Elektronický recept v ČR – náklady převýší 800 milionů korun

Na rozdíl od „předřečníků“ však není mou snahou nekriticky obhájit možnosti, které přináši systém elektronického receptu (eRecept), nechci ani zatracovat pozitivní přínosy elektronizace zdravotnictví. Spíše chci ukázat, že problém je – typicky v ČR – daleko hlubší a ryze systémový.

Od samého počátku  připomíná vývoj v oblasti eReceptu všechno, jen ne seriózní a koncepční přístup. Je to už historie dlouhá, barvitá a nepostrádající prvky komedie i frašky. Jen pro připomenutí – vyhláška Ministerstva zdravotnictví (2006, zrušena 2007), legislativní podklad Centrálního úložiště a eReceptu (zákon 378/2007 Sb.),  bleskurychlá výběrová řízení SÚKLu těsně před koncem roku 2008, spor SÚKLu s Úřadem na ochranu osobních údajů (ÚOOÚ), udělení pokuty a povinnost zničit nasbíraná data (2009-2010) a konečně, v květnu 2011, představení eReceptu jako takového. Dále pak velmi pomalý rozvoj (lékárny eRecept musí přijímat, jen ho skoro nikdo nevypisuje), avizovaná povinnost používat eRecept všemi lékaři (řečeno v roce 2013 s účinností od 2015), následná vize posledního ministra zdravotnictví celý systém zrušit (začátek roku 2014) a aktuálně nové filipiky o nutnosti a přínosu systému eRecept. A zmíněná show dále pokračuje a jistě se všichni můžeme těšit na další dějství a nečekané zvraty.

Zastánci eReceptu (viz Dr. Skalický) argumentují možnostmi, které eRecept přináší. Tedy zabránění interakcí mezi léčivy, kontrolou, kolik je konkrétního léku pacientovi předepsáno, zabránění plýtvání s léčivy, omezení administrativy, atd.

A ano, mají pravdu. Všechno toto (a dokonce mnohem víc) by systém eReceptu mohl přinášet. To bychom ovšem nemohli být v ČR a nemohlo by se jednat o typický projekt financovaný z veřejného rozpočtu. Tedy projekt, kterému nepředcházela žádná přípravná fáze, žádná studie proveditelnosti, žádná Cost-benefit analýza. Projekt, o kterém ani většina politiků (včetně Dr. Skalického a zřejmě včetně celého vedení Ministerstva zdravotnictví) netuší, co vlastně aktuálně umožňuje a tudíž co vlastně reálně může přinést.

Takže pro zjednodušení jednou větou – eRecept neumožňuje nic víc, než poslat datový záznam od lékaře do lékárny. Nic jiného!

Systém eReceptu totiž není ucelený nástroj, ale pouze datové rozhraní, pomocí kterého se ukládá datový záznam na servery SÚKLu a oproti identifikátoru je zase možné tento záznam načíst. Aktuálně, tedy v roce 2014 (znovu opakuji, výběrová řízení proběhla už v roce 2008!) nemůže lékař nahlédnout do lékového záznamu pacienta. Lékař vidí pouze jím předepsaná léčiva (na což věru eRecept nepotřebuje). A i kdyby do lékového záznamu viděl (což naráží na ÚOOÚ a vůbec celý koncept dobrovolnosti sdělování informací pacientem), systém nemá integrované žádné funkce pro kontrolu interakcí či dokonce pro kontrolu dávkování u konkrétního pacienta. A i kdyby lékař viděl, že již léčivo bylo předepsáno někým jiným, stejně neexistuje žádný legislativní podklad, na základě kterého by bylo možné další lék nepředepsat.

Připojme k výše uvedenému ještě nákladovou stránku věci. SÚKL většinou uvádí částku kolem 100 milionů Kč, nicméně podle mých výpočtů (již loni publikovaných v odborném tisku a v rámci mé disertační práce) převyšují reálné náklady částku 800 milionů korun.

Takže, pro méně chápavé ještě jednou – za stovky milionů Kč z veřejných prostředků máme k disposici datové rozhraní na posílání údajů od lékaře k lékárníkovi. Je to jistě bezpečnější, než když si pacient nese rukou „naškrabaný“ recept. Ale není to o nic bezpečnější, než když lékař pacientovi recept vytiskne z počítače (což už celá řada lékařů a nemocnic stejně dělá a „erár“ to nic nestojí).

A to je v jádru celý problém. Pokud by eRecept skutečně přinášel něco nového pro lékaře a pacienty, již dávno by se používal v masovém měřítku. Vhodná paralela je systém na sdílení obrazových dat ePACS. Tento systém vznikl vpodstatě bez podpory státu, bez povinnosti ho užívat i přes to je dnes využíván ke sdílení obrazových dat ve velké většině nemocničních zařízení v ČR. A naopak, pokud politická reprezentace ani v tuto chvíli nebude schopna popsat realitu (tj. nefunkční systém), nebude ochotna analyzovat co k tomuto stavu vedlo (diletantská výběrová řízení, žádné studie proveditelnosti či dokonce nákladové studie) či dokonce bude vzniklou situaci řešit bez kontaktu s realitou (povinné užití systému, který nic nepřináši a naopak práci spíše přidělá), můžeme očekávat opak – tedy že se eRecept (dříve či později, ale jistě až po vyplýtvání dalších finančních prostředků) zařadí (minimálně podle veřejného mínění) vedle jiných „černých děr“, jako je sKarta a další.

Elektronizace zdravotnictví musí pokračovat a může péči výrazně zkvalitnit a zpříjemnit (a možná dokonce i mírně zlevnit). Ale musí se jednat o koncepční proces a ne o „hurá“ akce jako výše popsaný příběh eReceptu. A není ani omluvou, kolik financí již eRecept spolknul. Tyto prostředky jsou už nenávratně ztraceny – ale stále je ještě (malá?) naděje, že při radikální změně přístupu by budoucí prostředky na elektronický recept mohly přinést i něco dobrého.

MUDr. Jan Bruthans, Ph.D.

Autor je sekundární lékař a odborný asistent na klinice 1.LF UK a VFN Praha, v rámci postgraduálního studia Hospodářské politiky na Vysoké škole ekonomické se zabýval ekonomikou eHealth a vyčíslil náklady a přínosy eReceptu a ePACSU v ČR

Téma disertační práce na VŠE - Ekonomický potenciál existujících systémů eHealth v ČR, získaný titul Ph.D.

Zdroj: www.tribune.cz