I dětská psychiatrie čeká na reformu

Dětská psychiatrická klinika ve FN v Motole zabývající se diagnostikou a terapií duševních poruch u dětí a dospívajících je jediným samostatným klinickým pracovištěm v oboru dětské psychiatrie v České republice se zaměřením na komplexní pedopsychiatrickou péči ambulantní i lůžkovou v celém biopsychosociálním spektru.

• Do jaké míry reflektuje potřeby vašeho zařízení probíhající reforma psychiatrické péče?

Předpokládáme, že se tato reforma promítne i v dětské a dorostové psychiatrii a že vznikne větší nabídka zařízení, která nejsou ani ambulancemi, ani lůžkovými zařízeními, což by mohlo pomoci tlaku, který je v současnosti směřován právě na lůžka. Určitě čekáme změny pozitivní. Řada pedopsychiatrických pacientů lůžkovou léči potřebuje, je ale otázka, nakolik by ubylo pacientů v lůžkových zařízeních, ale i nakolik by se jejich pobyt ještě zkrátil, pokud by bylo možné je předat do jiného vhodného zařízení. Jsem přesvědčen, že např. doba pobytu na lůžku by se určitě zkrátila.

• Vaše dětské oddělení má 50 lůžek, je tato kapacita dostatečná?

Nemyslím si, že by bylo dobré, aby naše zařízení mělo větší kapacitu, ale bylo by určitě výhodné, aby lůžka byla i jinde, tedy i v regionech, kde byla lůžková dětská oddělení v 90. letech zrušena nebo jejich kapacita omezena, jako např. v Hradci Králové, Olomouci či Počernicích, kde fungovalo dětské psychiatrické zařízení pro celý Středočeský kraj.

• Počítají vznikající centra duševního zdraví i s dětskými pacienty?

Pokud vím, centra, která v současné době vznikají, počítají pouze s dospělými pacienty. Předpokládám ale, že takováto centra budou vznikat i pro děti a dorost.

• Změnila se nějak spolu se změnou diagnóz dětská psychiatrie v posledních letech?

Určitě máme k dispozici modernější léky. I nadále ale stále užíváme psychoterapeutické metody, stále se využívá rodinná terapie, která hraje v pedopsychiatrii i v dorostové psychiatrii zásadní roli. Rodina je důležitá pro každého člověka, ale u dětí a adolescentů je její význam ještě větší, protože naši pacienti jsou na rodině závislí a řada problémů právě z rodiny také vychází. Práce s rodinou je tedy určitě třeba.

• Jaký je věkový průměr vašich pacientů a jaké diagnózy patří u vás k těm nejčastějším?

Teoreticky jsme zařízení pro pacienty od 0 do 18 let, prakticky to bývá zhruba od tří do 18 roků s tím, že do šesti let jde vesměs jen o krátké diagnostické pobyty v doprovodu rodičů. Nejvíce máme pacientů ve vyšší věkové skupině, tedy starší školní věk a adolescence, což je způsobeno jednak tím, že pro menší děti slouží i dětské psychiatrické oddělení v Thomayerově nemocnici, ale i tím, že řada dětských zařízení právě adolescenty nebere. Většina se jich tedy dostává k nám. Nejvíce zde tedy máme pacienty ve starším školním věku a adolescenty, což je dáno již výše zmíněnými důvody. Navíc se zdá, že kapacity pro adolescenty jsou omezené, a to navzdory tomu, že právě u této skupiny problémů přibývá. Zabýváme se celým rozsahem dětské psychiatrie, od depresí, psychotických stavů až po poruchy autistického spektra a velkou část našich pacientů tvoří nemocní s poruchami příjmu potravy, kterými se hojně zabýváme. Kromě toho, co zde bylo vždy, tedy deprese a psychózy, se zdá, že za poslední léta stále přibývá poruch příjmu potravy a určitě přibyly nové problémy, mezi něž patří různé závislosti, např. na počítačových hrách. Vznikl i nový fenomén sebepoškozování, což je věc, která se dříve téměř nevyskytovala.

• S čím to spojujete?

To je otázka. Jde o věc, která je, jak já říkám, „infekční“, takže se děti a dospívající navzájem od sebe učí. Návod k takovému chování ale také najdou na internetu jako radu, jak se vypořádat s nějakými psychickými problémy. Myslím, že právě cestou internetu dochází k rozšiřování této myšlenky nejvíc.

• Jak vypadá v praxi vaše spolupráce s kolegy z jiných oborů?

Výhodou našeho zařízení je, že pracuje v rámci motolské fakultní nemocnice, takže máme k dispozici všechny odborníky jiných oborů, s nimiž v případě potřeby vždy velmi dobře spolupracujeme. Spolupráce funguje oběma směry, na dalších klinikách např. potřebují psychiatrická vyšetření, my naopak potřebujeme spolupráci pediatrů, neurologů atd. Typický případ je, že od nich např. přebíráme pacienty po sebevražedném pokusu, a na druhou stranu my s nimi spolupracujeme při léčbě.

• Vaše pracoviště patří k vyhlášeným v oblasti poruch příjmu potravy…

Nejde o to, že bychom byli specializovaným pracovištěm přímo na problematiku příjmu potravy, ale je pravda, že tím, že k nám chodí s tímto problémem hodně pacientů, ví se o nás, o to více jich je k nám z jiných pracovišť posíláno. Dojde‑li k poklesu hmotnosti, je potřeba nejprve vyloučit organickou příčinu, tím pádem se dítě dostane na pediatrii – a odtud pak k nám. Dnes neexistuje žádná spádovost, takže na naše pracoviště vlastně jezdí pacienti z celé republiky. Je pochopitelné, že ne vždy jsme schopni poptávku z celého území uspokojit, našich 50 lůžek je vesměs zaplněných.

• Je něco, co vás v současné době v oboru dětské psychiatrie hodně trápí, co by bylo třeba akutně řešit?

Tím, co nás trápí, ale není to k úplnému akutnímu řešení, je potřeba ambulantních složek v pedopsychiatrii. Problémem, na který často narážíme, jsou delší objednací doby.

Zdroj: MT