I s cukrovkou se dá sportovat
Cukrovku mám asi deset let. Po rodičích jsem ji dostal do vínku a tak s ní bojuji. Dědičnost je zřejmě rozhodující. Tomu se nedá zabránit. Když mně bylo kolem třicítky, obrátila se na mě jedna doktorka provádějící výzkum této choroby. Byl jsem pro ni zajímavý objekt vzhledem k postiženým rodičům. Vehementně jsem jí odmítal být pokusným králíkem. Slušnou formou jsem ji zaháněl. Byla to zřejmě chyba. V tak mladém věku jsem víc myslel jak si užívat život, sportovat, či cestovat. Moje tehdejší životní kredo byl aktivní život s dostatkem sexu, děti, zábava, společnost i kultura. Miloval jsem dobré knihy, divadlo a kvalitní filmy. Uplynulo několik desítek let a v krvi se mi začal objevovat cukr. Pokud čísla po ránu na lačno byla jednociferná, ještě to šlo. Jak se však změnila na dvojciferná a časem stoupala až ke dvacítce, věděl jsem, že je zle. Byl jsem v péči praktického lékaře, který o této chorobě moc nevěděl. O dva roky dříve jsem měl vyhledat diabetologa a naslouchat mu! Co mě přimělo ke změně? Přestal jsem ze dne na den chodit. Já sportovec, turista, cestovatel a tanečník najednou s bídou ušel deset metrů. Uprosil jsem telefonicky jihočeskou podiatrickou ambulanci, aby mi udělali podrobné vyšetření. Přišla hospitalizace na interně v nemocnici, kapačky, angiografie, zavedení inzulínu a k tomu rezultát - trombóza v pravém stehně. Nebylo mi ještě sedmdesát a trochu mě to srazilo do kolen. Diagnózu jsem však přijal realisticky. Časem jsem chůzi zlepšil. Inzulín si aplikuji třikrát denně. Jednu chybu jsem však zřejmě udělal. Zanechal jsem aktivního sportu. Zejména mého oblíbeného stolního tenisu. Tento sport jsem jsem hrál aktivně půl století. Během dvou až tří let mne postihla trombóza i ve druhém stehně. Našli mi ji v IKEMu, kde jsem podstoupil vyšetření v tunelu. Zhodnocení stavu u obrazovky bylo "máte to symetrické a to je realita". Za každého počasí jsem chodil denně 3-5 km. Sice trochu pomaleji, ale pravidelně. Dvakrát jsem zdolal novou boubínskou rozhlednu a dělal i jiné výšlapy. Asi před rokem a půl mi lékař řekl „proč nehrajete stolní tenis?" Bylo to pro mne jako příkaz. Okamžitě jsem začal hrát a po letech pauzy to šlo. Hraji dvakrát týdně s mladými hráči a přináší mi to pocit uspokojení. Po roce hraní jsem se zúčastnil špičkového veteránského turnaje v Jilemnici v Podkrkonoší a kupodivu mě malý míček opět poslouchal. Za dvě hodiny jsem musel sehrát 17 setů. Rozpíchané prsty na levé ruce mi posloužily v orientaci jakou mám hladinu cukru v krvi. Zásada je taková, že sportovní výkon mohu zahájit s pocitem klidu, když glukometr ukáže nižší dvojciferné číslo. Během sportování je důležitý přísun vhodné potravy a nápojů. Nyní se snažím několikrát týdně pohybovat za tabletenisovými stoly. Příští rok uvažuji zkusit veteránské mistrovství Evropy v německých Brémách. Zatím je to jen úvaha, ale možná, že do toho půjdu. Vím, že u diabetu nelze dělat fatální chyby. Občas bojuji s hypoglykémií, ale zatím ji dobře zvládám. Jsem vděčný svému lékaři, že mne vyzval k návratu ke sportu. Moje veteránská kategorie je 75-79 let. Život s cukrovkou dostal novou výzvu a mne to těší.
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/i-s-cukrovkou-se-da-sportovat-41/