Jak Jiřík s cukrovkou bojoval...

Za dvanáctero vysokými kopci, dvanáctero rozlehlými loukami, devatero rybníky a desatero hlubokými lesy, kousek od Hodonína, co bys kamenem dohodil a zbytek došel pěšky, žil Jiřík. Už od mala to byl stavěný chlapec s bujnou kšticí na palici. Ale jak roky utíkali, tak se ztrácela i bujná kštice z palice a kila přibývala na břiše

Během svého života vyměnil mnoho manželek, teda spíš manželky vyměnily jeho. Byl to záletník, tak si hned našel náhradu. Zplodil mnoho dětí, teda vlastně jen jednoho syna, ale mě přijal za vlastní.  Říkala jsem mu „tati", i když jsem věděla, že můj táta je někdo úplně jiný. Abych se vlastně představila. Moje maminka si našla Jiříka, když začal bojovat. No, vlastně jsme s ním bojovali všichni.

Byl letní den, slunce svítilo a na nebi nebylo mráčku. Jiřík byl pokaždé strašně unavený. Neznala bych nikoho, kdo byl stejně unavený. Bral to na lehkou váhu a jen nad tím mávl rukou. Takhle to šlo pár let, až ho Liduška dotlačila k doktorovi. „To už není možné, jak si furt unavené. Udělej s tím už něco," říkala mu asi měsíc v kuse, než se tam rozhodl jít. Když seděl v čekárně, tak se rozhodoval, zda tam má jít. Než se rozhodl a rozmyslel, tak už byl dávno na řadě. „Další, prosím," požádal hlas blonďaté sestřičky, stojící mezi dveřmi. Jiřík hrdě vstal a šel do ordinace. „Co Vás trápí, pane Novák?" vyzvídal doktor, překvapený Jiříkovou návštěvou.

„Pane doktore, jsem celé dny nějaký unavený. Občas mě píchne u srdce, tak mě sem žena donutila zajít. Jdu sem jen, aby měla klid na duši, tak mi dejte nějaký papír, že jsem tu byl a já zase hned půjdu." „Počkat, pane Novák. To nebude jen tak. Nejdřív si Vás musím vyšetřit. Poslechnu si Vás, sestřička Vám vezme krev a pozítří si zavoláte na výsledky, jasné?" „No, když chcete. Stejně jsem zdravý jako řípa."

Za pár dní se v ordinaci rozezvonil telefon: „Pane Novák, je dobře, že voláte. Potřeboval bych, abyste mě přišel navštívit do ordinace. Vaše výsledky nejsou ty nejlepší." Jiřík si s tím nedělal těžkou hlavu. Myslel si, že mu doktor vynadá, že jeho hladina cholesterolu vyšplhala až daleko za hranici normálu. Ukrutně se spletl.

„Tak se posaďte, pane Novák," začal doktor. Jiřík si jen v duchu myslel svoje a doktora skoro nevnímal. „Vaše výsledky jsou strašné. A mám pro vás několik zpráv, ale všechny jsou špatné, kterou chcete slyšet první?" tázal se doktor a Jiřík si uvědomil, že jeho vážný výraz nasvědčuje nějaké katastrofě. „Je mi jedno, kterou mi řeknete, pane doktor. Hlavně už něco řekněte, protože nemám tolik času, jak vy si myslíte," spustil nervózní Jiřík. „První je, že máte cukrovku. A ta druhá? Budete si odedneška každý den píchat inzulín a budete mít přísnou dietu." „Já?," Jiřík celý překvapený nevěděl, co říct, „kde jsem k ní přišel, pane doktor?" dokončil. „To se prostě tak stane, pane Novák. Nic s tím neuděláte, ale musíte dodržovat režim, který vám napíšu. Tady dostanete pár letáčků, abyste věděl, co vlastně máte."   Jiřík cestou domů přemýšlel, co ho vlastně čeká, ale když otevřel vchodové dveře a hodil všechny letáčky do krabice na noviny a zapomněl na nějakou cukrovku.

Další den měla začít jeho tvrdá dieta. „Nebudu žrát nějaké zelí, nejsem králík," pomyslel si a i na dietu se vykašlal. Jak dny ubíhali a týdny plynuli, tak se Jiřík cítil stále slabší. Píchání u srdce neustávalo, a když šel do schodů, tak si musel dělat pětiminutové přestávky na rozdýchání. I nohy měl napuchlejší, modré a studené. Na celý předepsaný režim kašlal. Je pravda, že inzulin si píchal, ale to bylo z celého režimu vše. Když občas zapomněl, tak si z toho nic nedělal. Jednoho dne se mu to škaredě vymstilo.

Když Liduška došla z práce, nikdo ji nevítal. „Halo, jste doma?" volala po bytě. Olinka byla ve škole a Jiřík ležel v kuchyni na zemi. Liduška uslyšela nějaký šramot v kuchyni, a tak se tam utíkala podívat.  Nevěděla co se děje. Jiřík byl celý modrý, držel se za srdce. Neváhala ani chvilku a už volala rychlou. (Tak a přesně tady to začalo. Návštěvy lékařů, kdejaké komplikace apod.) Podobných infarktů byste na prstech jedné ruky nespočítali. Vždy se z toho nějak dostal, ale jednou, jednou mu museli amputovat tři prsty na noze. Když přišla sestřička, aby Jiříka uspala, tak si z ní ještě dělal srandu a ptal se, zda by mu to mohla zabalit domů na polívku.

Ubíhaly roky a Olinka šla už do třetí třídy. Byla to už velká a samostatná holka. Musela se o sebe dokázat postarat sama, protože nikdy nevěděla, kdy doma na dveřích najde vzkaz: „Jeli jsme do nemocnice! Maminka"  Děti v jejím věku si ani nedovedly představit, co to je. Infarkt, nemocnice, šedý zákal, různé názvy chorob, tak přesně tohle slyšela doma pořád. Už to brala za normální věc, ale bylo jí vždy smutno, když byl Jiřík v nemocnici a maminka v práci do večera.

Dny a týdny stále ubíhali a Jiřík v nemocnici trávil více času než doma. Měsíce uběhli, až nastal vánoční čas. Čas, kdy by měla být rodina pospolu, ale ta naše nemůže, protože Jiřík je zase v nemocnici. „Měla by si napsat dopis Ježíškovi, aby věděl, co ti přinést pod stromeček," prosila maminka Olinku. Moc se jí do toho nechtělo, protože věděla, že nemají tolik peněz a léky byly drahé. Sedla si ke stolu a začala kreslit postel, do postele posadila panáčka a pod postel s panáčkem napsala: „Chci, aby byl tatínek doma na Vánoce." Jen tu jednou věc si přála.  Liduška ten dopis vzala s sebou do nemocnice, aby se Jiřík taky podíval, co si jeho malá holčička přeje.

Doktoři mu zakazovali návštěvu domova na svátky, ale Jiřík chtěl být se svou dcerou a ženou. Věděl totiž, že je na tom špatně.  Přemlouval doktory celé týdny, ale nakonec podepsal reverz a vše si vzal na vlastní triko. Sbalil si všechny věci a jel domů. Liduška to nevěděla a byla překvapená stejně tak jako Olinka. Liduška z toho nebyla moc nadšená, ale když viděla šťastné své dítě, tak byla i ona šťastná.

Vánoce přežili všichni v pohodě. Byli šťastni, že jsou spolu. Byly to ty jejich nejšťastnější Vánoce, i když Olinka moc dárků nedostala. Vůbec jí to ale nevadilo, protože ten největší dárek dostala. Tatínek byl s nimi doma.

Týdny pluly a pluly. Liduška musela zůstat doma s Jiříkem, protože po operaci nemohl chodit. Každý den za ním dojížděla slečna asistentka ze zdravotnické služby.  Olinka byla šťastná, že je tatínek doma.  Ale zjišťovala, že už občas začíná mluvit z cesty. Mluvil bláboly, které občas nedávaly smysl, ale Olinka se o to nějak dál nezajímala.  Věděla, že tatínek není zdravý, protože na břichu měl velký vřed, který ho bolel. Nevěděla, co to je zač, ale nikdo jí nic nechtěl říct. Vřed byl den ode dne větší a nafouklejší.

Jednu noc to všechno začalo znovu. Olinka už dávno ležela v posteli. Spala, ale slyšela v pokoji nějaký hluk, a tak procitla. Když vešla do pokoje, uviděla tam stát mnoho lidí. Doktoři, maminka, policie. Nebyla to policie, ale asi jen nějací silní muži, jelikož Jiřík byl stavěný muž.  Divila se, co se děje, ale když Liduška viděla stát Olinku ve dveřích, tak ji hned zase zavedla do postele. Liduška měla ruce krvavé. Celý pokoj byl celý od krve. Olinka si lehla do postele, obejmula plyšáka a pokusila se usnout. Jiřík ležel v posteli, která byla nasáklá jeho krví. „Nechte mě už umřít," křičel po celém bytě. Liduška brečela, když tyhle slova vyslovil. Věděla, že ten prasklý vřed už nejde nijak zastavit. Tušila, že se blíží konec.  Jiříka si odvezli do nemocnice, ale už nic neslibovali.

Bylo 27. Ledna. Pět hodin ráno a Lidušce zvonil telefon. „Paní Nováková, tady nemocnice Hodonín, chceme Vám oznámit, že Váš manžel dnes v noci zesnul. Upřímnou soustrast," spustila sestřička hned po ránu.  Liduška to tušila. Nikdo by se neubránil slzám. Liduška hned začala přemýšlet, jak to říct Olince. Dnes by měl totiž Jiřík narozeniny a těšila se, jak to spolu oslaví. Bylo pondělí, ale Liduška nechala Olinku spát. Jakmile se Olinka vzbudila, všechno jí maminka řekla. Ty slova ji poznamenali na celý život. Slzy jí máčeli tváře ještě roky po jeho smrti.  Jediný muž, který ji v životě měl rád a právě ji opustil. Následoval pohřeb a další roky bolesti. Bolest trvá a bude trvat celý život.

Pozn. autora:  Vzpomínky nám zůstanou v srdcích stále. Takže dodržujte režim a nenechte své příbuzné vzpomínat.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/jak-jirik-s-cukrovkou-bojoval-63/