Globální oteplování a nadcházející apokalypsa

Když Jacob Roggevee objevil o Velikonoční neděli roku 1722 Velikonoční ostrov, našel na něm sice velmi zajímavé a dosud záhadné sochy Moai, ale žádné stromy. Zjistilo se však, že dříve byl ostrov pokryt hustým palmovým porostem. Jenže původní obyvatelé ostrovů, tajemní stavitelé soch Moai, intenzivní těžbou zničili veškeré stromy. Odhadem vykáceli více než deset milionů palem. Tím nastala eroze půdy, daleko horší životní podmínky a dramatický úbytek populace. Z původních odhadem dvanácti tisíc obyvatel ostrova jich v roce 1877 zůstalo pouze sto jedenáct. Nyní na ostrově žije tři tisíce sedm set deva desát jedna obyvatel.

To je jen jeden příklad z mnoha dalších, jak si lidé dokáží zničit své životní prostředí a tak ohrozit vlastní existenci.

Jenže dříve lidé měli omezené možnosti, a tak byla jejich samodestrukční činnost omezená. Nyní je ale celosvětová. Lidé si škodí na mnoha frontách najednou. Rád bych svoji pozornost zaměřil na skleníkový efekt, veliké téma dnešní doby.

Skleníkový efekt je pro život potřebný, ale jak platí u všeho, když se překročí správná míra, z dobrého pomocníka se stane zlý pán. Zvyšování skleníkového efektu, a tím teploty naší země, není sice jen výsledkem lidské činnosti, ale vliv lidí na tento atmosférický efekt začíná být čím dále tím větší. Jsou pro to nezvratitelné důkazy.

Díky zvyšování se teploty roztávají ledovce a zvyšuje se hladina moří. Známé jsou ostrovy republiky Kiribati, které vzhledem k velmi malé nadmořské výšce  patří k nejohroženějším na světě. Dnes se dostává voda do kdysi suchých domovů ostrovanů a ostrovy se začínají zvolna ztrácet. Podobný osud postihuje také Marshallovy ostrovy a mnoh&ea cute; jiné ostrovy. Z mého pohledu, postupné zmenšování pevné půdy však není tím nejhorším nebezpečím.

Devadesát tři procent nárůstu tepelné energie v klimatickém systému se zachycuje v oceánech. Voda v oceánech se ohřívá. To má vliv na ekologický systém a proudění.

A v ohřevu vod země se skrývá ještě jedno velké nebezpečí, které možná již nebudeme schopni zvládnout. Na dně oceánů jsou veliká ložiska hydrátu metanu. Za určitých podmínek se z hydrátu metanu uvolní metan jako plyn a metan je deseti až dvacetinásobně účinnější skleníkový plyn, než oxid uhličitý, který má na svědomí současné oteplování planety. Už dnes je metan významným skleníkovým plynem nad oblastmi z rýžovými poli či masivním chovem dobytka, ale oxid uhličitý zatím převládá.

Kdyby začal hrát první housle metan, došlo by k dramatic ké změně.  Oteplení vod o šest stupňů by mělo stačit na to, aby se metan začal masivně uvolňovat a proniknul do atmosféry. Následoval by teplotní skok a zánik převážné části životních forem na zemi, možná i lidí. Nejde jen o nějakou futuristickou vizi, o které se můžeme dohadovat, zda je reálná nebo není. Reálná je, protože se něco takového již v historii země stalo a to dokonce dvakrát, před 250 a 55 miliony let. V obou případech se teplota země ve velmi krátké době zvedla o pět až deset stupňů s katastrofickými následky pro život. Vyhynula většina druhů zvířat a rostlin.

Lidé u toho ještě nebyli, protože první hominoidi, ze kterých se vyvinul homo sapiens, se po naší zemi začali pohyb ovat zhruba před dvaceti pěti miliony let. Takže si možná sami připravujeme první velmi dramatickou historickou zkušenost s náhlým oteplením země, kterou bychom ale nemuseli jako živočišný druh přežít. Oproti mikrobům, jednobuněčným tvorům a želvuškám, máme podstatně menší šanci. Pokud by lidé nepřežili, vznikl by další inteligentní druh? Dinosauři obývali zemi daleko déle, než hominoidi a nevyvinul se žádný inteligentní dinosaurus.

Lidský druh vlastně jednu historickou zkušenost s oteplením země díky metanu má, ale ve výrazně menším rozsahu. Před devíti až jedenácti tisíci lety se metan dostal do ovzduší ze sibiřských rašelinišť. Výrazně se oteplilo během jediného desetiletí a skončila poslední doba ledová.

V podvečer 12. prosince 2015 byla zástupci 196 zemí OSN v Paříži schválena nová klimatická dohoda. Základem dohody je snaha udržet oteplování země pod dvěma stupni Celsia.

Když se to podaří, tak nám do apokalypsy zbývají čtyři stupně Celsia. Je to hodně nebo málo? Je dobré, že představitelé států začínají vážně přemýšlet o záchraně života na zemi. Není ale už pozdě? A je to opravdu reálné? Až na náboženské výjimky je pro mnoho lidí na světě cílem žít „americkým stylem života“. Mít ledničku, klimatizaci, televizi, internet, automobil a hodně potravin.

Dosud skromně žijící obyvatelé Číny a Indie se také chtějí mít dobře. Ekonomické zákony jsou silnější než politické. Mít se dobře však znamená produkovat více kys ličníku uhličitého i ostatních skleníkových plynů a tak zvyšovat teplotu země. Jde tomu vůbec zabránit nějakou nekonkrétní klimatickou dohodou, jejíž neplnění nelze postihovat?

A tak mám novoroční přání, aby se našel způsob, jak by se lidé na celém světě mohli mít dobře, ale ložiska hydrátu metanu na dně světových oceánů odpočívala v míru a pokoji.

MUDr. Petr Bouzek, www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz