I když počasí vodní rekreaci nepřálo, záchranáři měli více práce
Moderátor (Tomáš Pancíř):
.. ve studiu Radiožurnálu už sedí David Smejkal, prezident Vodní záchranné služby Českého červeného kříže.
David Smejkal pozorně sledoval předpověď počasí. To letošní léto zatím z hlediska dovádění u českých přehrad rozhodně není ideální. Projevuje se to nějak příznivě ve vašich statistikách? Máte méně práce?
David Smejkal:
Tak samozřejmě, že ano. Návštěvníků na vodních plochách je letos méně. Ale nechci tím říci, že máme až tak výrazně méně práce.
Čím to je? Lidé dělají větší chyby? Jsou nezodpovědnější, když mají víc prostoru?
David Smejkal:
Tak samozřejmě to počasí k té vodě neláká. To znamená, když už máte zaplacený někde pobyt, pravděpodobně tam dojedete, ale těm vodním radovánkám se totiž lidé neoddávají. To znamená, že dneska vodní záchranáři více zasahují v těch příbřežních oblastech, to znamená ve vzdálenosti několik set metrů od těch břehů, v kempech, v chatových oblastech a v těchto oblastech, které jsou dneska stále hodně navštěvovány.
On fouká docela vítr, takže se i na českých přehradách dělají docela velké vlny. Máte hodně zásahů třeba u převrácených plachetnic?
David Smejkal:
Určitě těchto případů letos přibylo oproti loňským letům. Je to právě tím počasím. To znamená, že na těch významných plochách jako je Lipno, Nechranice, Novomlýnské nádrže, tam těchto typů zásahu přibylo. A to jsou skutečně už zásahy, které jsou velmi náročné i pro ty záchranáře. Tam skutečně jde o ty lidské životy na prvním místě, protože mohou být mnohdy i metrové, 1,5 vysoké vlny na těch plochách. A tam těm lidem skutečně jde o život.
Když se podíváme do statistik, tak v loňském roce v České republice zemřelo tím, že se utopilo, 270 lidí. Je to vlastně druhá nejčastější příčina náhlé smrti po automobilových nehodách. To jsme všichni tak špatní plavci?
David Smejkal:
Nejsme všichni tak špatní plavci. V minulých letech se to číslo pohybovalo kolem 200. Až teď v roce 2010 se nám to vyhouplo na těch 270. To znamená, je to nárůst poměrně velký. Lidé spíše podceňují ta rizika. Je to ukázka, jak se Češi chovají třeba v Chorvatsku, kde jich utone zdaleka nejvíce, tak obdobně se chovají i u nás doma. To znamená, podceňují, zbytečně hazardují. A jsou to všechno věci, které jsou naprosto zbytečné, které samozřejmě k těm tragédiím vedou.
V novinách, v rádiu, v televizi se naposledy minulý týden objevil příběh dívky na Lipně, která zemřela, utopila se, vypadla z lodi. Příčinou tam byl alkohol. Jak typický je to příběh, pokud se budeme bavit o tragédiích na českých přehradách? Jak často alkohol hraje, řekněme, hlavní roli?
David Smejkal:
Tak toto je opravdu jeden z těch typických případů. Je to kombinace lodí a alkoholu. To znamená, typicky dám příklad, partička mladých lidí si nakoupí basy piva a půjčí si loďku a jednou na takzvaný noční tah po vodě. Tyto tahy opravdu končí tragicky. Těchto případů se stane několik každou sezónu, každé léto. Takže to je jeden z těch typických opravdu. Ten alkohol nám hraje stále velkou roli v počtech utonutí. Je to, samozřejmě, z toho, že u té vody se dneska hodně pije. Pije se jak u velkých ploch, tak zejména pijí dneska velmi hodně vodáci. To je taková ta turistika od baru k baru. Dneska se setkáváme i s bary na vodě, takže tam ten fenomén je poměrně velký. A pak, samozřejmě, jsou to takové ty sportovní aktivity, které přináší s sebou, samozřejmě, úrazy. A pak je to třeba i hazard lidí, kteří mají zdravotní problémy, zdravotní potíže a i tak riskují takzvané dálkové plavání. To znamená, dají si třeba Slapskou přehradu napříč. A pochopitelně to nedoplavou.
Je toto hodně časté, že skutečně lidé se snaží, že přecení své síly a že musíte zasahovat? Kolik takových případů třeba je ročně?
David Smejkal:
Konkrétně u toho přeplavání přehrad je to spíše místo od místa. To znamená, určitě si nepřeplavete Lipenskou přehradu, ale můžete si třeba přeplavat na několika místech poměrně ne úplně jednoduše, ale přeplavat Slapskou přehradu nebo i jiné menší vodní plochy. To lidé, samozřejmě, láká, protože to plavou 30 let. To znamená, oni se ani tu letošní sezónu o to svoje přeplavání neošidí. Ale bohužel.
Mimochodem, když budeme mluvit o tom, jací jsou Češi plavci, v poslední době jsou školy, kde se plavání neučí. To znamená, ne všechny děti se skutečně ve škole naučí plavat. Projevuje se to? Vidíte to, že by se zhoršovala úroveň, plavecká úroveň českého národa?
David Smejkal:
Samozřejmě hodně záchranná služba má ve svém statutu výchovu dětí a mládeže. Máme místa, kde se tomuto věnujeme velmi hodně. Máme počty členů mladých, juniorů ve stovkách, ale pochopitelně ty školy na to nemají mnohdy prostředky. Nemají bazén ani k dispozici ve svém místě nebo městě. To znamená, tyto školy musí absentovat toto plavání. A to se musí, samozřejmě, projevit u těch dětí. Pokud ty rodiče je nevedou k tomu plavání, tak oni se ty děti naučí nějakým způsobem plavat. To znamená, že přeplavou bazén třeba, ale v tom bazéně na většině míst, samozřejmě, stačíte. Ale po tomto plavání na těch velkých vodních plochách to už je problém uplavat 200, 300 metrů, to už chce trošku fyzičku.
Byli by jste, nebo byl byste Vy jako prezident vodních záchranářů pro to, aby se vám třeba zvýšily pravomoci, aby jste, pokud potkáte uprostřed přehrady lodičku, která je plná opilých lidí, aby jste měli možnost třeba jim dát pokutu nebo alespoň je vykázat z té přehrady, přikázat jim, aby zůstali na břehu. Nebo když vidíte dítě, které plave na madračce někde ve velké hloubce, tak najít rodiče, dát mu pokutu, aby toto se nestalo příště. Byl byste pro toto?
David Smejkal:
Tak, vyjmenoval jste takové ty typické případy, kde bych ano, byl pro nějaké zvýšení pravomocí, ale určitě ne ve smyslu pokut. Já razím, nebo Vodní záchranná služba, prezídium razíme prevenci, prevenci, prevenci. To znamená ano, mít pravomoc vás vykázat z nebezpečného místa nebo nařídit, opusťte tuto plochu nebo toto místo, protože je nebezpečné, ale určitě bych já osobně nešel tou cestou, aby jsme lidi pokutovali. Jde mi o to těm lidem spíše vysvětlit, proč tam ty lidi nemají být, z jakého důvodu nebo co se tam třeba v minulosti stalo.
A v tuto chvíli tu pravomoc, aby jste je vykázali, aby jste jim skutečně řekli, teď musíte na břeh, tady nemůžete dál být, tak nemáte.
David Smejkal:
Samozřejmě, že nemáme. Vodní záchranná služba je občanské sdružení. To znamená, žádnou pravomoc k jakékoliv takovéto činnosti nemáme.
Vy působíte na 16 českých, moravských a slezských přehradách. Kde máte nejvíc práce?
David Smejkal:
Tak, letošní statistiku ještě nemám, samozřejmě, kompletní, ale na všech těchto přehradách, samozřejmě, dochází k úrazům, dochází ke stavům, které zasluhují naši "pozornost", ale ty velké přehrady nesou s sebou větší koncentraci lidí. To znamená, čím větší přehrada, čím přehrada je blíže městu, krajskému třeba městu, tak se stává takzvanou významnou koupací oblastí pro tuto lokalitu.
A o to více práce vy potom, samozřejmě, máte.
David Smejkal:
Samozřejmě, o to víc práce, o to víc návštěvníků tam prostě dojíždí. A hlavně jsou to takoví ti návštěvníci, kteří přijíždí nejčastěji soboty, neděle, pokud je hezké počasí strávit ten den u vody.
Jsou nějaká specifika jednotlivých přehrad, že na jedné dochází třeba nejčastěji k tomu, že tam lidé hodně pijí. Nevím, je blízko pivovar, aniž bych to chtěl zlehčovat, na jiné zase víc u sportu, na další víc u plachetnic. Jsou tato specifika?
David Smejkal:
Určitě. Ty přehrady si nesou s sebou tato specifikace. Můžeme naťuknout pár největších. Tak samozřejmě, když půjdeme od naší největší Lipenské přehrady, která má nějakých téměř 5 tisíc hektarů vody, což je opravdu obrovská masa, tak to je místo, které je velmi větrné. To znamená, vše, co "jede takzvaně na vítr", tak tam má svůj domov. Takže tam naši záchranáři velmi často zasahují u převrácených plachetnic, katamaránů, tahají skutečně lidi z vody, protože tam ten návrat při těch obrovských vlnách a toho hrozného počasí, které se tam může během velmi krátké doby změnit, je velmi dramatický.
Vy jste říkal, 1,5 metru vysoké vlny tam mohou být.
David Smejkal:
Ano, určitě. Dokonce našich záchranáři na Lipně mi říkají, že jsou tam vlny i větší. A shodou okolností tento víkend budeme na Lipně otvírat novou základnu, která byla pořízena ze zdrojů Evropské unie. Takže mám radost, že aspoň tato přehrada bude mít nové zázemí, protože tam si ho opravdu zaslouží. A pak máme takové ty další přehrady. Podobnou charakteristiku mají Nové Mlýny na jižní Moravě. Opět je to taková větrnější oblast. To znamená, ty adrenalinové sporty, jako je ten kiting, windsurfing, je tam velmi častý. A opět u těchto případů ty naši záchranáři zasahují. Pak jsou to přehrady, jako je Slapy, u Plzně Hracholusky, které nejsou až tak sportovně třeba využívané v takovéto masovosti, ale jsou to zase významné koupací oblasti. Slapy pro Prahu, Hracholusky pro Plzeň. To znamená, tam ty počty zásahů jsou spíš na té zdravotnické stránce, to znamená, jakékoli zdravotní problémy ti vodní záchranáři na té vodě nebo v blízkosti té vody řeší.
Mluvili jsme o plachetnicích, windsurfing. Co další vodní sporty? Nakolik vám komplikují život?
David Smejkal:
Tak já bych neřekl úplně komplikují. Pokud provozujete takovýto sport a jste aspoň trošku opatrný, tak samozřejmě máte s sebou nějaké zabezpečení. To znamená, určitě máte kvalitní oblečení. To znamená, pokud na té vodě zůstanete i několik hodin třeba, než si vás někdo všimne úplnou náhodou, nebo máte kvalitní vestu záchrannou, máte ochranu hlavy, přilbu třeba, tak to není až takový problém. Problém je pak u lidí, kteří si vyjedou na windsurfingu na Lipenskou přehradu v plavkách. Během půlhodiny se změní počasí a vy v tomto oblečení při dramatické změně počasí budete hodiny trávit na vodě.
Pojďme se teď i přesunout k vodákům, i když, samozřejmě, vodní záchranáři přímo u jednotlivých řek nepůsobí, na to nemáte kapacity. Ale přesto v rámci prevence se i tomuto věnujete. Když se mluví o vodácích, mluví se také o jezech. Jsou skutečně české jezy tak nebezpečné, jak se někdy píše a jak se o tom mluví?
David Smejkal:
Tak určitě zde máme celou řadu nebezpečných jezů, nebezpečných míst. Ukazuje se to každý rok. K těm neštěstím dochází. Ale abychom nebyli stále v tom smutku. Pochopitelně vodáctví je krásný sport a vyznává ho opravdu desítky tisíc lidí v Česku. To znamená, nerad bych jim všem tuto zábavu nějakým způsobem otrávil. Ale i na té vodě, i na mělké vodě, na mělké řeče je třeba nějaká opatření prostě mít na té lodi, to znamená, já všem doporučuji jezdit minimálně v záchranných vestách.
I když jedu po jakékoliv řece, která vypadá klidná, která je mělká, tak přesto vzít si záchrannou vestu.
David Smejkal:
Přesně tak. Opravdu nikdy nevíte, k čemu může dojít. Můžete z té lodi vypadnout opravdu, praštíte se hlavou o kámen. Záchranná vesta váží tak málo, že vás nějak zásadně neomezí, dokonce vás ochrání i před tím, aby jste se třeba spálili. Takže to je takové to minimum. Umím si představit do budoucna třeba označit ty opravdu nejkritičtější jezy nějakými, neřeknu cedulemi, cedule si nikdo jaksi moc nevšimne, ale přímo bych tam klidně umístil nějaký billboard, který by byl tak významný a tak zdálky viditelný, že by si ho musel všimnout naprosto každý.
A chystáte třeba něco takového?
David Smejkal:
Tak, máme to v plánu u těch, opravdu těch nejhorších míst, které naši záchranáři vytipovali v jednotlivých oblastech. Pak, samozřejmě, je otázka vlastníků pozemků přilehlých a tak dále, ale pokud ten jez už pár lidských životů si vzal, tak věřím v dohodu s každým, protože toto je jenom ku prospěchu věci. A pokud si nejste úplně jistí, není žádnou ostudou tu loď dát z vody a přetáhnout, přenést.
Mám šanci jako rekreační vodák, který jede jednou za rok třeba na víkend, poznat nebezpečný jez? Co jsou taková poznávací znamení, řekněme, že skutečně tam tu loď mám přenést?
David Smejkal:
Tak, tyto jezy bývají označené v mapách nebo informace najdete na internetu. To znamená, pokud si vytipujete nějakou řeku, kterou chcete sjíždět, je určitě vhodné si tu řeku "nastudovat" před tou cestou, pokud jste ji nikdy nejeli a neznáte ji. Ta nebezpečí, ta jsou zřejmá. Pokud jsou ty jezy mimořádně vysoké, ty průjezdy jsou krátké, tak bych určitě nedoporučoval, aby se do tohoto pouštěli opravdu zejména v uzavřených lodích, v raftech ještě možná, pokud jste zkušený vodák, ale je to prostě bezpečnější, je to lepší, žádný čas na tom nenaženete.
Teď jsme mluvili o vodácích, předtím o přehradách. V poslední době ale do statistik utonulých přibývají také děti v zahradních bazénech. Je to velký problém? Potvrdíte to z toho celostátního hlediska? Ono se to objevuje izolované, jednotlivé případy, které samozřejmě proniknou do médií, ale je to trend?
David Smejkal:
Určitě. Je to takový fenomén posledních let. Já bych ho velmi zdůraznil. Na příští rok bych rád na toto téma měl přímo celou kampaň. A je to problém, který samozřejmě se zvyšuje každý rok. Je to tím, jak se zvyšují počty bazénů. Bazény zlevňují. To znamená, stávají se dostupnými pro větší a větší počet lidí. A dneska, když se podíváte do nějaké ortofotomapy na okraji velkého města, tak uvidíte těch modrých špendlíkových hlaviček opravdu obrovské množství. Pokud máte doma děti, které neumí plavat nebo nejsou ještě dobrými plavci, ta investice do těch zejména elektronických zařízení, takových těch alarmů, kdy dáte takovou krabičku na okraj toho bazénu a v případě pádu toho dítěte to vydá opravdu velmi silný a pronikavý alarm, tak toto může tomu dítěti zachránit život, protože potom každé utonutí dítěte v bazéně u rodinného domu je naprosto zbytečné. A pokud máte ty finance na ten bazén, investujte i do tohoto, protože je to to nejhorší trauma, který podle mně rodič může zažít, když objeví to dítě po tom tonutí nebo utonulé dítě ve svém bazénu u svého domu.
Už jsme mluvili o tom, že máte stanoviště u 16 přehrad. Kolika plavidly disponujete na těch stanovištích?
David Smejkal:
Tak, většinou ve službě bývají jedno až dvě plavidla, obvykle by měly být ty dvě, aby jedno vždycky sloužilo jako záložní, nebo v případě dostatečného počtu zajištění té základy, aby na závažnější případ mohly vyjet obě plavidla.
Kolik máte lidí?
David Smejkal:
Členů máme necelých 1 300. Ty počty nám trošku ubývají. Je to dáno i tím stavem, který obecně panuje na straně financování, ale věřím, že toto zlomíme a jednoho dne si budeme moci říci, že vodních záchranářů je tady třeba 5 nebo 10 tisíc.
Jak je to v cizině třeba ve srovnání? Jsme, pokud vezmeme, samozřejmě, srovnatelné země okolní, třeba Slovensko nebo Rakousko, jsme na tom podobně?
David Smejkal:
No, tak oproti třeba Slovensku jsme na tom lépe. Oproti Polsku jsme na tom hůře. Oproti Německu jsme na to proklatě hůře, protože německá vodní záchranná služba má přes 80 ticíc členů.
My jsme přibližně před třemi týdny vysílali informace o tom, jak málo dostáváte peněz ze státního rozpočtu, že to je údajně kolem milionu a půl na rok, což když vezmeme ty počty jenom 1 300 dobrovolníků, tak kdyby i těm dobrovolníků jste dali ty peníze, tak to je tisíc korun na jednoho a nemáte už na nic jiného. Samozřejmě jsou to dobrovolníci, nic nedostávají, ale přesto ta částka je nesrovnatelná třeba s horskou službou a s jinými podobnými institucemi. Změnilo se za ty 3 týdny něco?
David Smejkal:
Tak, zatím se nezměnilo nic. Je léto, jsou prázdniny. To znamená, to je takové to období mrtva, kdy se nedá pořádně nic udělat. Ale máte naprostou pravdu v tom, že Vodní záchranná služba je naprosto drasticky podfinancována už dlouhá léta. A na tu činnost, jakou vykonává, to znamená, že primárně zajišťuje velké vodní plochy v České republice, tak je to stav naprosto neúnosný a neudržitelný do budoucna. Takto skutečně nelze vodní záchranu provozovat. Ty finance, které my získáváme, jsou ale striktně grantové. To znamená, že musím je použít přesně za tím účelem, který ten grant tam dovolí je použít. To znamená, my už druhým rokem v podstatě nemáme ani jednu korunu na třeba pořízení nějaké techniky nebo motorových člunů. Máme už i problémy kvůli opravě nějaké techniky, pojištěním a tak dále. Takže pokud chcete financovat organizaci celostátního významu, tak to tímto způsobem prostě není možné a nejde to.
Jak dlouho se takhle dá vydržet?
David Smejkal:
Tak, já už říkám, že ta cesta, že už jsme se dostali ne z cestu, ale už jsme na tom scestí, protože pokud by tento stav měl setrvat nadále, tak samozřejmě ta Vodní záchranná služba zde bude muset jednoho dne skončit, protože pokud už neopravíte ani 20 let starý člun, který na mnoha přehradách funguje, tak nebudete mít už s čím za tím pacientem dojet. Je prostě na zvážení, zda ta, řeknu, investice v milionech korun je pro ten stát tak postradatelná, aby vodní záchranáři nemohli být tímto způsobem podpořeni, stejně jako třeba Horská služba, která zasahuje u lidí na horách. I my pomáháme tisícům lidí u vodních ploch, zachráníme skutečně stovky lidských životů z vodních ploch. To znamená, to jsou finance, které jsou jednoznačně prokazatelné, že pomáhají prostě lidem.
Říkáte, že jsou prázdniny, ale až skončí prázdniny, určitě začnete s politiky znovu vyjednávat. Kolik tak v ideálním případě by jste rádi získali třeba na příští rok?
David Smejkal:
Tak, to jsou ideje, máme několik různých rozpočtů připravených. Takový ideální stav, který by zajistil fungování Vodní záchranné služby na nějaké poloprofesionální úrovni, protože toto už nelze vykonávat úplně na té dobrovolnické bázi, je částka do 30 milionů korun na celou Českou republiku. To jsou z mého pohledu skutečně prostředky, které nejsou nijakým způsobem fatální.
Otázka, která se tady objevuje v několika variacích. Po kolika minutách nejdéle se dá zachránit člověk, který se topí?
David Smejkal:
To nelze takto jednoznačně říci. Samozřejmě každý člověk, záleží na tom stavu to tonutí, jak k tomu došlo. Je potřeba si uvědomit jednu věc, že pokud jste svědkem jakéhokoliv případu tonutí, i když toho člověka vytáhnete a na váš pohled se zdá, že je v pořádku, že se nic neděje zásadního, vždy je potřeba volat záchrannou službu a toho člověka dostat co nejrychleji do zdravotnického zařízení. Mohlo dojít k nějakému zalití plic. To znamená, ten člověk musí okamžitě skutečně na nějakou prohlídku do nemocnice. Toto nepodceňovat. To se stává. Takže je vždycky nejdůležitější toho člověka co nejdříve vytáhnout z té vody. A pokud došlo k nějaké zástavě, okamžitě začít s resuscitací.
Paní nebo slečna Markéta se vrací k případu, kterému se média věnovala asi před měsícem, kdy utopil pes plavkyni na jedné z našich přehrad. Ptá se, co má člověk dělat, když na něj zaútočí ve vodě pes? Má vůbec nějakou šanci?
David Smejkal:
To je velmi neobvyklý případ. Já sám jsem nikdy za svoji historii takovýto případ neslyšel. Ale zde je opravdu každá rada drahá, protože na to neexistuje pravděpodobně žádný postup, jak postupovat, jak se toho psa zbavit. Opravdu těžko odpovědět. Prostě psa musíte zkusit utopit spíš jeho než on vás. To znamená, chytit ho nějakým způsobem pravděpodobně pod krkem, pokud to půjde a dostat ho pod hladinu, protože tato velká bojová plemena třeba můžou vážit desítky kilogramů a ten vás, to bylo v tomto případě pani, vás spolehlivě pod tu vodu dostane.
Další dotaz. Ptá se náš posluchač na srovnání českých plavců a zahraničních turistů, jestli jsou Češi nezodpovědnější než cizinci? Nebo jestli je to pověra.
David Smejkal:
Myslím si, že to tak opravdu je. I podle našich statistik, i když zde máme velké množství turistů na vodních plochách, tak jejich počty ošetřených nebo zachráněných jsou opravdu minimální. Ti lidé si mnohem více uvědomují ta rizika. Také si mnohem více uvědomují riziko, které by jim třeba plynulo z nějakého pojištění nebo plateb, ale opravdu ti lidé jsou obezřetnější, vůbec neriskují na těch dovolených, to jsou opravdu jednotky nebo v řádu pár desítek.
Ještě jeden dotaz určitě stihneme. Pan Adam se ptá, možná sám by měl zájem stát se vaším spolupracovníkem, co musí splňovat člověk, aby mohl pracovat a pomáhat vodním záchranářům .
David Smejkal:
Tak já pochopitelně uvítám každého, kdo by chtěl do našich řad vstoupit. Myslím, že jsme organizace otevřená, velmi otevřená novým lidem. To znamená, nejlépe je podívat se na naše stránky www.vzs.cz a napište e-mail, kdokoli byste měl zájem, z jakéhokoli koutu republiky. Uvidíte tam i mapu, na kterých plochách sloužíme. To znamená, pokud jste v blízkosti, tak určitě vás rádi uvidíme mezi sebou.
Říká David Smejkal, prezident Vodní záchranné služby Českého červeného kříže. Díky, že jste byl tady u nás. Přejeme co možná nejklidnější zbytek léta, ať nemusíte, pokud možno, u žádných případů zasahovat. Na slyšenou, na viděnou.
Zdroj: Radiožurnál