Dopoledne na Bulovce, aneb jak nevýhodné je být lékařem

Docent MUDr. Oldřich Vinař, DrSc., je mimořádnou osobností české psychiatrie. Ve svých 89 letech stále ordinuje, důkazem jeho vitality je neuropsychofarmakologická konferece, jejíž tradici v padesátých letech založil v Jeseníku, a od té doby nevynechal ani jeden její ročník. Už přes půl století na tomto setkání s unikátní atmosférou patří mezi nejaktivnější diskutující. Pokud jde o odbornou stránku věci, nepochybně drží krok s dobou a nejen to - zatímco se ostatní účastníci teprve probouzejí, on už běhá po lesní kolonádě. Ani jemu se ale zdravotní komplikace nevyhýbají. Ve svém textu popisuje svůj kontakt se zdravotnictvím po drobném zranění. Jak sám píše, vlastně o nic dramatického nešlo. Přesto je jeho příspěvek dokladem o tom, jak nepřátelské běžné prostředí nemocnice pro seniora může být.

Ráno asi v 7.15 hod. jsem při rychlejším otočení hlavy  na okamžik ztratil rovnováhu. Neupadl jsem, ale narazil pravým bokem o hranu parapetu.

Bolest byla velmi nepříjemná, odjel jsem tedy svým autem na traumatologii ortopedické kliniky Na Bulovce.

Dopustil jsem se první chyby. Nemohl jsem před klinikou zaparkovat, protože nemám na autě značku „mrzáčka“. Jako psychiatr vím, že by to velmi ovlivnilo mé pacienty, kdyby na autě uviděli tuto značku. Vliv mé psychoterapie by byl jiný, kdyby cítili, že mě musí litovat.

Musel jsem tedy zaparkovat až asi 70 m od kliniky a s velkými bolestmi jsem se vrátil na kliniku. Teprve při návratu jsem si všiml, že přímo při vchodu na kliniku stojí velmi nízké luxusní sportovní auto, černý kabriolet, kterým říkám „ploštice“. Na místě určeném pro handicapované  - taky bez značky „mrzáček“ na skle okna.

Sestra v recepci se mnou odmítla mluvit, dokud nezaplatím regulační poplatek v automatu vzdáleném asi 30 m. Než jsem se tam mohl odbelhat, všiml si toho lékař, který právě vyšel ze dveří traumatologické ordinace. Vzal těch mých 30 Kč a poplatek za mne zaplatil.

Vzhledem ke stavu mých 89 letých kloubů, pomáhá mi na Bulovce už řadu let MUDr Vaculík. Věděl jsem, že je na dovolené. Ujistil mne, že v jeho nepřítomnosti se o mne postará Dr Včelák. Domluvil to s ním.

Odbelhal jsem se tedy asi 45 m k ambulanci č. 4, kde Dr Včelák ordinoval. Po zaklepání vyšla ze dveří tmavovlasá zdravotní sestra a rychle za sebou přirazila dveře, abych nemohl komunikovat s Dr Včelákem. K velkému gaudiu asi 30 pacientů v čekárně, kteří trpělivě seděli na tvrdých lavicích a invalidních vozících, velmi hlasitě a s velkým gustem prohlásila, že to by mohl říci každý, že to má „s doktorem“ domluvené a poslala mě zpět k recepčnímu pultu při vchodu na kliniku.

Tam zase na tvrdé lavici čekám, až budu zavolán k lékaři, který po mém příchodu na kliniku šel zaplatit k automatu mých 30 Kč regulačního poplatku. Viděl, jak se obtížně belhám.

Na vrcholu hierarchické pyramidy ve zdravotnictví je přirozeně lékař. I ministr je zpravidla lékař.

I když je i v nemocnici na vrcholu této pyramidy lékař, manipuluje s touto hlavu střední zdravotnický  personál. Ten si často na tom hojí svůj komplex méněcennosti vůčí těm, kteří dostudovali medicínu.

Vše je pochopitelné a „normální“.  Tak je to všude, nejen ve zdravotnictví. Nikomu nelze mít nic za zlé.  Každý to přece s vámi myslí dobře, i když zvyšuje hlas. Ve vašem zájmu.

Napadlo mě, že mohu být dokonce rád, že po mně tady nechtěli doporučení k vyšetření od praktického lékaře, u kterého jsem registrován.

Už je 12.30 hod. Snad se dočkám „předvolání: pan Vinař“, než zkolabuji pro hypoglykaemii.

Toho „pana Vinaře“ jim ani v nejmenším nezazlívám. Dva velké národy, ruský a německý, neoslovují jeho titulem někoho, koho si opravdu váží, ale „Oldřichu Franceviči“ nebo „Herr Vinař“.

Čekám. Vím, četl jsem, že Bulovka a sv. Anna v Brně mají v ČR nejhorší hodnocení. Kdo hodnotil? Asi nejen MZD, nýbrž pacienti. Hodnocení se zřejmě netýká odborné erudice lékařů ale toho, jak se tam s pacienty zachází.

Asi se odbelhám k automatu s chlazenými nealkoholickými nápoji. Nejde totiž jen o hypoglykémii z asi pětihodinového hladovění, ale i o dehydrataci. Přichází na mne nával potu z distresu.

RZ přiváží raněnou se zlomenou rukou. Takže si počkáme, než jí imobilizují horní končetinu sádrou. Nejspíš se sesunu z té tvrdé lavice bolestí na zem a poskytnou mně rychle kvalitní první pomoc.

12.30. Konečně se otevřou dveře traumatologické první pomoci a jsem pozván dál. Dobelhám se tam a usednu. Dr Šlégl nevzhlédne od obrazovky počítače. Sestra mi podá žádanku na rtg. Znovu asi 45 m tam, 45 m zpět. Měl jsem si půjčit invalidní vozík, abych se mohl vozit a ne se belhat. Vsedě to sice bolí taky, ale neprojikuje se do hlavy. Snad neomdlím.

Telefonuje mi manželka. Už se ptala „v registru“ Bulovky, zda jsem nebyl hospitalizován, když jsem od rána pryč. Laborantka na rtg se trochu diví. „Vždyť jsem vám asi před týdnem stejné snímky, jako chtějí teď, dělala. Co pane doktore, vyvádíte, že pořád padáte?“

Nepadám. Ale na akutní traumatologii by mě ani nevzali, kdybych řekl, že jsem jen narazil trochanterem na parapet. Laborantka má ostatně pravdu. Konec konců, výkony účtované VZP za mne, budou „výživné“.

Že budu opakovaně vystaven tvrdému rtg záření, nikoho nezajímá. Kdybych se ozval, asi bych slyšel pobavené „Čeho se bojíte, kolego? Ve Vašem věku!.“

Je 12.50. Pan doktor Šlégl si mne zavolá. „Rtg je pane doktore v pořádku. Chcete napsat nějaké analgetikum, nebo si je napíšete sám?“ Prosím: „Pane doktore, Dr Vaculík mi za obdobných okolností dělá obstřiky kloubu.

Dozvídám se, že obstřiky nejsou při normálním rtg obrazu indikované. Sestra mi vrací potvrzení o tom, že jsem zaplatil registrační poplatek. Lepší vyhazov si nedovedu představit.

Je 13 hod. Vyjíždím z Bulovky a platím 230 Kč za parkovné v areálu nemocnice. Vím, že NSA mi na bolesti v oblastí trochanteru nepomáhají. Jen mi kazí žaludek. Po Tramalu spím 4 dny a nemohu ordinovat ani pracovat „hlavou“. Taková reality show úterního dopoledne. Toto je co nejupřímnější popis.

Doc.MUDr Oldřich Vinař, DrSc. , www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz