Jak je vše relativní ...

NEJKURIOZNĚJŠÍ PŘÍBĚH

Jak je vše relativní ...

Je konec týdne. Škola skončila už dopoledne, takže honem na vlak, domů. Nádraží Těšnov, blahé paměti. Jako obvykle - málem mi to ujelo. Tak jsem vyšplhala do posledního vagónu - kuřák. Protože jsem v té době kouřila, moc mi to nevadilo sedět hodinu v čoudu. A proti mně na lavici kluk. Hnedle jak v červené knihovně: vysoký, štíhlý, tmavovlasý, ba i modré oči. Kouřil. Dosedla jsem, zapálila si BT a hned jsem mu vynadala, že kouří bez filtru. Neutekl z kupé. Museli jsme přesedat a docela mě vzalo, že mi dával přednost a pomohl opět do vlaku. Dali jsme se do řeči - spíš monolog z mé strany. A úmyslně jsme přejeli stanici městečka, kde se zastavil čas a jeli o dvě stanice dál. Byl listopad, i kapku namrzlo. Nicméně jsme ty dvě stanice šli pěšky podél řeky a už tu byl dialog. S doprovodem až před dům, kde jsem bydlela. Zkrátka pokud se povídá o něčem jako o jiskření, pak bylo. Začali jsme se vídat, bohužel jen o víkendech, protože v neděli večer jsem jezdívala do Prahy do školy. Neměla jsem odvahu mu hned říci, že jsem diabetička. Měla jsem totiž strach, že pro něj to bude cosi jako prašivina a rozejdeme se. Obavy, že pokud to udělá, nebudu mít nejspíš pak odvahu seznámit se s někým jiným. V době, kdy jsem si v podstatě toto první velké zamilování prožívala, malých a mladistvých diabetiků zase tolik nebylo, veřejnost moc informována nebyla o této chorobě, natož o dalších hrozících komplikacích. Kamarádi byli, to ano, ale nikdo z nich „nejiskřil".

Tu a tam jel se mnou do Prahy, doprovodil na kolej a zase nočním vlakem zpátky. Víkendy byly naše. Bylo jaro, seděli jsme na špičce. Obyvatelé města věděli, co a kdeže je špička. Výběžek na slepém rameni Labe. Stmívalo se, koukali jsme na řeku, na most před námi, po kterém jezdívávala na kole z pivovaru na náměstí Hrabalova maminka. A já našla odvahu. Pípla jsem, co mě trápí už devět let, CUKROVKA. A že musím dodržovat dietu a že si musím píchat inzulín. Chvíli mlčel a pak pípl i on. Že je V PARTAJI. Tak jsme se chvíli na sebe koukali, a pak se začali smát. Já víc, on to své členství zkrátka pokládal za větší prohřešek. A to nevěděl, že já vždy posuzovala lidi ne podle členství kdekoliv, ale podle jiných měřítek. O mé nemoci věděl hned ten den, kdy jsme se poprvé uviděli. Když šel ode mě, potkal kamaráda, kterého se na mě vyptával - a přítel věděl a řekl.

Abych pokračovala v tomto hnedle sladkém románku. Vzali jsme se asi po půlroce známosti. Život možná trochu pestřejší než u většiny manželských párů. Nejspíš proto, že my, diabetici, se snažíme ostatním vyrovnat a dokázat, že máme v řadě aktivit navíc.

Každoročně jsme jezdívali na dovolenou do ráje, Českého. Manžel odtud pocházel a jeho láska k těmto místům samozřejmě přešla i na mě. Lezli jsme po skalách, já po čtyřech, koupali se ve studené Jizeře a vůbec nám nevadilo, že jsme se dopravovali vlakem a pěšky. I později, když jsme se odstěhovali na jih, jsme vždy mířili na „naše" Klokočské a Betlémské skály, Zdenčinu skálu, Dlaskův statek, jeskyně na mazlení...

Začali jsme řešit naše vlastní bydlení. (Do té doby jsme žili u mých rodičů.) Nad mapou Československa se zvláštní logikou. Kde se nám kdy líbilo a kde bychom eventuelně mohli dostat byt. Prsty ukázaly na jih. Muž kdysi sloužil na Plešném jezeře u pohraničníků a já zase nedaleko Prachatic byla coby pionýrka na táboře. A tak jsme se nakonec i na tom jihu ocitli, i když ze začátku na svobodárně. I to mělo svůj půvab.

Ta moje cukrovka jaksi byla najednou upozaděna. Užívali jsme si, chodili do hospůdek a vinárniček, pili dobrá vína - Moselské už tedy od té doby skutečně nemusím - kouřili, přiznávám, a snažili se odnaučovat. Přemlouvala jsem muže, aby se mnou chodil na koncerty, na kterých  většinou tvrdě usnul. Koupili jsme si kola a jezdili na výlety. Získali jsme hodně nových přátel a to „DOMA" už bylo i tady na jihu. Přišel synek, pořídili jsme si dva pejsky. I když byly občas zdravotní potíže, komplikace, byl muž schopný se postarat, zařídit a hlavně nikdy nevyčítat, že jsme neriskli vlastní dítě a řešili to adopcí.

Když se u mě objevila první komplikace cukrovky, dost jsem se zalekla. A je to tu: problémy s očima, se sítnicí. Nemoc mi začala vracet i s úroky všechny moje diabetické prohřešky. Manžel se naučil aplikovat mi do žíly Doxium. Nejspíš sérum dlouhodobým užíváním zabralo - ještě vidím, i když na jedno oko už jen periferně. Ale v životě ono" I KDYŽ..." mám zkrátka stále u sebe, žiju s podmínkou. Pak v závěsu začaly zlobit ledviny, klasika. Co vše obnáší to, že ledviny přestanou fungovat, netřeba zvlášť diabetikům líčit. Dialýza a čekání na dárce. A byl to tehdy, v roce 1985 paradoxně nádherný dárek pod stromeček. Nová ledvina a slinivka. Po této „zdravotní pauze" se začalo zase žít naplno.

ALE

Soužití se po pětadvaceti letech změnilo v soužení. Muž od nás odešel. To aby celý příběh nekončil až tak americky sladce. Ale to by byl zase zcela jiný příběh. NEJtragičtější? Spíš NEJpábitelnější.

Příští rok bychom měly já a cukrovka oslavit 50 let společného života. Já ji moc zlobila, ona mi to patřičně vracela. Ale docela jsme si na sebe zvykly, není vyhnutí a já aspoň poznala, co to je transplantace, dokonce dvakrát, a zda pocítím, že mám „v sobě" dva lidi navíc. Ujišťuji, že nikoliv.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/jak-je-vse-relativni-8/