Hra na schovávanou

Mému manželovi bylo 46 let, když mu zjistili cukrovku. Nesl to psychicky velmi špatně, i když sám uznával, že na tom má výrazný podíl. Vážil 112 kg, což při jeho nevelké výšce bylo celkem dost. Nikdy se v jídle neomezoval, dopřával si všechno dobré, co mu kuchyně a naše lednička nabízela. Přiznávám upřímně, že do té doby, než přišel od doktora s touto diagnózou, jsem žádné speciální, tedy zdravé stravování, doma neřešila. Jedli jsme to, co nás rodiče naučili a vařili klasické české recepty. Znáte to, knedlíky, omáčky, vepřové, sem tam ovárek, klobásky, hutné polívky, voňavé sádlo na chleba, čerstvá bábovka, kynuté knedlíky... Můj muž nikdy vážně nestonal a veškeré své občasné zdravotní neduhy bral s humorem a velkou nadsázkou. Skutečnost, že má cukrovku, ho však evidentně tížila. První týdny se vracel pozdě domů, protože po práci vyrážel do knihkupectví, kde nakupoval všechno, co souviselo s cukrovkou. Internet tehdy nebyl. Hltal jakékoliv informace o své nemoci, ať to byla dieta nebo rady jak cvičit. Za několik měsíců se z něj stala doslova chodící encyklopedie cukrovky. Znal nazpaměť všechny hodnoty, čísla, údaje a doporučení. Pokud se v televizi nebo v časopise objevila jakákoliv zmínka o cukrovce, ihned ji komentoval a hodnotil podle svých nabitých znalostí. Jeho cukrovka nám změnila život. Upravila jsem domácí jídelníček, začala vše pečlivě vážit a nakupovat. Nebylo to levné, ani jednoduché, protože výběr potravin nebyl takový jako dnes. Přesto jsem vždycky vykouzlila jídlo, které bylo chutné. Můj muž mě chválil. Říkal, že jsem jeho poklad, díky kterému může cukrovku obelstít. Těšilo mě to. Uplynuly první 3 roky. Manžel zhubnul víc než 17 kilogramů, měl dobré hodnoty krevního cukru. Úplně pookřál. Jeho lékařka ho chválila, jak skvěle si vede, což můj Pepa nikdy nezapomněl zdůraznit před kamarády a návštěvami. Začali jsme chystat oslavu jeho 50. narozenin. Byla velká, bujará, se spoustou kamarádů a příbuzných. Jídlo jsem společně s mojí maminkou připravovala ve dvou variantách: pro mého muže a pro ty ostatní „zdravé" hosty. Asi to byla chyba, nevím. Kamarádi ochutnávali Pepíkovo jídlo a škádlili ho, aby ochutnal to jejich. Nic na to neříkal, jen vždy mlčky trochu ochutnal a mírně se pousmál. Po té oslavě se něco změnilo. Tedy spíše můj muž se zcela změnil. Stal se zamlklejším a zamračenějším. Z práce se vracel později než dřív, bloudil po bytě. Zavíral se sám v pokoji. Jeho váha začala nenápadně narůstat. Neřešila jsem to. Dál jsem pečlivě nakupovala a vařila tak, aby měl zdravý jídelníček, vhodný pro diabetika. Uplynul rok. Jednoho dne Pepa přišel domů a s kamennou tváří mi oznámil, že dostal inzulin, který si musí začít každý den píchat. Nechápala jsem to. Vždyť přece neustále kontroluji, aby měl správné dávky jídla, nakupuji a vařím přesně podle odborných doporučení. Vysvětlil mi, že to není moje chyba, že to se občas stává, že se cukrovka zhorší a je třeba nasadit účinnější léky. Nedalo mi to a zašla jsem za jeho lékařkou. Ta mi k mému překvapení sdělila, že se jí zdravotní stav mého muže vůbec nelíbí, protože mu v poledním roce dramaticky stouply hodnoty cukru a začínají se objevovat komplikace. Společně jsme probraly, v čem může být problém. Poradila mi, abych doma pečlivě prohledala byt, zda si můj muž nezačal schovávat zakázané potraviny, které pak potajmu ujídá. Nechtějte vědět, kde všude jsem hledala. Obrátila jsem celý byt naruby, vlezla do každého koutu a do každé zásuvky, otevřela všechny krabičky, prošacovala všechny skříně. Ukázalo se, že můj muž si vytvořil v bytě celý systém tajných skrýší, ve kterých si ukryl nejrůznější pochutiny. Od čokolády počínaje, vaječným likérem v malé lahvičce schované v jedné z jeho bot, konče. Sedla jsem si a přemýšlela. Svého muže jsem za ta léta znala opravdu dobře. Věděla jsem, že pokud na něj vystartuji, bude oheň na střeše. Jak to udělat, abych zastavila jeho sebezničování se? Večer jsem mu řekla o tom, co jsem „náhodou" našla v bytě. Rozkřiknul se na mě, co si myslím, že vůbec netuším, jaké to je, muset se vyhýbat jídlu, které má rád, poslouchat přitom kamarády, jak se mu posmívají. Dívat se, jak si ostatní lidé dopřávají a on nemůže. Marně jsem mu vysvětlovala, že to nejde, že si tak ničí zdraví a zabíjí se. Zarytě se odmítal se mnou o tom bavit. Doma mezi námi vypukla tichá válka - hra na schovávanou. Můj muž vytvářel nové skrýše, já je odhalovala a „ničila". Vždy, když jsem našla zakázané jídlo, sušenku nebo čokoládu, demonstrativně jsem je nechala ležet v blízkosti místa, kde jsem je objevila. Nepomáhalo to. V bytě už neexistovalo místo, o kterém bych nevěděla. Zjistila jsem, že manžel rozšířil své tajné skrýše i do sklepa, komory na chodbě i auta. Jeho souboj s cukrovkou i se mnou dál pokračoval. Pak přišla první amputace prstů na pravé noze. Po ní první lehčí srdeční infarkt. Pochopila jsem, že takhle to dál nejde. Nepomáhalo domlouvání lékařů, psychologa, ani kamarádů. Rozhodla jsem se proto změnit taktiku. Rozhodla jsem se, že budu akceptovat jeho tajné skrýše, nikoliv však obsah v nich. Začala jsem systematicky a důsledně, po poradě s dietní sestřičkou a lékařkou, vyměňovat zakázané schované potraviny za „zdravější". Oblíbenou sušenku jsem nahradila dietní sušenkou. Čokoládu - sušenými jablky. Škvarky ve sklepě - mrkví. Oblíbený vaječný likér jsem nahradila „novým", vlastnoručně uvařeným vaječným likérem s umělým sladidlem. A tak to pokračovalo každý den.... Právě teď uplynulo 8 let od smrti mého manžela. Zemřel předčasně na zástavu srdce. Nevím do dneška, co si myslel o naší hře na schovávanou a jaký skutečný vliv měla na jeho neovladatelnou chuť k jídlu. Pravdou je, že rok poté, co jsem začala obsah jeho skrýší pečlivě vyměňovat, mu hmotnost zase klesla pod 100 kg....Takže - nikdy nic nezdávejte! I když to vypadá beznadějně!

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/hra-na-schovavanou-31/