Interview s Leošem Hegerem

Moderátor
Dnes je 12. července, poslance tak čeká první diskuse o hlavních zákonech zdravotnické reformy - o zdravotních službách, specifických zdravotních službách a zdravotnické záchranné službě. Ty přinášejí hned celou řadu změn a o těch zásadních si teď povíme víc s ministrem zdravotnictví za TOP 09 Leošem Hegerem.

Pane ministře, těch změn je spousta, ale ve stručnosti. Co je tou nejdůležitější a proč by poslanci měli zákon podpořit?

Tak já bych začal trošku nekonkrétně, ty zákony o službách reprezentují jeden pilíř kodexových zákonů ve zdravotnictví. Jsou v podstatě dva - zákon o veřejném zdravotním pojištění, který říká, jak se co platí z toho, na co si všechno platíme pojištění. A ten druhý zákon o službách, nebo ten druhý kodex z této trojí, ty tři zákony, ty říkají, jak se mají služby poskytovat. A jak se kdo při tom má chovat. Tzn., jaké povinnosti má lékař, každý zdravotnický pracovník, jaká práva má pacient, ale i naopak jaké povinnosti musí zachovávat pacient, aby ta péče mohla být poskytována správně, a jaká práva má zase lékař, aby byl chráněn, protože poskytování zdravotní péče je trošku riziková záležitost jak pro nemocného člověk, tak samozřejmě i pro toho lékaře.

Je to asi těžké, ale pojďme přece jenom alespoň ve stručnosti vyjmenovat heslovitě změny nejdůležitější, pokud to tedy jde z Vašeho pohledu.

Určitě. Tak ten zákon o službách je takový obecný a definuje, co jsou to služby ve zdravotnictví, co je to zdravotní péče a v té definici je středobodem pacient. To je hlavní rozdíl bych řekl, takový ideový oproti původnímu zákonu, který je z roku 1966.

Pojďme od ideového záměru řekněme k praxi, která se opravdu bude dotýkat těch pacientů.

Tak ta praxe byla doposud taková, nebo ten zákon byl založen na ideji, že o všem rozhoduje stát anebo stát prostřednictvím lékaře. Že prostě lékař může říct, co je pro pacienta nejlepší... a dnes se dostalo do povědomí, že v moderní Evropě je středobodem pacient a pacient si může o své léčbě rozhodovat, nemusí se podvolovat žádným nařízením lékařů, pokud nejde o něco, co ohrožuje jeho život nebo okolí. Tak vždycky pacient má právo rozhodnutí a musí…

Pane doktore, promiňte…

… a musí se vším souhlasit.

Pane minstře, promiňte, ale opravdu je to rozumné, aby vše bylo v rukou pacienta?

Tak samozřejmě ne úplně všechno. Jestliže má někdo těžkou infekci, která se šíří okolo něj, jako otevřenou tuberkulózu, tak stát si nechává prostor pro to, aby mohl nařídit, že prostě ten pacient se musí léčit a musí být uzavřen na nějaké karanténní stanici. Ale jinak, když prostě odmítnete např. transfuzi krve, což bylo celá řada sporů z náboženských důvodů, tak vám to dnes už lékař nařídit nemůže a dokonce to jde tak daleko, že se zavádí institut, který je známý z USA už desítky let a v Evropě běžně používaný - předběžného přání pacienta. Když na konci života se octne např. ve velmi těžkém stavu, beznadějném, upoutaný na lůžko, že bude předem moct říci, že už nechce být léčen a že chce svobodně volně zemřít v Pánu Bohu, ....

Pojďme k jinému tématu, která se toho, které se toho bezprostředně dotýká. Dnešní Hospodářské noviny píší o tom, že chcete zavést také poplatek za pobyt dítěte v dětských domovech. Řekněte, jaký to má smysl podle Vás a je vůbec reálné, abyste ty peníze, těch 50 zhruba korun denně nebo na den od rodičů vymohli?

Tak ten algoritmus, jak se bude poplatek stanovovat, je poměrně složitý.

No tak je tam rozpětí 45 až 55 korun, alespoň tedy z citací dnešních Hospodářských novin.

No jaksi vychází z předpokladu, že rodiče za to dítě zodpovídají a jestliže se o něj nechtějí starat řádně, tak mají alespoň nějakou vyživovací povinnost. Já si myslím, že tahleta stránka lidského žití by měla být stále zdůrazňována…

Tak dobře, ale pojďme, pojďme, pojďme k faktům. Myslíte si, že je dokážete vymoci od rodičů, ty peníze? A na druhou stranu, vůbec snažit se třeba děti vracet do rodin, kde nedokážou, byť při upřímné snaze, zaplatit 50 korun denně. Opravdu to považujete za rozumné?

No tak já si myslím, že na druhou stranu je to jasný náznak toho, byť by s tím byly problémy, že prostě jsou tady nějaké zodpovědnosti, které musí každý dodržovat. Jestliže to nebude vymožitelné, no tak se nedá nic dělat. To je něco jako s alimenty, tam taky je řada rodin, kde prostě otec neplatí výživné na dítě a je s tím celá řada problémů až soudních sporů, ale vzdát to a říct ti co platí je fajn, že platí a na ty ostatní, ty ostatní necháme být, tak to je facka těm těm pořádným a slušným lidem.

Pane ministře, jenom krátce. Proti reformě dnes budou demonstrovat odboráři. Nelíbí se ani opozici. Budete ještě o její podobě vyjednávat? S čím byste byl třeba ochoten ustoupit? Ale prosím opravdu stručně.

No, podívejte se. My jsme s odboráři jednali mnohokrát, desetkrát, snad víckrát na tripartitě a projednávaly se jednotlivé body. Jestliže odboráři nesouhlasí s takovými věci, že některé děje v tom zdravotnictví se nazývají zdravotní péče, když vám někdo vyšetřuje břicho a prohmatává vás, tak to je prostě péče, nebo když vám dává léky. A pak je tam kategorie služeb, které znamenají dopravní zdravotní služby a podobně, a oni s tím nesouhlasí a říkají služby, to je něco, co je placené, za co se vydělávají peníze a to my tam nechceme. No, a když my jim na to řekneme, že ale přes 7 let se používá terminologie služeb…

Pane ministře, prosím opravdu stručně už. Já jsem chtěl slyšet, v čem případně ustoupíte. To jsme se zatím nedozvěděli.

No tak jako v tomhle tom opravdu je těžko ustoupit, protože jestliže se ten termín běžně používá, tak to je něco jako tvrdohlavost....

Leoš Heger, minstr zdravotnictví. Děkujeme a na slyšenou.

Radiožurnál

Zdroj: Radiožurnál