Jak jsme dohnali Ameriku a teď plnou parou zpět!
V každém případě jsme se za posledních dvacet let právě v oblasti klinické medicíny dostali hodně blízko špičce (interna, kardiologie a metabolická onemocnění jsou mi nejblíže a mohu je nejlépe posoudit), v některých oblastech tou špičkou právě česká medicína je.
Jedním z důvodů, proč jsme tak rychle smazali „manko“ a dostali se k onomu pomyslnému vrcholu (ani ne tak z hlediska uspokojení vlastní ješitnosti, jako především pro blaho našich pacientů), je mezinárodní spolupráce, možnost dostat se do kontaktu s kolegy z nejlepších pracovišť, ztratit ostych v diskusích. Tím prvním kontaktem jsou především kongresy, konference a semináře, kde se poznáme, zjistíme, že onen slavný pan profesor má rád stejné pivo jako sekundář z naší regionální nemocnice a jsou schopni spolu diskutovat o medicíně i běžném životě. Na tyto kongresy jsme nikdy neměli peníze institucionální (opominu‑li nějaké prostředky grantové) a byli jsme vesměs vysíláni sponzory.
Tenhle fejeton píšu v Bostonu (za chvíli mi letí letadlo do Prahy) ze sjezdu American College of Physicians (americká interna) a napadají mne dvě hlavní myšlenky. V první řadě americká interna vzkvétá, rozvíjí se, kongresy jsou rok od roku větší, výstava už si pomalu nezadá s největšími americkými kongresy vůbec. Řadu stánků na sjezdu zde mají firmy, které nabízejí místa pro internisty. Internistů je zoufalý nedostatek (naopak superspecialistů je relativně dost). Americká interna je trochu jiná než naše. Ambulantní internisté mohou zasahovat do primární péče, mnozí z nich mají nějakou specializaci navíc. „Hospitalisté“ pak jsou zodpovědní, jak lze soudit už podle názvu, za nemocniční péči. Pro mne bylo překvapením, že dokonce na ikonické Mayo clinic většina lékařů jsou internisté, kteří pacientovi připraví program, pak zhodnotí všechny výsledky a navrhnou komplexní terapii. V žádném případě se zde nevedou diskuse o zbytečnosti interny ve zdravotním systému, časté především ve Skandinávii, ale občas slyšitelné i u nás. Interna tady představuje základní kámen komplexní péče o nemocné, od ambulance přes „emergency“ až po hospitalizaci a následnou péči.
Druhá věc mne trápí přeci jen o poznání více. Nejen zde, ale na mnohých mezinárodních (a dokonce i domácích) kongresech ubývá účastníků z České republiky. Aktivních i pasivních. Důvod je jen jeden. Ekonomika a transparentní spolupráce. Peníze od sponzora jsou „nečisté“ (navíc, když budete pracovat na kongresu, zaplatíte daň i z ubytování – každý podnikatel si ji naopak odepíše, ach ta logika), ale do systému žádné peníze na vzdělávání nepřitékají. Takže opravdu chceme, aby se na sjezdy do zahraničí nejezdilo za vzděláním, za novými kontakty, ale aby tam jeli jen „zasloužilí“ za odměnu? Izolace ještě nikdy nepřinesla nic dobrého. To, že v době internetu, web konferencí, twitteru a facebooku se už čínské zdi stavějí těžko, je sice fakt, ale osobní kontakt „face to face“ ničím nenahradíme.
Tak snad to pochopí nejen v USA (tady jezdí lékaři bez problémů – a také ze svých příjmů jsou schopni krýt náklady lépe než mladí lékaři u nás doma), ale i v EU a doma v ČR. Jedině nejširší mezinárodní spolupráce a kontakty udrží českou internu a medicínu vůbec na výborné pozici, na které je.
P.S.: Jako čestný host American College of Physicians jsem nebyl na sjezdu za „špinavé peníze“ od farmaceutické firmy.
Zdroj: Medical Tribune