Elena

ELENA (věnováno skutečnému příběhu)

Odemknu dveře. Zouvám si boty a kabát. Proběhnu předsíní do koupelny a  odhazuju do umyvadla mokrýdeštník. Zima a frustrace mnou cloumají. Uf, to zas byl jednou den  „superblbec."

Zamířím k lednici a vytahuju  dobrou čtvrtku  včerejšího narozeninového dortu. Pak rychle šup do kuchyně.Zatímco v pravé ruce držím talíř, levou se  přehrabuju v šuplíku. Místo   „titěrné" dezertní vidličky sáhnurovnou  po polévkové lžíci, kterou nedočkavě zabořím  do lákavé dobroty.Vrhám se do křesla a s talířem pod bradou stihnu ještě zmáčknout knoflík na ovladači. Než se rozsvítíobrazovka televizoru, házím s požitkem  nohy na stůl a do sebe  obrovské sousto dortu. Tak na tuhle chvílijsem se těšila od rána. Cítím jak napětí ustupuje - no jo, sladký „šteluje"  nervy,  to přece ví každá ženská.Jako bych ty endorfiny, co mě zaplavujou blažeností od hlavy k patě  přímo viděla. Malý, ale  šťastný...  Když jakž takž uspokojím chuťové buňky  první dávkou sladké drogy, zvednu oči  od talíře a zajíknu sepřekvapením. Ačkoli jsem zcela jistě vešla do prázdného bytu, u stolu   naproti mně sedí ženská postava. Srukou pod bradou si mě pobaveně prohlíží. Vypadá křehce a někoho mi připomíná. „Chutná?" zeptá se, aniž by se její rty pohnuly. Kus dortu mi zaskočí. Chvíli mi trvá, než zase popadnu dech.Záhadná společnice kroutí nad mým „kuckavým" extempore nevěřícně hlavou  a já, když se uklidním,vydechnu: „Eleno, jsi to ty?"  „No konečně - to to trvalo." Její odpověď zní trochu zastřeně  a já siuvědomuju, že se dorozumíváme stylem jakési titulkové imagince, která nám běží hlavou. Nevím jestli je totelepatie. Každopádně součástí té komunikace je daleko ostřejší vnímání emocí - v téhle řeči se zkrátka nedálhát.

„Dneska je fakt možný všechno," říkám si v duchu. Směrem k ní pak pronesu větu perlu: „Jéžiš, kde ses tadyvzala, vždyť už jsi přece nějakou dobu...,"  zarazím se, protože to, co se chystám vyslovit, se  mi najednouzdá nepatřičné. Mladá žena se však jen klidně  usmívá: „Chtěla jsi říct  na druhým břehu?" „No,  tak nějak ,"oddychnu si a jsem jí vděčná, že mě svou kulantní formulací zachránila před trapasem. „Bůhví, co bychblbýho ještě řekla," pomyslím si.   Nebezpečí však ještě není tak  úplně zažehnáno. „Tuhle jsem si na tebezrovna vzpomněla," snažím se být nenucená, ale  z mojí poznámky ční servilita na sto honů. Elena si měpátravě prohlíží. „Skutečně?"dobírá avychutnává  si mě   s nádechem jemné ironie. Na odpověď všaknečeká, ani ji, zdá se, nezajímá. Vypálí na mě totiž větu z úplně jiného soudku. „Kolik ti je vlastně už let?"„No, letos mi bylo třiapadesát," polknu naprázdno a trochu se nad tím číslem začervenám.„Už?" podiví se naoko, přimhouří oči a pak se rozesměje: „To si tak neber, to není tvoje vina, vždyť mně užby taky bylo nějakých osmačtyřicet."  „Tobě se to mluví, něco tak nesmiřitelnýho jako čas, se tě přece uždávno netýká," bleskne mi hlavou, když kouknu na její vyžehlenou tvářičku. Ve srovnání s ní vypadá můjobličej jako sto let nezavlažovaná oranice, ačkoli jsem na něj zrovna včera dopatlala nestoudně drahýpleťový krém. „Nezáviď," mračí se Elena potměšile a já se zastydím. Nějak se necítím ve své kůži,  vydanánapospas  její  vševědoucnosti,  před  kterou  se  jen  tak  nikam  neschovám.  „A co  cholesterol,  trápí  tě?"přeslechnout se to nedá a lhát taky nemůžu. Přikývnu tedy neochotně: „A taky vysokej tlak - a cukr jsem měla při poslední kontrole hraniční."  „Jo, jo, ten náš cukr," Elenina tvář zvážní a  já radši odkládám talíř sdortem na stůl. Nějak mě přechází na sladké chuť.

Elena je  moje  sestřenice.  Krásná  mladá holka  plná života,  která už nikdy nezestárne.  Paradoxně  díkykoktejlu namíchanému z nejhorších možných variant genetických dispozic, které si sebou přinesla kdysi nasvět, a které v jejím případě ovlivnily vznik i průběh nemoci zvané cukrovka. Diabetes se táhne naší rodinou jako dědičná zátěž, ale na Elenu dopadlo rodové prokletí nejvíc. Už v dětstvíbyla hodně nemocná a až lékaři na specializovaném pracovišti u ní identifikovali  řadu   autoimunitníchreakcí, o nichž se v té době, ještě ke všemu,  vědělo pramálo. Diabetes I. stupně  u ní propukla  v patnáctiletech po banálním nachlazení a  byla vlastně posledním  článkem řetězce nepříznivých okolností, kterýzavršil její anamnézu.

Mimoděk si vzpomínám na naše  pomalé rekonvalescenční procházky po nemocničním dvoře, kdy sbíralasílu, a my jsme se u ní střídali, protože nesměla být sama - bez dozoru. Popadá mě lítost a vztek - na nemoci,že existujou, na osud,  co nejde změnit a není to proto, že by se snad člověk málo snažil.„Zbytečně medituješ nad tím, co je spravedlivý a co ne," přeruší tok mých myšlenek Elena. V tu chvíli sineodpustím  pronést na její adresu svůj názor, který nemá daleko k výčitce: „Vzdala jsi to ale stejně dostbrzo,  nemyslíš - vždyť ti nebylo ještě  ani třicet."  „Měla  jsem to tak vyměřený a geneticky posvěcený,"sděluje mi vyrovnaně.  A dodává:  „Prala jsem se s tím ze všech sil, však víš, ale od začátku měla ta nemocnavrch." Má pravdu. I tak se naučila mít svůj život ráda. Období, kdy se její zdravotní stav zlepšil, prožívalaintenzivně, dychtivě a bezprostředně.   A tak se stalo, že se stihla zamilovat i vdát.  Oč menší byla jistota, že Elenina pohádka bude mít šťastný konec, o to byla její  svatba hezčí a veselejší.  Zachytila jsem Elenin pohled a hned mi bylo jasné na co myslí. „Jo, mám tu nějaké fotky z tvojí svatby,počkej," a ze skříně v ložnici jsem přitáhla  velkou krabici, obsahující pel mel  rodové  fotokroniky.Vyhrabala jsem takřka  čtvrtstoletí staré fotky a pokládala je na stůl před Elenu, která si je prohlížela sradostným zaujetím, ale bez stínu sebelítosti.  „Jindra má už dneska dvě dospělý děti," dotkla se prstem jednéz nich a ukázala na ženicha.  Mateřství bylo nejcitlivějším místem,  kde ji nemoc zasáhla a já jsem náhledostala strach, že zbytečně jitřím starou ránu. S obavou jsem na ni pohlédla, ale její výraz ničemu takovémunenasvědčoval.  „To mě mrzí," vysoukala jsem ze sebe poněkud netaktně.

„A víš co  mrzí mě ?" zeptala se  po krátké pauze. Pokrčila jsem rameny: „Že ta moje máma nedostala letosty lázně."  Přikývla jsem: „Jo, o tom vím své, požádala mě, abych jí pomohla napsat odvolání, ale  bylo tomarný. Co   naděláš, prachy se tu pořád někam odpařujou - že prej krize  - šetří se."  „Ten váš pozemskejmarasmus nemá už dlouho žádnou logiku," mávla Elena rukou. „Marasmus? Bordel je to," rozčílila jsem se.„Nech bejt, tady je zas takovej klid, že se mi někdy po tom vašem nepořádku i stejská. Však jednou uvidíšsama."  Elenin obraz se mi trochu rozvlní před očima. Vždycky to byla upřímná holka -  jenže až tak by snadnemusela....   „Ale tvoji rodiče se drží, i přes ty různý zdravotní potíže..., " cíleně zamlouvám její poslednívětu s úmyslem změnit  téma. „Vím dobře, co pro mě oba udělali. Mámina ledvina  mi prodloužila život.Nikdy  jí nepřestanu být za to  vděčná a jednou  jí to všechno zase vrátím," konstatuje s jistotou. „A ty," míří na mě ukazováčkem, „nežer ve stresu a nežer tolik  to  sladký, nebo se brzy setkáme tam u nás.Víš, že to máme v genech. Tvoje cévy nejsou už teď nic moc." Vrhnu na ni zděšený pohled a vidím, že sezjevně dobře baví na můj účet. „Neboj, ještě to jde.  Máš pěkný vnoučata a  chceš si je snad ještě nějakoudobu  užít, ne? Tak si to pamat-u-u-u-uj...!"  To je celá Elena.  Co na srdci to  na jazyku. Vynadá mi a zmizí.  Hlásky posledního slova mi ještě chvílivibrují v mozku.

Probudila jsem se až  poté, co se můj  loket  smekl po hraně stolu,  ruka i se lžící dopadla do talíře snedojedeným dortem a kus šlehačky mi cákl rovnou do obličeje.  Nacházela jsem se přesně v tom stavu, kdypo krátkém, ale hlubokém spánku, se naše  vědomí toulá kdesi mezi prostorem a časem a  odpověď naotázku kdo jsem, kde jsem a co je dneska za den, přichází jen zvolna a postupně,  s vracející se   pamětí.„No ty vypadáš," hlas mého muže, který právě vešel do dveří,  mě definitivně přivedl zpět do reality.  „Zasejsi usnula u jídla,co?"  Mlčky jsem odnesla talíř s dortem do kuchyně, papírovou utěrkou jsem si setřela stváře šlehačku, a z lednice vyndala   bílý jogurt, samozřejmě bez tuku a bez cukru. Povečeřela jsem velmizdravě. Druhý den jsem se, čirou náhodou,  kdesi na internetu dočetla, že odtučněný nesladký jogurt nemáprý, kromě názvu, se skutečným jogurtem nic společného.

Tak nevím, nevím,  milá Eleno, až příště usnu, musíme to spolu probrat.

Zdroj: Medical Tribune