Inzulíkový král

Každý člověk má v sobě ukryto nádherné království. Málokdo o něm ví, spousta lidí o něm pouze tuší. Velká většina z nás se o něj nestará tak, jak by si toto království zasloužilo. Často do té doby než se v království něco „zvrtne" nebo porouchá. Pak teprve si lidé uvědomí, že nic není tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát.

Mladý pan Král měl v sobě také své království. Když byl ještě malým klukem, jeho bylo také nádherné. Z jednoho konce na druhý se tam rozprostíraly krásné zdravé lesy, tráva voněla, květiny kvetly a čistých v řekách plavali pstruzi. Nikomu nic nescházelo a všichni byli šťastní.

Představte si, že to království bylo tak veliké, že sám pan Král ani neměl tušení, kde jeho zem vlastně končí a kde vůbec začíná. On tam měl dokonce i moře a ostrovy! No kdyby to býval věděl, určitě by každou královskou dovolenou v zimě strávil pěkně na sluníčku na pláži a ne v Krkonoších na sjezdovce!

Jenže pan Král na své království neměl čas. Vlastně ne tak docela. On měl času spoustu, ale začal ho trávit úplně jinak, než se na takového pana Krále patří.

Nejdříve si koupil velkou plazmovou televizi, lehnul si na královskou pohovku a začal přepínat všechny možné kanály. Ony ty televizní programy byly tak zajímavé! Mezi seriálovými reklamami doběhnul do spíže pro solené brambůrky, nebo stihnul ještě objednat po telefonu maxi hamburgery. A když mu jednoho dne dovezli počítač, veškerý pohyb se mu omezil na cestu do spíže, k počítači nebo na pohovku. Pan Král tak ztloustnul, že dokonce přestal jezdit do Krkonoš lyžovat! Takový soudek sádla by se už dozajista na lyžích ani neudržel...

Stával se z něj nešťastný a smutný panovník. Nakonec se bál vyjít i do ulic, protože se styděl za to, jak špatný je král.

Lidé v království měli svého krále ale rádi a snažili se mu i přes to všechno nějak pomoci. Králův věrný sluha mu neustále všemožně naznačoval, že se musí změnit. Pan Král pociťoval při těch rozhovorech velkou žízeň a únavu. Byl potom často tak vyčerpaný, že si muset jít lehnout na královskou pohovku. Tam si pak zacpal uši, aby nemusel poslouchat výtky svého věrného sluhy.

Všude po okolí se tehdy zpívalo: „Náš král tlustý snědl buřty, teď se sotva nese, smějí se mu stromy v lese nohy sotva vleče!".

A pak se to stalo. Ono to nicnedělání a nestarání se o blaho království využil zlý pirát Zlotr. Chtěl si podmanit celou říši, a proto odjel se svými kumpány na svých deseti pirátských lodích na vzdálené Langerhansovy ostrůvky. Langerhansovy ostrůvky byly malým místem v královském moři, kde přebývali malí věrní robotíci - inzulíci. Ti mají jediný a při tom velice důležitý úkol - chránit prvotní prameny veškeré vody tekoucí do království, vyvěrající ze dna ostrova. Starají se tak o vodu všech řek, potoků a studánek. Dbají na to, aby pramen byl silný a voda dotekla do království čistá a plná života.

Zlý Zlotr a jeho lodě dopluli na Langerhansovy ostrůvky v noci a za tmy. Přepadli stráž inzulíků a obsadili hlavní ostrov. Bylo jich jako much. Marně se snažili inzulíci bojovat s piráty. Byli zeslabení. Špatný pan Král nezajistil výměnu jejich starých baterií. Funkčních inzulíků  bylo málo a piráti Zlotra byli v jasné přesile.  Do hlavního pramene pak nasypali zlí piráti pytle s cukrem. Tím všechny ryby a zvířata, žijící ve vodách otrávili. Voda byla přeslazená a nehodila ani k pití. Došlo to tak daleko, že lidé začali z toho království utíkat pryč, aby se zachránili.

Nakonec v království zůstala jen hrstka věrných poddaných. Naštěstí bylo v království věrné vojsko. Samotný generál Inzák přiletěl osobně vrtulníkem na neohlášenou návštěvu. Oblékl králi vojenský mundúr velikosti XXXXXL a násilím ho odtáhnul proti jeho vůli do boje s piráty. Dostal speciální pistoli, která střílí malé nabité robotíky - inzulíky aktivované k boji. Válka o prameny trvala několik měsíců Díky tomu boji se časem vrátil do kondičky a velikost mundúru se zmenšila na XXL.

Voda v království byla opět pod kontrolou a král se mohl vrátit z válečného pole zpátky na své sídlo. První věc, kterou udělal, že vyhodil svoji královskou pohovku a zásobu slaných mastných brambůrků. Televizi a vysedávání u počítače vyměnil za procházky a návštěvy svých poddaných, kteří se mezitím navrátili zátky do jeho říše.

Král se při radách svého věrného starého sluhy, přestal zacpávat uši, ale začal více naslouchat jeho dobrý radám. Nebyl už tak zesláblý a vrátila se mu chuť do života. Před svým sídlem vysekal křoví plné bodláků a uklidil si kolem vlastního trůnu.

Začal si všímat života kolem sebe. Vážil si toho, že voda v řekách je opět čistá a radoval se z mladých pstruhů, kteří se v řece na jaře proháněli.

Tak uběhlo několik let poctivého kralování. Jednoho dne přiletěl domů z kontrolní vojenské mise vrtulníkem a jeho kroky pospíchaly za osobou mu nejmilejší.

„Moc se těším na našeho malého prince!" zašeptal sladce pan Král do ouška své nové paní Králové, se kterou se seznámil na sjezdovce v Krkonoších.

„Musíme ho naučit tolik důležitých věcí, aby se mu dobře žilo v jeho království", povídal zamyšleně s úsměvem ve tvářích šťastný pan Král a hladil ji při tom rostoucí bříško paní Králové.

Od těch dob si lidé v tom království často prozpěvovali: „Moudrý král vládne nám, moudrý král, není sám, pravdu povídám!"...

KONEC POHÁDKY

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/inzulikovy-kral-70/