Interna 2014. Jaké má dnes nejsilnější stránky?

Interna byla a je považována za královnu medicíny, a jestliže o tento titul někdy bojovala, pak jedině s chirurgií (zjednodušeně v historii označovanou jako ranhojičství). Interna sama pak představovala ono „vlastní lékařství“. (Budu upřímný a skromný, snad současně i s rodinným lékařstvím, které ale také z interny vyrůstalo). Zcela stranou z hlediska historie ponechávám šamany a čaroděje (ostatně ti mají dost prostoru i v současnosti, a nejen v medicíně).

V posledních letech se ale z interny stal tak trochu otloukánek, kterého nebylo problémem odstrčit z jen trošku lepšího místa či vzít mu něco i z toho mála, co mu (nebo nám internistům) zbývalo. Nepříhodné by pro internu nebylo mnohdy ani označení „ořezávátek“, protože často si mnohý snažil „odkrojit“ nebo prostě „urvat“ to nejlepší z mateřského oboru.

A internisté se skromně a pokorně učili v nové situaci žít a zabývali se spíše drobnými spory o konkrétní (nechci říci nedůležité) problémy než o prosazení oboru jako takového. A tomu pak bohužel často odpovídalo vnímání internistických stesků jako čehosi méně důležitého.

Na některých špičkových specializovaných pracovištích jsem pak z velmi renomovaných úst slyšel už před lety, že interna vlastně neexistuje, a jestli ano, tak za pár let existovat nebude. A to je pak třeba i na ministerstvu zdravotnictví těžké něco prosazovat proti „revolučně se rozvíjejícímu“, „nejdůležitějšímu“, „pro praxi nepostradatelnému“ oboru XY. Když je pak revolučnost onoho oboru podpořena ukázkou nákupu přístroje za desítky milionů v televizi, je prakticky nemožné upozorňovat na něco tak obyčejného, jako je léčba pacientů, používání hlavy a klinické zkušenosti.

Je tedy interna opravdu tak bezvýznamná a určená k zániku? Ale vůbec ne! Jen je potřeba na všech úrovních ukázat (a ukazovat), kde je interna nejsilnější, proč je nepostradatelná a proč by se bez ní zdravotní systém zhroutil.

V první řadě je to úloha lůžkových interních oddělení (více než 10 000 lůžek), na kterých je hospitalizováno 390 000 pacientů ročně, což představuje 2 700 000 „lůžkodnů“. Jen pro ilustraci: druhý a třetí obor v pořadí, kardiologie a pneumologie, disponují dohromady pouhou čtvrtinou kapacity interny. To přitom opomíjím možnost využití interních lůžek (kdyby náhodou někde nebylo využití úplně ideální?) pro společný lůžkový fond.

Z hlediska akutní péče je nezbytné zmínit akutní příjem interních nemocných v celé řadě nemocnic. Dokonce i v nemocnicích s širokým centrálním příjmem („Emergency“) hraje interna a internisté více než významnou roli. Skutečně, bez interny by se nemocniční péče v naší zemi zhroutila (opomíjím, že interní lůžka potřebují navíc i chirurgové, ale to je už jiná pohádka).

Další důležitou, neopominutelnou a nenahraditelnou rolí interny je úloha edukační. Vzdělávání, a to nejen v celé široké rodině oborů z interny vzešlých, už z principu potřebuje co nejširší interní základ. Jestli někteří koryfejové dalších oborů říkají, že interna není pro jejich obor třeba, že potřebují vlastní vzdělávací kmen, hluboce se mýlí. A mýlí se proto, že sami byli a jsou internisty a jaksi podvědomě předpokládají, že jimi budou i mladíci, vychovávaní od počátku v „katlabech“ či na gastroenterologických sálech. Nebudou. Prostě je vyděsí glykémie 12 mmol/l u nemocného na metforminu. Nechci kolegy podceňovat, ale kde se mají naučit, jak se chovat k nemocnému s ICHS, hypertenzí, diabetem, hyperlipidémií a proktokolitidou, u kterého se rozvíjí renální insuficience?

Podívejme se ale i na jinou oblast vzdělávání. Hovoří se o šetření a o restriktivní politice farmaceutických firem. Opravdu se toho v oblasti hypertenze, aterosklerózy, angiologie (ať mluvím o oborech mně nejbližších) děje tolik, že jsou nezbytné několikadenní kongresy? Nebo je to relikt z dob uvádění statinů či inhibitorů ACE na trh? Nebylo by lepší organizovat menší pracovní setkání oborově orientovaná a široký přehled novinek ze všech oborů pak realizovat na kongresu interní medicíny? (Neříkám, že se to tak už z velké části neděje, ale rezervy jsou.)

Obecně vzato, i EU se snaží o reformu systému postgraduálního vzdělávání. (Nechci a nebudu tady hodnotit to, že výsledkem by mělo být cosi velmi podobného systému, který jsme u nás měli zaveden před lety…) V každém případě je s ohledem na mnoho oblastí, jakými jsou mobilita pracovní síly, možnost rekvalifikace, použitelnost v různých zemích EU, především zdůrazňována nezbytnost velmi širokého interního základu, kmene.

V ambulantní sféře (nyní často slýcháme stesky na nedostatek praktických lékařů a jejich stárnutí) by kvalifikovaný internista mohl vstoupit asi i do primární péče a na druhé straně v některých oblastech může zastoupit dalšího specialistu. Možná jsme na tomto poli (kolegové ambulantní internisté prominou) ztratili bitkami a šarvátkami s praktickými lékaři i se specialisty jiných oborů až zbytečně mnoho energie. A je i chybou výboru ČIS, že nepoužíval k argumentaci „pro blaho“ celé interny častěji význam našeho oboru v celé šíři. I na ambulantní internisty by dopady mohly být pozitivnější, než když se jednalo pouze o ambulantní sféře, kde přeci jen interna úplně nejsilnější není. Vždyť takové zkrácení doby vyšetření dopadá stejně na ambulance jako na nemocnice!

Takže stručně a krátce: Interna stále zůstává páteřním a zásadním oborem v lůžkové péči včetně urgentních příjmových oddělení. Nezastupitelnou roli pak hraje v oblasti postgraduálního (ale i pregraduálního) vzdělávání. Ambulantní internisté pak na mnoha místech představují jedinou rozumnou alternativu superspecialisty, jejich role v primární péči by mohla v budoucnosti vzrůstat.

Interna a internisté nejsou nátlakovou skupinou a už vůbec ne vyděrači. Je ale třeba ukázat zdravotnickým autoritám a plátcům zdravotní péče, jaký je význam našeho oboru. A to je teď úkol nás všech.

Zdroj: www.e‑interna.cz

Zdroj: Medical Tribune