Jací dokážou být lidé

Cukrovku mám už od narození a nikdy jsem si kvůli tomu nepřipadala nějaká méněcenná. Ve školce i na základní škole to moji spolužáci věděli a nikdy se mi nikdo nesmál, spíš mi pomáhali a byli na mě hodní. Všechno se změnilo, když jsem přešla na střední školu.

První dva týdny školního roku jsem pro nemocněla, takže do školy jsem nastoupila až 15.září. Hned první hodinu mě paní učitelka poprosila, abych o sobě něco řekla.

„Jmenuju se Lenka, je mi patnáct let a baví mě plavání a tenis. Taky bych vám měla říct, že mám cukrovku a musím si pravidelně píchat inzulín," řekla jsem a očekávala soucitné pohledy a komentáře typu „Chudinko", na to jsem si postupem času zvykla. Ale to, co mě čekalo, by mě ani ve snu nenapadlo. Většina třídy se na mě dívala opovržlivě, jako bych jim řekla, že mám nějaké infekční bradavice nebo něco takového.

Holka co seděla za mnou, dokonce poznamenala: „Proboha, proč vzali na naši školu nějakýho nemocnýho kripla," řekla to potichu, aby ji učitelka nezaslechla, ale já jsem slyšela každé slovo. Do očí mi vytryskly slzy. Nechápala jsem, jak si může někdo tohle myslet. Hodinu jsem ještě nějak přečkala, ale o přestávce to bylo strašné. Spolužáci se shromáždili u té holky za mnou a společně, mě pomlouvali dost nahlas, abych všechno slyšela.

Brzy jsem pochopila, že Klára, která seděla za mnou, je třídní hvězda a její slovo vede všechny ostatní. Ona a její kamarádka Zuzana mi začaly dělat ze života peklo. Po celé škole rozšířily, že jsem „nemocný kripl" a díky nim se se mnou nikdo nebavil, ani se mnou nechtěl mít nic společného. Někteří si ze mě dokonce dělali srandu, říkali mi „smažka", protože jsem si musela píchat ty jehly. Chtěla jsem přejít na jinou školu, ale bála jsem se, že by to bylo ještě horší. Rodičům ani učitelům jsem nic neřekla a sourozence ani přátele jsem neměla. Začínala jsem se cítit opravdu osamělá a strašně jsem chtěla být jako ostatní, mít přátele a nijak se neomezovat.

Jednoho dne jsme měly já, Klára a Zuzana zůstat po škole a pomáhat učitelce s úklidem chemické učebny.

„Tak holky, poutírejte ty lavice, já si skočím na oběd a pak můžete jít domů," řekla nám paní učitelka a odešla. Celou dobu co jsme uklízely, se Klára se Zuzanou chichotaly a dívaly se na mě. Snažila jsem se to moc nevnímat a pokračovat v práci. Za chvíli jsem si vzpomněla, že si musím píchnout inzulín. Zalovila jsme v batohu, ale nic jsem tam nenašla. Že bych si ho zapomněla doma? Pohled mi sklouzl na Kláru a Zuzanu, které se už nahlas řehtaly a ukazovaly si na mně. Ony mi ten inzulín schovaly!!!

„Hele holky, já bez toho inzulínu být fakt nemůžu, nechcete mi ho vrátit?" zkusila jsem to. Klára se jenom zasmála.

„To víš, že jo. My máme svou část hotovou a jdeme na oběd, pěkně si ho tady hledej," řekla a se Zuzanou odešly pryč. Já jsem zůstala stát jako opařená. Mám na ně jít žalovat učitelce? To už bych ve třídě opravdu nevydržela. Radši jsem prohledávala celou třídu. Po nějaké době už se mi začalo dělat nevolno a tak jsem zrychlila a prohledávala všechny lavice, skříně a kouty, ale nikde jsem nic nenašla. Hlava se mi motala a tak jsem chtěla jít za učitelkou, ale po pár krocích se se mnou svět zatočil a já jsem skončila na podlaze třídy. Uhodila jsem se do hlavy a ztratila vědomí.

Zbytek mi pak řekla učitelka. Vrátily se s holkami z obědu a našly mě na zemi. Klára a Zuzana jí to hned všechno řekly a vytáhly inzulín ze skrýše za tabulí. Učitelka zavolala školního zdravotníka a ten mi ho píchl. Když jsem se vzbudila, pro jistotu mě zavezli za doktorem, který potvrdil, že jsem v pořádku a propustil mě. Kláru a Zuzanu si zavolal ředitel na kobereček a po poradě je vyhodili ze školy. Po jejich odchodu se se mnou začali spolužáci bavit a našla jsem se pár opravdu dobrých kamarádů.

Zdroj: Medical Tribune