Dostál a Kubek o reformě

Moderátor :Naďa Bělovská:
Média v uplynulých týdnech doslova zaplavila diskuse o tom, za co všechno se bude od nového roku ve zdravotnictví připlácet, pokud bude schválena zdravotnická reforma. Ta přitom ale počítá i s dalšími zásadními změnami. Některé z nich podstatně upravují práva a povinnosti lékařů a také pacientů. Mění například práva pacientů na ukončení léčby a zavádějí nové sankce vůči lékařům. Doktorům a nemocnicím by nově měla hrozit pokuta například za to, že pacientovi neumožní nahlédnout do jeho zdravotnické dokumentace, za to, že ho bezdůvodně propustí domů, že ho lékař odmítne ošetřit a nebo nebude mít správně označenou ordinaci. Pacienti by měli mít také nově možnost sepsat, za jakých okolností už si nepřejí, aby je lékaři dál léčili a místo toho je raději odpojili od přístrojů. Co všechno mohou tyto změny v praxi znamenat, o tom bude i dnešní Studio Česko. ....... mým hostem ve studiu je Ondřej Dostál, právník, který se specializuje právě na zdravotnické právo.

A po telefonu zdravím prezidenta České lékařské komory Milana Kubka...

Pane Dostále, jak tedy změny v oblasti práv a povinností lékařů a pacientů, které připravilo Ministerstvo zdravotnictví hodnotíte? Jsou podle vás pro pacienta přínosné?

Ondřej Dostál:
V některých věcech ano, ale v některých jsou překvapivě návratem před rok 1966, kdy byl schválen ten minulý zákon. V mnoha případech přináší méně rozhodovací svobody pacienta, méně individuální vymahatelnosti práv, na druhou stranu mnohem větší úřednickou kontrolu nad činností lékařů a pokud jde o změny ve zdravotním pojištění, výrazně méně solidarity.

Pane Kubku, jak hodnotíte ty změny vy? Já pokud vím, tak vy s udělováním pokut nesouhlasíte. V jakém případě vám tedy konkrétně vadí a proč?

Milan Kubek:
Tak víte, mě to připadá takové metoda cukru a biče ze strany ministerstva, protože byť to tak nebude od ledna příštího roku, ale v krátké budoucnosti budou pacienti platit jako mourovatí v podstatě za velké množství zdravotní péče a ministr Heger jim nabízí určitou iluzi, že si budou moci aspoň zchladit žáhu na doktorech, ale opak bude pravdou. Pacienti na to zhoršení vztahu lékař-pacient, a větší míru alibismu a na obrovské množství byrokracie, které se na nás lékaře valí, mohou jedině doplatit. Ostatně mají si primárně například stěžovat, pokud se budou cítit poškozeni, provozovateli daného zdravotnického zařízení, což třeba v případě soukromého lékaře, když si na něj jemu bude pacient stěžovat, tak si pacient asi příliš nepomůže. A těch pokut, tam je obrovské množství pochybení, od pochybení skutečně závažných, jako když někdo poskytuje zdravotní péči bez řádného oprávnění, to vše je jednoznačné a nikdo toto nezpochybňuje, až po věci, které jsou marginální a velmi zneužitelné. Protože špatné označení zdravotnického zařízení 200 tisíc pokuty, špatné umístění nebo neumístění údajů o ordinačních dobách 100 tisíc pokuty a ten zákon, já nejsem právník na rozdíl od pana Dostála, on to asi ví lépe, on je velmi nejasný, protože vy dostanete nebo můžete jako zdravotnické zařízení či soukromý lékař dostat na jednu stranu 300 tisíc pokuty za to, že oprávněné osobě neumožníte nahlédnout do zdravotnické dokumentace pacienta, na druhou stranu můžete dostat 300 tisíc pokuty, když umožníte nahlédnout osobě neoprávněné a tak dále. Je to prostě velmi nepřehledné, velmi složité a byť pan ministr se snaží uklidňovat lékařskou veřejnost tím, že ty pokuty přeci nikdo nebude v této výši vymáhat, tak pokud by tyto likvidační pokuty neměly být uplatňovány, tak prostě by neměly v tom zákoně být takto vysoké napsány. Takže my to vnímáme opravdu jako potenciální šikanu lékařů a může to sloužit jako nástroj likvidace některých soukromých zdravotnických zařízení.

Já vám děkuji za názor. Pane Dostále, vy také tedy považujete celý ten zákon za poměrně nejasný, alespoň co se týče oblasti pokut a považujete ty pokuty za nepřiměřeně vysoké?

Ondřej Dostál:
Když se podíváme na ty pokuty, zaprvé když srovnáme výši těch pokut s přestupky nebo dokonce s peněžitými tresty za některé mírnější trestné činy, tak jsou extrémně vysoké. Co je ale ještě podstatnější, chybí procesní záruky, to mě vadí jako právníkovi. Čili chybí v podstatě popsané zásady pro ukládání trestů. Jestli v tom rozmezí nula až milion dám spřátelenému lékaři nula, ale nějakému lékaři, místnímu disidentovi, dám milion, abych ho zlikvidoval, tak proti tomu jsou tam jenom velmi slabé ochranné mechanismy. Takže to může vést k určité zvůli, ba dokonce v nejhorším případě i korupci. Konečně byť jsou ty sankce tak vysoké, tak nepřinášejí nic pro pacienta, protože ten úřad nemůže přiznat náhradu škody, čili je to dobré spíše pro kverulanty než pro poškozené.

Kdo bude ty pokuty vlastně udělovat?

Ondřej Dostál:
Většinou registrující orgány, tedy krajské úřady, kraje.


Pane Kubku, ministr Heger nicméně udělení sankcí popisoval tak, že je velmi dobře ošetřeno. Takže vy s tím rozhodně nesouhlasíte?

Milan Kubek:
Tak jak vidíte nejenom názor právního laika, co jsem já, ale i odborníka, což je pan doktor Dostál, je, že ten zákon je napsán prostě špatně. A možná bych navázal na jednu věc. Ten zákon skutečně není napsán ku prospěchu pacientů, protože například je zcela vypuštěno ustanovení, že pokud je pacient ve zdravotnickém zařízení poškozen, ale přitom nejsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí náhrady škody podle občansko-právních předpisů, to znamená, není najisto prokázaná příčinná souvislosti mezi tím chybným postupem a vznikem škody, tak až doposud mohlo Ministerstvo zdravotnictví odškodnit takového pacienta, který se jinak neměl šanci domoct jakéhokoliv odškodnění. A toto ustanovení, které dle mého názoru bylo velmi humánní, zákon znemožňuje.


Pane Dostále, znamená to, že teď tedy pacient v takovém případě žádné odškodnění nedostane?

Ondřej Dostál:
Ono to ministerstvo moc nevyužívalo, ale ta možnost tady aspoň byla, nově tedy není.

Pane Kubku, server Aktuálně.cz v souvislosti s těmi změnami uvedl, že stěžovat si na práce lékařů bude možná od roku 2012 dokonce zbytečné, protože lékařské komory budou mít zakázáno nahlížet do zdravotní dokumentace. Jak výrazně to tedy může posuzování případných přestupků lékařů omezit a kdo je vlastně v současné době hodnotí teď a jak by se to mělo změnit tedy?

Milan Kubek:
Pro pacienty to bude znamenat v první fázi to, že oni si pochopitelně budou moci dál stěžovat lékařské komoře, ale pokud budou chtít, aby komora tu jejich kauzu mohla posoudit, tak budou muset si zajistit na vlastní náklady kopii té své zdravotnické dokumentace. To až dodnes dělala Lékařská komora na své vlastní náklady. A v těch případech, kdy pacient nebude moci ten souhlas dát, tak takové případy Lékařská komora skutečně prošetřit nebude moci.


Pane Dostále, otázka na vás. Neměl by pochybení lékařů ale hodnotit někdo úplně jiný, asi ideálně soud spíše tedy než třeba i Lékařská komora?

Ondřej Dostál:
Ty soudy nejsou absolutně efektivní. Oni mají určité jaksi problémy, které vyplývají z toho, že soudce je medicínský laik. Čili role Lékařské komory zejména v přezkumu těch odborně složitých nebo etických pochybení je patrně obtížně zastupitelná. V každém případě zákonodárce se mohl vydat ještě trošičku jinou cestou, protože vůbec vedení sporů proti lékaři obecně oslabuje důvěru mezi lékařem a pacientem. Krásný systém je třeba na Novém Zélandu, který umožňuje odškodňování bez hledání individuální odpovědnosti, v podstatě z jakéhosi úrazového pojištění, z jakéhosi společného fondu. Pokud by takový fond u nás spravovaly zdravotní pojišťovny, tak by to bylo výborné, protože pojišťovny by měly výrazně vyšší motivaci nasmlouvávat kvalitní péči, protože pokud by nasmlouvaly lékaře nešikovné a nebo šikovné, ale daly jim extrémně málo peněz, silné úhradové limitace, a vznikly škody, tak by ty pojišťovny platily, takže by si to rozmyslely dělat.


Pane Kubku, já vám, že někteří pacienti se obávají toho, že pokud si třeba budou stěžovat přímo u Lékařské komory, tak že stejně příliš neuspějí, protože se obávají toho, že se lékaři prý navzájem profesně podrží. Můžete takovou výtku nebo, řekněme, kritiku, která někdy přichází ze strany pacientů nebo možná obavu, řekněme, vyvrátit?

Milan Kubek:
Určitou míru falešné procesní solidarity pochopitelně vyloučit nelze, ale opravdu nikdo jiný než jiný lékař odborník z daného oboru nemůže posuzovat odborný výkon lékařského povolání. Skutečně alternativa není a není žádný mechanismus lepší, než demokraticky volená profesní samospráva, která ve vlastním zájmu dbá určitých pravidel samoočisty dané profese, to znamená, je v našem zájmu vlastním, abychom se rozloučili s těmi lékaři, kteří poškozují jaksi pověst lékařského stavu. A určitá ona nedůvěra k tomu, aby případy odborných pochybení lékařů šetřila Lékařská komora, která je vidět v tom zákoně, jde zase proti duchu nového trestního zákona, který stanovil určité pravidlo krajní úlohy takzvané soudní represe, to znamená právě naopak, pokud by mohl být nějaký skutek efektivně potrestán jiným způsobem než soudní cestou, pak se to má činit ve větší míře. Pochopitelně všechna rozhodnutí profesní samosprávy a tak tomu je, musí podléhat rozhodnutí a přezkumu tedy nezávislého soudu. A zmiňovali jsme zde vztah důvěry mezi lékařem a pacientem, ten zákon bude prosazovat takový alibistický postoj lékařů, že lékaři se stále častěji budou spíš ohlížet ani ne tak na prospěch pacienta, ale na to, aby se nedostali do problémů. To znamená v některých sporných případech prostě se budou poskytování zdravotní péče vyhýbat, budou se snažit zbavit některých problematických pacientů například tím, že budou opakovaně zdůrazňovat v dokumentaci, že daný pacient nedodržuje léčebný režim, což může být důvodem k ukončení poskytování lékařské péče a podobně. Takže opravdu si myslím, že prostě vztahy lékařů a pacientů toto nezlepší.

Kdo by měl tedy ideálně, pane Dostále, podle vás rozhodovat o případných stížnostech pacientů na lékaře?

Ondřej Dostál:
Nejprve k těm stížnostem na kvalitu péče. Tam mezi ty úspěšnější z možných modelů spadají ty, kde ten případ lidově řečeno přežvýká nějaká odborná komise s tím, že pokud s jejich závěry nesouhlasí ten stěžovatel, pokud například není přiznáno odškodné a on si myslí, že na něj má právo, tak se potom obrací k soudu. On k tomu soudu samozřejmě může přímo, ale pokud využije té možnosti toho předchozího přezkumu, tak má například úlevy v soudních poplatcích. Nicméně my se tady celou dobu bavíme o sporech z kvality, z náhrady škody, ale mnohem významnější jsou spory týkající se přístupu k péči. Problémy pacientů, kteří podle zákona mají nárok na péči, ovšem zdravotní pojišťovny ji nenasmlouvaly nebo ji nasmlouvaly tak, že se lékařům nevyplatí ji poskytovat, takže ti pacienti se jí nakonec nedomůžou, vzrůstají různé čekací doby. Toto je i ekonomicky nepoměrně více náročné, jedná se v podstatě o celých těch 220 miliard, kdežto v těch žalobách na náhradu škody bude tak miliarda, dvě. Nicméně na toto stále přes opakované žádosti z laické i odborné veřejnosti neexistuje žádný reálně vymahatelný nástroj.

Když se podíváme na tu novou právní úpravu tak, jak je připraven, tak, pane Dostále, očekáváte, že se pacienti začnou teď nějak více domáhat svých práv nebo jak říká pan prezident Kubek, že se situace příliš nezmění?

Ondřej Dostál:
Ono před soudy se nezmění prakticky nic, pro pacienty se to dokonce zhorší, protože podle nové definice lege artis nebude možno ani nemocnici žalovat, pokud se nemocnice bude moci zase laicky řečeno vymluvit na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Takže tam půjde vyžalovat ještě mnohem méně. Ty stížnosti, jak jsem řekl, spíše pomůžou kverulantům než skutečně poškozeným, čímž samozřejmě obrovsky zatíží lékaře v ordinacích a v nemocnicích. Tam si myslím, že to, co by pomohlo nejvíce, je třeba i technická věc jako schválení nového zákona o znalcích a tlumočnících, který by eliminoval možnost podjatých posudků a postavil tedy více na roveň před tím soudem postavení lékaře a pacienta.


Pane Kubku, jací pacienti jsou pro vás možná zase na druhou stranu jako pro lékaře nejnáročnější a jak vy můžete případně řešit problém, že právě pacient třeba nedodržuje léčbu, kterou by měl, případně nechodí na kontroly v termínech, ve kterých by měl? Máte i na druhou stranu vy tedy teď v současné době prostředky, jak se můžete proti takovým pacientům bránit?

Milan Kubek:
Tak platí, kdo chce kam, pomozme mu tam, to znamená, ten pacient když nedodržuje léčebný režim, tak prostě se neléčí a zdravotně na to doplatí. Ten nový zákon umožní se s tím pacientem rozloučit prostě za opakované porušování léčebného režimu, je důvodem prostě k vyřazení pacienta z léčby. Já bych možná se zmínil o tom, co říkal pan doktor Dostál a co je strašně důležité a to je ten hrozný princip, že stát a zdravotní pojišťovny omezují dostupnost lékařské péče, zdravotní péče pro pacienty prostřednictvím zdravotnických zařízení, prostřednictvím nejrůznější regulací a limitů, přičemž lékaři jsou tlačeni ekonomicky k tomu, aby bez jakéhokoliv právního opodstatnění, tedy na vlastní riziko omezovali dostupnost zdravotní péče pro pacienty, aby tedy nepředepisovali pacientům potřebné léky, aby prostě omezovali nároky pacienta. A jsme tlačeni k tomu, abychom dělali to, co nemají odvahu činit politici nebo v horším případě zdravotní pojišťovny. A ty útoky na autonomii lékařů v jejich rozhodování, to je to, co ohrožuje pacienty v dané chvíli, myslím, nejvíce, protože lékaři nemohou být ekonomicky závislí na tom, co lidově řečeno uškudlí na svých pacientech. A tady se ocitáme jednoznačně na stejné lodi s nejrůznějšími organizacemi, které brání práva pacientů a já budu dělat všechno pro to, abychom ten hlas lékařů a pacientských organizací v tomto zněl nejenom jednotně, ale co nejvíc silně. Protože ty útoky na omezování autonomie lékařů jsou zároveň útoky na bezpečnost pacientů.


To znamená, podle vás v současné situaci může hrozit třeba i žaloba lékaři za to, že se pacient dozvěděl, že jiný pacient dostal léčbu, která jemu nebyla umožněna?

Milan Kubek:
Pacienti pochopitelně jsou informováni, mají informace například z internetu, léčba je stále dražší a my prostě nemůžeme před pacienty tajit existenci nových léků, není možno spotřebu zdravotní péče regulovat takto prostřednictvím zdravotnických zařízení. Pokud nějaký zákon, případně na základě zákona nějaká podzákonná norma toto omezí spravedlivě pro všechny stejně, bude na tom společenský konsensus, pak si to představit dovedu, ale nedovedu si představit odůvodnění z té dosavadní praxe, která bude stále pokračovat, že zdravotní pojišťovny nám lékařům dají určité limity a my když ten limit překročíme, tak potom tu zdravotní péči hradíme pacientům ze svého. A byl bych rád, kdyby se pacienti, tak jako je dobře, že se zajímají o to, jaké výkony na ně třeba zdravotnické zařízení či soukromý lékař tedy účtují zdravotní pojišťovně, stejně by se měli zajímat o to, jakou část zdravotní péče, která je jim poskytnuta, ty pojišťovny za ně vůbec nezaplatí.


Pane Dostále, jak tedy ale řešit ten nedostatek peněz jinými způsoby? Mají na to v zahraničí nějaké lepší systémy?

Ondřej Dostál:
Toto je čistě otázka poctivosti ze strany politiků. Tady bych plně se podepsal pod to, co říká pan prezident. Je možné, aby i v našem systému politici řekli, že objem té péče, která je hrazena, je menší, ten nárok pacienta je menší, ale je stoprocentně naplněn. Čili všechno, na co mám nárok, to skutečně mému lékaři zaplatí zdravotní pojišťovna. Nebo je možné dokonce i řešení, kdybychom se vrátili hodně do historie, že budou zase lékaři, zdravotnická zařízení spadat pod stát, stát jim bude přidělovat nějaké rozpočty, ale pak si stát bude odpovídat za to, že ta zdravotní péče není zajištěna. Ale v současném systému, který má být postaven na autonomii pacienta a terapeutické svobodě lékaře, jak vyplývá i z vládních prohlášení, tak není možné v podstatě omezovat péči o pacienta nepřímo tím, že lékařům nedám peníze na léčbu. Stavět takovou Potěmkinovu vesnici pacientova obrovského nároku na péči, kterou ve skutečnosti nemá.

To znamená místo toho, aby byly zavedeny, řekněme, větší přímé platby ze strany pacientů, tak je teď ponecháváno na lékařích, aby rozhodovali o tom, kdo léčbu dostane a kdo ne?

Ondřej Dostál:
Lékař nemůže nést odpovědnost za politické rozhodnutí, jak se bude nakládat se solidárně shromážděnými zdroji.

Nicméně v současné chvíli ji nese.

Ondřej Dostál:
V současné době ji bohužel nese a je to velmi špatně.


Pokud se podíváme na přístup pacientů, tak někteří čeští lékaři na druhé straně tvrdí, že právě čeští pacienti o své zdraví a léčení často příliš nedbají a příliš se o ně nezajímají. Ze své praxe to dokládá například prezident České urologické společnosti Miroslav Hanuš.

Miroslav Hanuš:
To podvědomí u nás je takové, řekl bych, dodneška ještě velmi ostýchavé. Jako pan doktor je pro mě nějaká veličina a když on mluví, tak já strnule sedím a když mi strčí do pusy tabletu, tak ji spolknu a neptám se ani, na co je. Já mám poměrně velkou cizineckou klientelu a tam poznáte hned, že tam přece jenom ta úroveň dotazů, vztahu lékař-pacient je odlišná. Když je přístrojově vyšetřujete například u mě ultrazvukem, tak ten pacient neleží strnule jako prkno na tý posteli, ale dívá se na tu obrazovku a někdy řekne, co tam vidíte, co je todle, co je todle? To je daleko aktivnější přístup, ne být manipulovanou bytostí, která jenom nábožně poslouchá, co pan doktor dělá za závěry, kejvnout a vodejít.

Pane Kubku, máte tedy podobné zkušenosti jako pan doktor Hanuš, totiž že čeští pacienti jsou možná často nespokojení, ale na druhou stranu ani příliš nechtějí vědět, co přesně jim je a co by pro své zdraví mohli dělat?

Milan Kubek:
Tak já bych si to netroufl takto paušalizovat, že Češi jsou nějaký než jiné národy. Já ve své praxi se setkávám jak s pacienty, kteří prostě maj tu tendenci mi věřit jako lékaři a příliš nediskutují a respektují, co jim řeknu, pak jsou ti, kteří tu diskutují, tu nediskutují, ale stejně nic nerespektují a pak jsou ti, kteří se ptají a které je možno získat k aktivní spolupráci. Pochopitelně závisí to na vzdělání daného pacienta, na jeho inteligenci, na jeho věku prostě a tak dále. A je úkolem nás lékařů přistupovat ke každému pacientovi individuálně a snažit se mu přizpůsobit. To znamená, někomu, kdo ty informace ani nepotřebuje, mu je zbytečně nevnucovat, vybrat to, co je pro něj nejpodstatnější a někdo, kdo má zájem o diskusi, tak pokud je to možné, tak s tím pacientem diskutovat a získat ho na svoji stranu, přesvědčit ho o tom, že dodržování léčebného režimu je výhodné.

Nicméně to, že pacienti s lékaři příliš nemluví, není dáno trošku třeba možná i tím, že sami lékaři nejsou příliš komunikativní a že se jich pacienti v některých případech zeptat vlastně bojí?

Milan Kubek:
My máme zkušenost, že většina stížností, které komorové orgány řeší, je skutečně stížnost, která má příčinu prostě v špatné komunikaci mezi lékařem a pacientem. Proto jsme začali organizovat v rámci celoživotního vzdělávání speciální kurzy komunikace, teď budeme mít v září dokonce takové veliké mezinárodní sympozium o etice a komunikaci mezi lékaři a pacienty. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že lékaři jsou čím dál tím víc pod určitým ekonomickým tlakem, je zdůrazňována určitá produktivita práce, když to tak řeknu, a to umění medicíny je vytlačováno na okraj. Tedy lékař, který s pacientem více diskutuje, je vlastně neefektivní a z pohledu manažerů zdravotnických se nejedná o dobrého lékaře.


Pane Dostále, nemohou si pak ale v některých případech možná pacienti například za některá lékařská opomenutí trochu sami? Není třeba i na nich, aby si hlídali třeba dodržování své diety i pokud jsou v nemocnici?

Ondřej Dostál:
Je to určitě něco, co by každý pacient dělat měl už proto, že poskytování zdravotní péče zejména ve velkých nemocnicích je nesmírně složitý proces a může dojít k lidskému selhání často i bez zavinění a potom pacient si sám může zachránit život tím, že si pamatuje úplně základní věci, jakou má krevní skupinu, jaké má alergie a podobně.


V jakých případech se dnes vlastně pacienti na soud nejčastěji obracejí a jak soudy vůbec ke zdravotnickým kauzám přistupují v Česku?

Ondřej Dostál:
Tak nejdůležitější, nejvýznamnější jsou žaloby takzvaně na ochranu osobnosti, které umožňují pacientovi pro jakýkoliv zásah do jeho osobnostních práv včetně toho práva na rozhodovací autonomii nebo tělesnou integritu, to, o čem jsme tady mluvili, tak za to chtít nějakou i finanční satisfakci. Tady bych připomenul, jak paní, které záchranka odvezla čerstvě narozené dítě, vyžalovala někde u brněnského soudu stotisícové odškodné. Toto jsou věci, ke kterým se soudy v poslední době staví poměrně hodně otevřeně. Velkým problémem však ale stále zůstává to, že podání žaloby na soud je pořád loterie, protože to v podstatě záleží na stanovisku znalce, který může být podjatý, nepodjatý, zpracovat řádně či neřádně posudek, na což v tento moment není dostatečná regulace.


Jaký zatím padl za provinění lékaře nebo zdravotnického zařízení v Česku nejvyšší trest?

Ondřej Dostál:
Tak už se nám poměrně častěji vyskytují ty spory s odškodněním od 15 milionů výše u těch nejhorších zásahů do osobnostních práv, dokonce se brzy dostaneme patrně ještě přes tu 20tisícovou hranici, už se o tom mezi advokáty hovoří. Ale jak říkám, toto je věc, která je špatně z toho důvodu, že to nemá v podstatě ten společensky prospěšný efekt, protože zdaleka ne všichni, jenom mizivé procento poškozených se domůže svého odškodného. To, že třeba dva, tři ze sta dostanou 15 milionů, to nijak nepomůže těch 97 procent, kteří se primárně vůbec nedozví nebo si netroufnou žalovat nebo zažalují, ale selže ta žaloba na něčem, jako třeba na znaleckém posudku.

Nicméně jak by tedy bylo možné pomoci těm 93 procentům ostatních?

Ondřej Dostál:
Znovu se vracím k těm modelům typu skandinávského nebo novozélandského systému, které nejsou postavené na hledání zavinění lékaře, ale které jsou postaveny v podstatě na úrazovém pojištění, na uvědomění si, že zdravotní péče je inherentně riziková a že v podstatě ty škody je potřeba zaplatit systémově. A u nás, jak jsem říkal, pokud by tuto roli měly zdravotní pojišťovny, tak by současně vznikla velmi potřebná motivace zdravotních pojišťoven nesmlouvávat péči tak, aby mohla být poskytnuta kvalitně.


Pane Kubku, i vy byste se přikláněl k takovému modelu, jaký má tedy například Nový Zéland?

Milan Kubek:
Nevím přesně, jak ta věc funguje, ale každopádně ta stávající praxe toho nárůstu odškodnění ad hoc přiznávaných pochopitelně je cesta slepou uličkou, protože čím budou větší odškodnění, tím budou dražší pojistky odpovědnosti za škodu a tím bude tedy dražší lékařská péče. Pro pacienty je mnohem důležitější předcházet těm proviněním a to tak, pokud se třeba Lékařské komoře podaří zabránit ministru Hegerovi v tom, aby vydal novou vyhlášku o minimálních personálních standardech, která umožňuje návrat v české medicíně někam do druhé poloviny 19. století, tedy vytváření spojených lůžkových fondů, že by najednou na okresní nemocnici jsme měli pouze jedno oddělení chirurgické, jedno oddělení interní a tam by vedle sebe prostě leželi pacienti nejrůznější, od pacientů urologických, ortopedických podobně, ošetřovali by je lékaři, kteří by měli pouze základní dvouletý kmen chirurgický a kvalifikaci úplně jinou. A to jsou ta nebezpečí pro pacienta skutečně reálná, protože pokud se bude poskytovat medicína v takto polních podmínkách, tak prostě k těm pochybením nutně docházet bude. A žádný hon na lékaře ex post tomu nezabrání, akorát donutí další kolegy k tomu, aby buďto odešli z oboru a nebo odešli z této čím dál tím divněji spravované republiky.

Říká prezident České lékařské komory Milan Kubek. Já vám děkuji za rozhovor..... A ve studiu byl se mnou také Ondřej Dostál, právník, který se specializuje na zdravotnické právo. Děkuji za návštěvu i vám.

ČRo Rádio Česko

Zdroj: ČRo Rádio Česko