ministerstvo snaží vytvářet na přímo řízené nemocnice určitý tlak, aby v této oblasti zbytečně neudržovaly příliš konzervativní přístup.

• MUDr. Milan Kubek,

prezident České lékařské komory

Naše podfinancované zdravotnictví zatím skutečně nemůže konkurovat čtyřnásobným platům, které nabízejí například německé nemocnice. Přesto si myslím, že se něco dělat dá. Ne každý z nás má totiž touhu odejít kvůli práci do ciziny. Manažeři i zřizovatelé nemocnic si však především musejí uvědomit, že dobrou nemocnici nedělají jen drahé přístroje a moderní budovy, ale v první řadě kvalitní týmy zdravotníků. Lékaři a zdravotní sestry jsou přitom absolutní prioritou. Nemocnice se jim musejí snažit vytvořit atraktivní pracovní podmínky. Základem jsou samozřejmě dobré platy a dodržování zákoníku práce, ale důležitou úlohu hraje též příjemné pracovní prostředí a omezování nesmyslné byrokracie. Lékaři mají především léčit a nemají být obtěžováni zbytečnou administrativou. V neposlední řadě hraje pak při volbě zaměstnavatele zejména u mladších lékařů důležitou roli možnost profesního růstu a vytvoření podmínek pro další vzdělávání. Pro kvalifikované lékaře může být zase lákadlem možnost souběhu práce v nemocnici s provozováním privátní praxe.

• Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu ČR

V otevřeném světě lze čelit odchodům lékařů do zahraničí lepšími platy, lepšími pracovními podmínkami nebo spoléháním na lásku k vlasti, příbuzným a krajině známé z dětství. Čelit odchodům do zemí, kde je příjem nižší a podmínky horší, se docela daří. Odchází tam dočasně jen pár statečných lékařů v rámci pomocných, záchranných či charitativních misí a jsme na ně pyšní. Nepyšní jsme údajně na ty, kteří ve větších počtech odcházejí za trvalejší prací při otevřených hranicích za lepším platem do států bohatších a náborujících. I když bychom na ně asi měli být také pyšní, že jsou finančně gramotní, inteligentní, zvídaví a internacionalisté. Další možností je, že žijí v blízkém příhraničí u nás a pracují v blízkém zahraničí tam u nich, za platy tam od nich konzumujíce blaho života tady u nás. Občas také ujede několik vědecky zaměřených kolegů i dále do širého světa za špičkovou vědou. Jen romantičtější z nich se pak vracejí, aby instalovali objevy a pokrok v domovině. Naše nemocnice německé, švédské či britské platy zjevně nepřebijí ani nedorovnají. Mohou jen apelovat na vlastenectví a hanit lékařský internacionalismus na schůzích nebo se snažit o odrazující a neúčinná sankční opatření. Ještě také mohou vsadit na lásku a přátelství, kterých se mnohdy ve světě tolik nedostává, a mladé přesvědčovat i takto, než se stanou pragmatiky. S ostnatými dráty na hranici a rušičkami signálu se naopak dobré zkušenosti neudělaly. Lze také svobodně demonstrovat proti německým náborářům, pokud však někdo na demonstraci přijde. Závěrem mi vychází, že české, moravské či slezské nemocnice ve věci redukce odchodů lékařů do zahraničí za daných okolností mnoho nenadělají a mohou se pouze snažit udržet provoz, případně se v účelné míře redukovat do inovované, zdůvodněné a personálně udržitelné sítě lůžkových zařízení.

• Bc. Dagmar Žitníková,

předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče

Nedostatek zdravotnických pracovníků není problémem, který by byl specifický jen pro Českou republiku. V době volného pohybu osob, rozvinutých informačních technologií a mediálního boomu nelze zabránit přesouvání zaměstnanců, a to obecně. Informace o podhodnocení ceny práce v ČR jsou známé mnoho let. Odchody kvalifikovaných a také pomocných profesí jsou mnohaletou realitou a gradují při nynější extrémně nízké nezaměstnanosti. Ve zdravotnictví jsme ovšem „krůček dopředu“. Mezinárodní zdravotnické jobs veletrhy jsou každoroční realitou. Náboráři z Německa, Rakouska, Velké Británie a dalších zemí mnohdy přesvědčí i ty nerozhodné. Proč by nebrali? Připomínáme, že odchody zdravotníků a jejich nezájem o práci „doma“ způsobuje nejen nízká cena práce, ale také katastrofální pracovní podmínky – vysoké objemy přesčasové práce a extrémní pracovní zátěž. Téměř tragédií ovšem je, že nám zahraniční nemocnice přetahují studenty už v průběhu jejich studia, kdy oslovují budoucí lékaře a nově i sestry, kterým po ukončení vzdělání nabízejí velmi výhodné pracovní podmínky – vysoké platy, příjemné pracovní prostředí, sociální výhody a další benefity. Konkurovat těmto nabídkám je velmi těžké. Problém neatraktivity zdravotnického povolání v Česku nelze řešit individuálně. Náborové příspěvky jsou jen kapkou v moři. Jedinou možností pro personální stabilizaci zdravotníků je zvýšení ceny práce a úprava jejich pracovních podmínek. K tomu ovšem musí být politická vůle – zvýšit objemy financí do zdravotnictví, a tím je umožnit personálně stabilizovat. Jak? Sjednotit odměňování, řešit přesčasy, fázovat ošetřovatelský proces, konečně dořešit vzdělávání lékařů. Za odbory znovu opakujeme, že zdravotníci v ČR jsou, ale ve zdravotnictví za stávajících podmínek pracovat nebudou, protože nechtějí.

• MUDr. Martin Engel,

předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů

Nejdůležitější je výrazně zlepšit pracovní a finanční podmínky v nemocnicích, to znamená navýšit plat nebo mzdu, a zároveň vrátit českým absolventům zájem o práci v českém zdravotnictví, aby více než dvě stě těch nejmladších hned neodcházelo. Je také potřeba naředit počty pracovníků tak, aby se neporušoval zákon a lékaři si také mohli odpočinout. Dále jsou to dobré příklady. Když mladí lékaři někam nastoupí a informují své kolegy, že se tam k nim chovají kolegiálně, práce je zajímavá atd., tak forma takového příkladu může příští rok přivést do dané nemocnice další lékaře. Konkurence Západu je silná, přesto si myslím, že jde s tím zabojovat, že se musí změnit zákon o postgraduálním vzdělávání a vše, co jsme už dřív říkali.

• MUDr. Jiří Šedo,

předseda spolku Mladí lékaři, z. s.

Určitě nemocnice možnosti mají. Samozřejmě nemohu nezmínit váznoucí specializační vzdělávání, které sice není v ČR nastaveno šťastně, hlavně pro menší nemocnice je velmi provozně obtížné a nákladné, nicméně ta zařízení, která berou vzdělávání vlastních lékařů jako svoji prioritu, ukazují, že specializační trénink lékařů lze zajistit a skloubit se zajištěním provozu i v současném systému velmi efektivně. Nadějnou cestu ukazují nemocnice, které zavádějí programy spočívající v tom, že s nastupujícími lékaři sestaví plán jejich stáží, aby hned při nástupu byli zapojeni do provozu na různých pracovištích v pravidelných rotacích. Plán je sestaven tak, aby na každém oddělení byl dostatečný počet lékařů, kteří jsou plnohodnotně zapojeni do provozu. Lékaři mají jasný harmonogram stáží a bez problémů tak mohou splnit požadavky předatestační přípravy.

Stejně tak by ale nemocnice měly více motivovat zkušené lékaře a vytvořit jim podmínky pro to, aby se mohli více věnovat mladým kolegům a předávat jim svoje zkušenosti. V českých nemocnicích akreditovaných pro vzdělávání často chybí v jejich ambulantním a konziliárním provozu propracovaný systém, který umožní mladým lékařům pracovat pod jasně definovanou supervizí zkušenějších lékařů.

Často jde o změny čistě organizačního charakteru, které jsou ve většině západních zemí běžné, ale u nás jako kdybychom stále žili v jakémsi organizačním provizoriu a nebyli schopni uvažovat v tomto ohledu systémově, plánovat dlouhodoběji a řešit problémy koncepčně.

• MUDr. Jiří Běhounek,

hejtman Kraje Vysočina

Pokud je v Evropské unii volný trh, tak je těžko někomu zabránit, aby odešel. Jednoduchý recept na udržení lékařů nemáme, snažíme se to dělat po všech možných stránkách. My jsme v kraji vytvořili systém pobídek, náborů, systém stipendií a dalších věcí, takže na Vysočině obecně zatím dramatický stav není. Horší je to jen v oborech, kde je nedostatek lékařů celorepublikově, jako je neurologie, dětské lékařství a mnohde i rentgenologie. Jedinou možností je navýšit počty studentů medicíny. Také jsem zaregistroval, že bohužel i atestační zkoušky jsou mnohdy deformovány přístupem zkoušejících, takže to nepřispívá k tomu, aby se tady cítili absolventi a poté lékaři komfortně. Jinak samozřejmě je to jako všechno, naši jdou na západ, z východu přicházejí k nám a posléze na západ. Ve Francii, v Británii je mnoho lékařů z Pákistánu, Indie.

• Prof. MUDr. Rostislav Vyzula, CSc.,

předseda Výboru pro zdravotnictví PSP

Není vůbec jednoduché čelit finanční nabídce dvakrát až třikrát vyšší, než jakou má oslovený lékař u nás doma. Každý, kdo je osloven, se dívá na řadu faktorů; plat hraje jistě svoji přední roli, ale neméně důležité jsou i další, jako jsou podmínky na současném pracovišti, znalost jazyka, léčebné možnosti, kolektiv a v nemalé míře i rodina a přátelé. Osobně jsem si vyzkoušel pětiletý pobyt v USA a musím konstatovat, že to pro mne byla vynikající příležitost, ale rád jsem se vrátil DOMŮ a pracoval jsem řadu let za plat výrazně nižší, než na který jsem byl zvyklý v zahraničí. Naši lékaři odcházejí hlavně do Anglie a Německa. Lékaři z Anglie a Německa odcházejí do Švýcarska a lékaři ze Švýcarska odcházejí do USA. Migrace lékařů je po celém světě. Vždy jsem podporoval lékaře, kteří chtějí získat zkušenosti ze zahraničí, ale věřil jsem, že každý druhý se rád vrací, a to mi zatím vychází. Každopádně není vše jen v penězích, ale jsou to hodně vztahy, jak služební, tak osobní.

• doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

místopředseda Výboru pro zdravotnictví PSP ČR

Předem musím konstatovat, že občan ve svobodné zemi by měl mít možnost kdykoli ze země odejít a zase se vrátit. Važme si toho, že v takovéto zemi žijeme, a doufejme, že už nikdo nebude znovu plánovat, aby se jakýkoli vystudovaný odborník musel před odchodem vyplatit. Pokud jde o odchod „pracovní“, zde zastávám jednoznačný názor – na vině není ten, kdo si zaměstnance takzvaně přetáhne nebo ho odloudí. Problém je především na straně pracoviště, organizace anebo země, ze které dotyčný utíká. To vše je obecný pohled na věc a samozřejmě vím, že odchody lékařů problémy na pracovištích dělají. Přesto ale tvrdím, že člověk nebo instituce má řešit problémy především u sebe. Někteří šéfové oddělení si mohou přečíst příručku, jak slušně jednat se zaměstnanci, nemocnice může aktivně zajišťovat a vynucovat kvalitní vzdělávací program pro rezidenty a kraje efektivně koordinovat vzdělávací stáže. O tom všem by také mohla mluvit Česká lékařská komora o něco více, a ne jen o platech, o špatném vzdělávání a o potvrzeních odcházejícím lékařům. Zbývá k tomu ale dodat i to, že zdaleka ne všichni, kteří odejdou do zahraničí, tam zůstanou. Nedělejme jim obstrukce a chovejme se k nim tak, aby se se všemi znalostmi, zkušenostmi a nakonec i s penězi, které si tam vydělají, zase vrátili. I skrze ně se snad naše země stane jednou zase světovou.

• Ing. Jaroslava Kunová,

předsedkyně Asociace nemocnic a bývalá ředitelka FN Plzeň

České nemocnice mají minimum prostředků, aby zabránily odlivu lékařů. Zaprvé nábor organizují agentury, které si pronajmou pouze prostor, určitě ne v nemocnici; tam lékaře pozvou, a pokud těm nabídka vyhovuje, akceptují ji. Tomu nemocnice zabránit nemohou. Pravda je, že nedostatek lékařů není jen v Česku, ale také v Německu, kde by bez českých a slovenských lékařů nemocnice vůbec nefungovaly, a přitom finanční prostředky tamního zdravotnictví jsou podstatně lepší. Lékaři dostanou trojnásobný plat, a pokud jejich pobytu v cizině nebrání rodinné důvody, jdou tam, hlavně mladí lékaři‑muži. Mladé lékařky tam jdou také, ale většinou na čtyři, pět let a pak se vracejí, protože pokud zakládají rodinu, potřebují pomoc prarodičů apod. Muži tam obvykle zůstávají. Problém je v pohraničních oblastech, kde je možnost dojíždět do zaměstnání v Německu. Podle zkušeností jedné lékařky z plzeňské nemocnice vím, že jim dávali v německé nemocnici i takový režim, aby když dojíždějí, mohli tam být delší dobu a pak zase delší dobu v Česku. Neřeší tolik jako my zákoník práce, když pracovník potřebuje jiný režim. V tuzemsku zůstávají ti konzervativní, kteří tu mají kamarády, partnerka nechce odejít, jsou vázáni na pomoc prarodičů. Žádná nemocnice v Česku nemá prostředky jako v Německu, aby mohla dát takové platy. Pro přímo řízené nemocnice je závazný zákon o platu, zvýší od ledna o deset procent tarify, tím se vyčerpají prostředky a nebudou už moci motivovat lepším ohodnocením lékaře v oboru, ve kterém jim odborníci chybějí. Žádali jsme marně, aby ředitelům zůstala možnost určitého rozpětí, že by se nenavyšovalo podle věku, ale prostor by se dal využít nahoru i dolů a prostředky se mohly lépe mezi obory využít k motivaci.

Když jsem vedla plzeňskou fakultní nemocnici, neměla jsem problém s odchody lékařů kvůli platům. Do ciziny odešli asi jen tři lékaři a dva se vrátili. Pokud někdo odešel, tak ne kvůli penězům, ale kvůli mezilidským vztahům, které jim nevyhovovaly.

• MUDr. Milan Cabrnoch, MBA,

poradce

Na prvním místě je třeba odpovědět si na otázku, zda je skutečně potřeba a zda je to dobré bránit českým lékařům, aby odcházeli do zahraničí. Mnoho generací našich předků v nejrůznějších profesích odcházelo zcela běžně sbírat zkušenosti do světa, do zahraničí. Stejně tak to dělají lidé z mnoha zemí i dnes. Pokud se později vracejí domů, bohatší o nové zkušenosti, znalosti a kontakty, určitě jsou pro naši společnost přínosem.

Druhá klíčová otázka je, proč lékaři odcházejí. Rozhodně to není pouze pro peníze. Finanční ohodnocení lékařů je v některých zemích jistě nominálně vyšší, než je tomu u nás. Současně však dojdeme rychle k poznání, že i běžné životní náklady jsou v takových zemích výrazně vyšší než u nás. Svou váhu hraje i jiné společenské ocenění, kdy český lékař v zahraničí často zůstává „cizím pracovníkem“, není pro něho lehké zapadnout do společnosti, zatímco doma i přes nižší platové ohodnocení zažívají lékaři velmi vysoké společenské ohodnocení.

Pro mladé lékaře hraje při rozhodování jistě roli náš poměrně složitý, uživatelsky nevstřícný a nestabilní systém specializačního vzdělávání. Měli bychom jim nabídnout srozumitelnější a především rychlejší cestu k oprávnění samostatně léčit. To se nám nedaří.

Pokud chceme efektivně čelit odchodu lékařů nebo je získávat zpět, musíme jim kromě důstojného finančního ohodnocení nabídnout smysluplné odborné uplatnění a možnost profesního růstu.

• MUDr. Martin Jan Stránský, M.D.,

primář neurologie, Yale School of Medicine

Jsou dvě klíčová fakta, která rámují celou debatu i výsledky. Zaprvé, i přes všechny odchody lékařů do jiných zemí ČR stále má (mírně) v přepočtu na občana nadprůměrný počet lékařů. Problém není až tak počet lékařů, ale distribuce jejich služeb. Po 27 letech je třeba konečně stanovit standard péče v ČR, tedy nejen to, na jakou zdravotní péči má každý občan nárok, ale i kde. Dodnes neexistuje „optimální mapa služeb“ pro ČR, a dokud se tak nestane, všechny debaty se budou vést z čistě místních pohledů a priorit. Proč nemá malá okresní nemocnice „skončit“ tím, že její lékaři odešli do ciziny, a netransformovat se do potřebného domova pro seniory, když o 15 km dál najdeme hlavní okresní nemocnici? Druhý klíčový element je naše ekonomika. Průměrná mzda v ČR je hluboce pod tou německou či anglickou. Takže lákadlo více peněz za stejnou práci a vidina podstatně lepších podmínek je něco, čemu čelí celý český pracovní trh. Samozřejmě včetně toho lékařského, který je navíc významně postižen mzdovou nerovností.

Řešení spočívá ve zmapování prvního bodu, čímž budou odhalena místa „nerovné“ péče. Vláda a ministerstvo zdravotnictví musejí pak vytvořit odpovídající podmínky, aby tyto mezery v adekvátní péči mohly být co nejrychleji zalepeny a stabilizovány. Ve světě se to řeší pouze prostřednictvím nabízení odměn – v podobě vyšší mzdy, bonusů pro setrvání v „nepopulárních“ místech či pozicích atd. Druhá část řešení je zvýšení průměrné mzdy a samozřejmě i platů lékařů. Slyším námitky typu: kde na to vezmeme peníze? Nabízím na ni odpověď: přidat všem lékařům plošně, ale převážně zvýšit mzdy prostřednictvím transparentního systému robustních odměn za dobré výsledky, které samy od sebe ušetří další nadbytečné výdaje ze zdravotnické kasy? Naše země má dost dobrých lékařů, kteří by určitě rádi „sázeli na sebe“, kdyby z toho měli o něco víc. A jejich adresa by zůstala česká.

Zdroj: MT