Já to zvládnu

Před 17 lety mi byl diagnostikován diabetes mellitus 1. typu, později se k tomu přidala i celiakie. V současné době se na to dívám tak, i když to nejspíš zní hloupě, že možná bylo lepší, že jsem dostala cukrovku už v šesti letech. Přeci jen děti jsou tvárnější a na nové věci si lépe zvykají, vždyť ani na pobyt v nemocnici si nevzpomínám jako na hroznou událost. Už v dětství jsem začala nenávidět, když jsem někomu řekla, že mám cukrovku, že mě někteří lidé začali litovat. „Chudinko, a to si pícháš inzulín? A jak často? A bolí to? A to nemůžeš žádné sladké? Božatko moje..." zněly jejich otázky a projevy lítosti. Hlavně projevy lítosti. A já nechápala, proč se na mě najednou dívají jinak, pomáhají mi s věcmi, které zvládnu, ale nenechají si to vymluvit. Někdy mi dost vadí, jak zkreslené představy lidé mají. Vadí mi jejich otázky na to, zda mám cukrovku těžkou nebo lehkou. Podle mě je tohle mezi lidmi špatně zažité rozlišení a tak jim vysvětluji, jaký je rozdíl mezi cukrovkou prvního a druhého typu. Někdy je ani nešokuje to, že mám cukrovku, ale že si tak mladý člověk aplikuje inzulin injekčně. Celou základní školu jsem dělala atletiku a tam přece za mě ty dálkové běhy nikdo neběhal, to jsem byla já, ne někdo jiný. Skákala jsem do výšky, do dálky. Hrála jsem florbal, basketball. Na školních výletech mi dělal doprovod můj otec, takže se to obešlo bez problémů, o školy v přírodě jsem také nepřišla. Učitelky byly rády, že mne někdo kontroluje a zároveň jede s nimi muž, který na děti působil jako autorita. Všechny učitelky byly ke mně velmi vstřícné a děkuji jim za ten jejich přístup. Na školních výletech na střední jsem těch 80 kilometrů na kole taky ujela sama, nikdo za mě do pedálů nešlapal. Na střední škole jsem byla v klučičím kolektivu, dělala jsem totiž elektrotechnickou průmyslovku. Jejich reakce na to, že jsem diabetik, byly mnohem lepší, než s jakými jsem se setkala ještě na základní škole u dívek. Kluci si vyslechli, co musím, co můžu nebo nesmím a dál už nic neřešili. Někteří byli později tak znalí a všímaví, že poznali, kdy mám hypoglykémii, i když jsem ji sama zatím nepociťovala. V životě potkáte občas lidi, kteří vám chtějí pomáhat s těžkými věcmi, nenechají vás dělat náročnou práci. Ale já to přeci zvládnu, vy také. Nenechám ze sebe dělat nemohoucí, více nemocnou než jsem. Dokud můžu, budu chodit na dlouhé túry, dokud můžu, budu chodit plavat, budu běhat, skákat, cvičit, vymaluju si byt, nasekám dřevo... Sice si musím občas dát pauzu, najíst se, upravit podle toho inzulin, ale stále to nejsou věci, které bych nezvládla. Už teď vím, že chci zdárně dostudovat, jet do New Yorku, projít si Nový Zéland křížem krážem, projet na motorce Finsko a koupat se v Karibském moři. Proč? Protože můžu. Největším snem ale pro mě bude pořídit si kavárnu v prvorepublikovém stylu, kde bych vařila tu nejlepší kávu, a kromě klasických zákusků bych podávala i dia a bezlepkové zákusky. A mám k tomu jasný důvod. Vím, jak těžké pro obě skupiny lidí je sehnat si něco dobrého v tomto sortimentu. Už na základní škole, když jsem chodila do školní jídelny, jsem jako diabetik se stravou neměla až tak velké problémy, nešla jsem jen tehdy, když se vařilo nějaké sladké jídlo. Horší to bylo, když se přidala bezlepková. To jsem do školy na obědy musela přestat chodit úplně. Dříve jsem se také styděla píchat inzulín na veřejnosti, zalezla jsem si na nejméně viditelné místo a ještě jsem chtěla, aby mne příbuzní kryli. Teď už se za to tolik nestydím. Pokud je třeba, píchnu si na veřejnosti. A pokud jsem v menším kolektivu lidí, pouze se taktně zeptám, jestli někomu nevadí jehly. Nenechejte se omezovat cukrovkou, ale abyste se omezovat nenechali, musíte toho svého společníka znát. A to já znám. A když zvládnu tohle, zvládnu i jiné věci. P.S.: Tímto bych také ráda poděkovala paní doktorce Heleně Vávrové ze Vsetína, která se o mne starala od počátků s cukrovkou do mých osmnácti let za její péči, a dále paní doktorce Janě Palečkové ze Slezské nemocnice v Opavě, u které jsem v současné době.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/ja-to-zvladnu-46/