Jak mi areál psychiatrické léčebny pomohl zvládat vojnu

Začetl jsem se do vašeho vzpomínání na historii psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích a nedalo mi to, nepodělit se s Vámi se zážitkem, který mi pomáhal absolvovat vojenskou katedru  a cvičení, jak jsme říkali „za Čepičky", účinněji než opakovaná  četba Dobrého vojáka Švejka.

Patřím k ročníku, ve kterém byla poprvé zavedena vojenská služba nejprve přednáškami během studia, prázdninovými výcvikovými tábory, občas cvičeními v Motole, pak závěrečnou zkouškou a asi čtyřmi měsíci presenční služby a dalšími cvičeními.

Ke stážím z psychiatrie patřila taky výuka v bohnickém areálu. Byl jsem chvíli v parku za jedním pavilonem, vedle kterého byl drátěný plot, za nimž se hemžili uniformovaní prezenčáci, soubor poddůstojníků a občas nějaký lampasák.

K okénku nejspíše klozetu mne přitáhl řev pacienta, stojícího asi na míse a vyvolávajícího z okna: „ Já jsem Jan Žižka z Trocnova, všichni se seřaďte a vyrazíme na ně. Seřaďte se za vozy a mlaťte je hlava nehlava!" Nemohu písmem vyjádřit ten nelidský řev nemocného, kterému jsem se zájmem naslouchal až do okamžiku, kdy ho přerušil velmi podobný řev poddůstojníka , hulákajícího z okna za plotem: „Jak to stojíte, vy si myslíte, že si tu budete dělat co chcete, ale já vám zasra...ukážu, až budete žrát trávu, dokud se to nenaučíte nebo nechcípnete."

Přemýšlel jsem jako nezralý medik, zda jde o podobné postižení psychózou a pochopil, že nejen těmto nemocným nemá smysl odporovat a nutno se chovat klidně. Pochopil jsem taky proč vojenský řád předpisuje, že voják, jemuž nadřízený něco sděluje, na něho hledí optimisticky s mírným úsměvem a odpovídá „Provedu!"

Používal jsem tento oddaný pohled, který v roli Švejka tak mistrně vytvořil pan Hrušínský, při všech komunikacích se řvoucími šaržemi a mám dojem, že jsem je většinou  dost vyvedl z konceptu a uklidnil a hlavně ten jejich řev mi nikdy nenahnal strach, podobně jako při práci s duševně postiženými pacienty.

Prof. MUDr. Oskar Andrysek, Medical Tribune