Jak by měli sloužit mladí lékaři?

Stále více se hovoří o práci mladých lékařů a o podmínkách, které v nemocnicích mají. Na sjezdu ČLK opět padla slova o „otrocké práci“. Systém vzdělávání i práce mladých lékařů je zatím nedořešen, a ti proto začínají odcházet do zahraničí za lepšími penězi a především lepšími podmínkami pro práci. Proto se tentokráte ptáme: Jak by měli sloužit mladí lékaři? Měl by pro ně do důsledku platit zákoník práce a omezení pracovní doby a počtu přesčasových hodin (včetně nových připravovaných limitů Evropské unie), nebo musejí sloužit více, aby získali dostatek zkušeností?

MUDr. Miloš Voleman,

místopředseda LOK‑ČLS

Dejme hypotetickou odpověď, že mladí lékaři musejí sloužit více, aby získali zkušenosti. Pokud toto tvrzení budeme analyzovat, k čemu dojdeme?

Zaprvé: Náš systém postgraduálního vzdělávání je tak špatný, že neumožňuje přípravu lékařů tak, aby proběhla v intencích zákona.

Zadruhé: Je pro nás společensky přijatelné, že existuje skupina obyvatel, pro niž neplatí rovnost občanů před zákonem. První premisa je konstatování skutečnosti.

Druhá je absolutně nepřijatelná. Je nepřípustné, aby stát nedodržoval své vlastní zákony, případně zákony účelově upravoval. V tomto případě by jednoznačně šlo o diskriminaci na základě příslušnosti k profesní skupině. To je přímá cesta k likvidaci demokracie a nastolení totality.

Tvrzení, že lékaři potřebují přesčasovou práci, aby se něco naučili, nikdy neuslyšíte od těch lékařů, jichž se týká. Uslyšíte ji od zkostnatělých páprdů ověnčených tituly, kteří si matně vzpomínají, jak to chodilo za jejich mládí, a myslí si, že to bylo správné. Z toho vyplývá i katastrofální stav postgraduálního vzdělávání.

Školicí programy jsou nesmyslně hypertrofické, ale od školenců se nežádá, aby je splnili v celém rozsahu. Převládá formalismus a leckdy i podvádění. O cíleném vedení mladých lékařů nemůže být řeč. Kolikrát jen jsme jako mladí slyšeli tu kouzelnou větu: „Máš diplom, tak si poraď.“

Odpověď je tedy jednoznačná: Na mladé lékaře se musejí vztahovat pracovně‑právní normy bez výjimek. A je třeba dohlédnout na to, aby byli na svých pracovištích řádně školeni a nesloužili pouze jako levní „nosiči vody“ pro něčí zářnou kariéru.

Vlastimil Sršeň,

ředitel odboru komunikace s veřejností,

Ministerstvo zdravotnictví ČR

Otázka aplikace zákoníku práce a přesčasových hodin není v kompetenci ministerstva zdravotnictví, patří personálnímu odboru daného zařízení či MPSV. Za MZ mohu pouze uvést, jakým způsobem má probíhat specializační příprava lékařů.

Podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, probíhá specializační vzdělávání jako celodenní průprava v akreditovaných zařízeních v rozsahu odpovídajícím stanovené týdenní pracovní době.

Specializační vzdělávání může probíhat jako rozvolněná příprava, a to při nižším rozsahu, než je stanovená týdenní pracovní doba, celková doba přípravy se v tomto případě úměrně prodlužuje. Z uvedeného vyplývá, že zákon o vzdělávání lékařů předpokládá pouze vzdělávání ve stanovené týdenní pracovní době, tedy žádné přesčasy nebo službu navíc, aby získali dostatek zkušeností.

MUDr. Jiří Šedo,

předseda sdružení Mladí lékaři, o. s.

Mladí lékaři jsou stejně jako ostatní lékaři rovnoprávnými občany této země a není jediný důvod, proč by pro ně měly platit zvláštní podmínky. Zkušenosti mohou lékaři přirozeně získat i bez pracovního přetěžování, o tom nepřipouštíme jakoukoli diskusi.

Nicméně zároveň souhlasíme s tím, aby byla u lékařů povolena zákoníkem práce přípustná doba pobytu na pracovišti za účelem pohotovostní služby na 24 hodin (tedy například od 7.00 do 7.00) s nárokem na 8 hodin náhradního volna, ale tuto pohotovostní službu by nešlo žádným způsobem nařídit. Stejně tak roční limity na přesčasovou práci musejí zůstat nedotčeny. Jako vše ostatní, i u lékařů je práce věcí nabídky a poptávky.

Nemocnice nebudou mít nikdy problém zajistit pokrytí pohotovostních služeb lékaři, pokud dají dostatečně zajímavou finanční nabídku. V roce 2011 existují stále ještě zdravotnická zařízení, kde hodinová sazba za pohotovostní službu nastupujícího lékaře vrávorá kolem 60 Kč čistého příjmu za hodinu.

Při pohotovostní službě však lékař pracuje často pod mnohem větším tlakem než v běžné pracovní době a je po něm dále vyžadována podstatně větší samostatnost a zodpovědnost. V důsledku se tak lékař vystavuje řadě rizik ohrožujících případně i jeho celou budoucí kariéru. Pak je ovšem přirozené, že s takovouto finanční nabídkou přinutit lékaře k pohotovostním službám lze jen za cenu porušování práv zaměstnance.

Ano, jsou jisté klíčové profese, kde jsou vyžadovány povinnosti nad rámec zákoníku práce, například nezdravotnické profese integrovaného záchranného systému nebo vojska – tam jsou ovšem tyto povinnosti vykompenzovány různými výhodami včetně samozřejmě finančních, jako jsou doživotní výsluhy apod.

Není zřejmě potřeba zmiňovat, že toto u lékařů neplatí, a proto považujeme za legitimní snahu, aby se náročnost lékařského povolání alespoň zohlednila ve výši mzdy včetně příplatků za náročnou pohotovostní službu.

MUDr. Dušan Schmidt,

primář I. chirurgické kliniky VFN, Praha

Víc než tři desetiletí pracuji jako výkonný chirurg na klinice. Jsem zvyklý nezaměňovat pojmy s dojmy, příčiny a následky nemocí a úrazů. Racionálně hodnotím chirurgické léčebné postupy. Pojmem otrocká práce se rozumí práce, která je společensky a ekonomicky, tedy finančně výrazně podhodnocena.

Systém postgraduálního vzdělávání lékařů je jiná kategorie a nelze ji směšovat s pojmem otrocká práce. Patří k pojmu vykonávání lékařské praxe v dané odbornosti. Z mého dlouholetého pobytu na klinice v roli specializovaného chirurga a vysokoškolského učitele vidím systém postgraduálního vzdělávání udupán a zmítající se v křeči za zoufalých pokusů o přežití s podporou neustálých, často diletantských resuscitačních zásahů, pokoušejících se o obnovu jeho životaschopnosti.

Nediskutuji o tom, že zákony platí pro všechny stejně. V právních státech je to samozřejmé. Jeden lékař, jedna fyzická osoba, jeden plný úvazek, jedna odbornost a zkušenosti odpovídající plat. Lékař má být za svou práci ekonomicky a společensky (rozuměj finančně) adekvátně ohodnocen v rámci své zákonem stanovené pracovní doby. Tento požadavek v současné době není splněn a proklamovaný průměrný plat lékaře není vyjádřením pravdivého, skutečného ocenění práce lékaře.

K zajištění nemocniční standardní péče v souvislosti s navazující ústavní pohotovostní službou některé odbornosti, jako například chirurgie, potřebujeme v České republice více lékařů s různým stupněm kvalifikace při splnění již zmiňovaného ekonomického ohodnocení za odvedenou práci.

Zdroj: Medical Tribune