Dobrý den "spolubojovníci"

Dobrý den „spolubojovníci",

nejdříve jsem nechtěla sem psát o nejhorších okamžicích, které jsem se svým mrňouskem prožila, ale pak jsem si řekla, že to třeba může pomoci lidičkám, které mají také malinké dětičky s diabetem.

Celý můj život byl vždy jak na houpačce, ale když sem poznala svého báječného muže, tak jsem si bláhově myslela, že už to bude jen, krásná rovná cesta a teď už na všechny problémy nebudu sama, když se nějaké vyskytnou. Svatba v kostele, koupě vlastního malého domečku s velkou zahradou, první dětátko Vojtíška po IVF a druhého chlapečka ,,normální cestou" 11,5 měsíců po prvním porodu. Nádhera! Konečně se naplnil můj životní sen a já bláhová si myslela, že teď už budu jen a jen štastná. Bohužel to začalo. Domínek, v té době 11,5 měsíční, se ráno vzbudil a moc plakal bolestí. Po svlečení pyžámka jsem zjistila, že má ,,do živa pupínky s bílýma velkýma čechulkama" a doslova se poté začal vrhat na všechny vázy s vodou. Vypadal jako narkoman, který vidí dávku. Odešli jsme k naší dětské lékařce, která jen ,,suše" podotkla, že by jsme ho měli více a často koupat (což bylo dost urážlivé), že mu to udělal pot a vodu (8 LITRŮ:-() pije proto, že je teplý den - VÝSMĚCH! V ten den bylo jen 23 stupňů. Když jsem podotkla, jestli to není diabetes a nechtělo by to udělat testy, tak jsem dostala odpověď, že ona je tu lékařka a je to zbytečné a zdravotní sestra dodala, že jim do práce mluvit nebudu. Podotýkám, že 16 let pracuji ve zdravotnictví na LDN, ale když to řekla doktorka, tak snad se přece nemůže plést. Dostali jsme černou mast, která mu to do druhého dne, rozežrala a spíše ublížila"! Ale doktor je doktor. Druhý den máme jet na zaplacenou dovolenou do Jižních Čech, Chlumu u Třeboně. Nenecháme si to ničím zkazit , když je tedy v pořádku. Také jsme si to 2.7.2011 s manželem na zahradě pod hvězdami říkali. Že mrňousům bude 1 a 2 roky a že si konečně budeme už jen užívat. Člověk si asi nemá právo říkat nahlas, že je konečně šťastný, protože poté dostane takovou herdu do zad, aby se vzpamatoval. Ráno jsme zabalili, naložili do auta chlapečky a hurá na dovolenou. Cesta probíhala dobře, chlapečci spinkali a my jsme si začali užívat krásných 14 dní pospolu poprvé na dovolené. Přijeli jsme na místo pobytu, vybalili, chlapečci si hráli, šli jsme se podívat k vodě, Domča byl úplně posedlí vodou, neustále jí chtěl pít, nestačila mu ta ,co jsme mu dávali, co vypil, šlo hned ven pomočením, ale v té době byl na plenkách a my se stále ,ukolébávali "tím, že to nic nebude. Večer začal být mrzutý, ale vždyť ta 2,5 hodinová cesta byla na něj moc. V noci 3.7.2011 jsem začala pozorovat, jak se začíná jeho nádherný obličejíček začíná měnit. Začal mít vystouplé kosti, těžce dýchal, byl bledý, oči vypouklé...Vypadal jako miminko z třetího světa...! Nevnímal nás, jen začal křičet, jako nikdy předtím. ŠÍLENÉ! Volali jsme na záchranku, ale sestra nám řekla, že ho máme odvézt do Třeboně na pohotovost. Starší doktor, který se přišoural, řekl, že ho okoukne a poté nám řekl, že má neměřitelné hodnoty glykémie (to měření mu poradila sestřička), ať jedeme do Jindřichova Hradce. Když jsem se ho zeptala, co záchranku, že máme pomalé auto, tak odvětil, že je to zbytečné. Tak jsme ho popadli, letěli k autu a sestra od lékaře za námi vyběhla, že máme dát vědět, jestli to dopadlo dobře a dojeli jsme včas, takže to už si říkáte, on ví, že nám cestou umře a nechce nám to říci. Dojeli jsme do nemocnice v Jindřichově Hradci, tam jsme doběhli na pohotovost, kde jsme doslova mlátili do dveří a zvonili. Nikdo nikde! Poté jsme si všimli, že když se nedoboucháte máte zavolat na určité číslo, tak jsme volali. Po 10 minutách i přesto, že jsme moc prosili, otevřela sestra a docela dost nasupeně, jako když jsme jí vyrušily, po nás vyjela, kde máme zaplacený poplatek na lístku. Já jsem jí dávala 100 Kč a ukazovala syna, který už ani nekřičel a vypadal jako mrtvolka, tak na manžela křikla, že až zaplatíte a doneseme lístek, tak teprve zavolám doktorku. Tak já s Dominičkem v náručí nevěděla, jestli ještě žije a u nohy mi stál 22 měsíční Vojtíšek, který moc plakal a byl chudinka z toho tak nesmírně moc vyjukanější a manžel běžel hledat automat na lístky. Po 10 minutách ho našel, zabušil na dveře, sestra vyšla a řekla, teď už jdu zavolat doktorku a zavřela dveře. Dalších asi 15 minut se nic nedělo. Poté se otevřely dveře a doktorka nás pozvala dál. Koukla na mrňouska, otevřela na něj okno, ze kterého byl studený dosti průvan, nechala ho nahého a dala mi ho do ruky a jala se vyptávat. Co to má v podpaží a v tříslech, jak dlouho to má, to tmavé pod očima má až teď, ty modřinky na nohách a rukách má od koho či čeho, jak to, že jsem si nevšimla že ztratil 1,5 kg....atd... zkrátka se mnou jednala, jako když jsme mu to udělali my, jako když ho týráme a mrňouska jsem stále nahého držela v ruce. Manžela odvedla sestra vedle a ptala se ho na stejné otázky a pak porovnávaly odpovědi. Když jsem na ně začala křičet, že je tady na prvním místě zachránit našeho syna, tak mi řekla MUDr , ať jí neradím. Po 30 minutách ,,výslechu" nám sestra řekla, ať jdeme za ní. Došli jsme na ARO a já jim mrňouska předala, jen mi řekli, ať si počkám. Poté mi sestra přes dveře podala jeho oblečení a řekla, zavolejte si, nic víc. Ještě jsem se stačila zeptat, zda tam sním můžu být, že je malinkatý, tak mi řekli, že nemají prostory na návštěvy. Poté jsme se dozvěděli, že mají dva a zrovna v tu dobu oba volné. Ani nevíme jak, jsme se vrátili do Chlumu a čekali a báli se, že telefon, který nám zazvoní, nám může říci to nejhorší... Hodina, dvě a stále nic. Proto jsem zavolala s třesoucíma rukama a hlasem, zda žije. Jen mi řekli, že nemá vyhráno, že má glykémii 48 a nevědí, zda se probere. Celou noc jsme nespali, jen s manželem plakali a proklínali svět a naší dětskou doktorku. V 5 hodin ráno nám zazvonil telefon, doslova jsme se pohádali, kdo vezme telefon, báli jsme se slyšet realitu. MUDr. nám řekl , že je stabilizovaný, ale to SI OPRAVDU POZORNĚ PŘEČTĚTE, řekl odjíždím na dovolenou a nikdo jiný se tu nevyzná v diabetu, jak to může vůbec vypustit z úst! Takže nutně Vás potřebuji transportovat do Prahy do Motola, ale ještě předtím si zavolejte do Motola a sežeňte si lékaře, který se zabývá malinkýma dětmi s diabetem, jestli tam někdo bude. Tak tohle byla další bomba!!! Já si mám shánět doktora a vyřizovat si pobyt v nemocnici, kde to jsme!!! To snad má dělat doktor a né rodiče, které jsou na dně! Ještě že mám báječnou sestru, která vše obvolala a sehnala moc hodnou lékařku, která zrovna sloužila a také se tomu dosti silně divila. Takže jsme se dohodli, že tam přijedu, budu s Domíkem, odjedu s ním do Prahy a manžel s Vojtíškem pojede naším autem domu a pak za mnou do Prahy. V nemocnici nám řekli, že nic si nemám brát a tak manžel se vším odjel napřed. Přijela záchranka, přivezli na přístrojích Domáska a my nasedli. Ale přišlo mi divné, že leží na velkém lůžku a nebude připoutané během jízdy. Tak mi doktorka řekla, že jim nemocnice nenakoupila sedačky pro děti, protože takhle malinkaté nevozí a když už, tak jsou v takovém stavu, že už je pásají popruhama. Odmítla jsem jet s nepřipoutaným dítětem a stejně tak řidič, zdrav. záchranář i doktorka. Takže se hledala dětská sedačka. Nic, nikdo jí neměl k zapůjčení. Poté povolali nějakou svou šéfovou a probírali to. Hodina,dvě...a Domík se začal horšit. Proto rychle povolali vrtulník. Také mi sdělili, že nemohu s nimi jet, jen pacient a to už bylo 19 hodin. I když se to nesmí, tak jsem je moc prosila, že chci jet s nimi na ,,erport" a dát pusinku a křížek Domáskovi před cestou. Viděli, že jsem totálně mimo, tak to dovolili. Rozloučili jsem se s ním a zamávala při odletu. Zůstala jsem stát v nemocničním parku, bez peněz, lehce oblečená, bylo 18 stupňů, pouze s mobilem, tak jsem volala manželovi, co mám dělat. Manžel už po 3 hodinách dojel s mrňouskem do Prahy a musel znova nasednout a jet pro mě. Ještě že mám super švagra a sestru, manžel dojel domu a švagr Jára vzal auto, protože manžel byl moc unavený a jeli pro mě. Vojtíšek byl chudinka úplně hotový! Mezi tím já seděla v parku s bezdomovcema a nevěděla, zda vrtulník v pořádku doletěl a co je s Domíkem, nemohla jsem se dovolat. Nikomu takovou obrovskou bezmoc nepřeji. Je fascinující, že je vůbec nezajímalo, co bude s Vámi, když Vám slíbí odvoz a pak se na vás zcela a totálně vyprdnou!! Celá ta nemocnice je pro nás nejčernějším a nejhnusnějším lidským jednáním a za tohle svinstvo já mám platit? Kdyby člověk měl sílu a finance, tak by to řešil, protože takové ponížení obrovských rozměrů jsme nezažili nikdo!!!!

Po půlnoci jsme dorazili na Motol. Zazvonili jsme na skleněné dveře a otevřela nám sestra. V prvním momentu jsem zaslechla obrovský pláč svého mrňouska a jeho nádherné,,máma".. Když jsme přišli do pokoje, ležel v kovové postýlce, kolem přístroje vedoucí hadičky do Domáska a mladého velmi sympatického lékaře, který po celou dobu, co ho převzal od vrtulníku, tak seděl u něj, povídal na něj a hladil ho. Už to bylo nádherné vidět, že jim na pacientech záleží. 1000 % jiné než v minulé nemocnici!!! V Motole mají zájem o pacienta, o to jak se cítí a jak mu pomoci. Celou noc jsem stála u postýlky, hladila ho a čekala jsem, kdy se probudím a bude vše jinak. Stále mi držel obě ruce tak křečovitě, že jsem nemohla ani na toaletu, bál se, že se už nevrátím. Nevím dodnes, jak jsem to mohla bez něj přežít. Je šílené, máte mrňouska u sebe, ale nemůžete ho k sobě přivinout, protože byste mu mohla vytrhnout nějakou hadičku a tím ublížit! Byl tak bezbranný a ten pláč a pohled mám i teď po roce ve svým podvědomí a svých snech. Pobyli jsme tam 3 týdny, manžel si vzal ošetřovák na druhého chlapečka a jezdili za námi do nemocnice a chodili jsme spolu jako s oporou toho druhého na edukace, jak se o našeho mrňouska starat a tak...Jezdila se mnou i má sestra Simča a vždy hlídala naše chlapečky na pokoji, aby jsme měli klid na edukace. Přiznávám, že jsem to ani moc nevnímala, vnímala jsem jen obrovskou bolest na prsou s pocitem, že mi praskne srdce a s plnou řadou otázek a hlavně tří -,,PROČ MY" , ,PROČ DOMÍK" a ,,CO JSME UDĚLALI ŠPATNĚ A ČÍM JSEM TO ZAVINILA"......

Plakala jsem litry slz, jen když mrňousek usnul, před ním jsem se snažila dělat statečnou, ale poté už když byl plně rozpíchaný a stále plakal, to už nešlo! Byl statečnější než já!! První aplikaci inzulínu jsme píchali v den jeho 1 narozenin. Bylo nesmírně moc těžké sledovat, jak na nás Domasek kouká, proč mu ubližujeme a také na manžela, který držel inzulínku, třásli se mu ruce, plakal a stále opakoval -,,vždyť mi mu máme dávat dárky k roku, né mu působit bolest"... poté jsem se psychicky složila a pozvali mi psychiatričku. Trošku se mi ulevilo, když jsem si mohla vyplakat srdíčko. Měla jsem na sebe obrovský vztek, že jsem ,,bábovka, že kluk je statečnější a matku má trosku, že jsem měla něco udělat...." Dostala jsem prášky, které mi zabrali až druhý den a pak dlouhodobé. Také jsme se setkali s ,, NEJBÁJEČNĚJŠÍM A NEJLIDŠTĚJŠÍM, PRO NÁS ANDĚLSKOU DOKTORKOU". Jmenuje se Mudr.Stanislava Koloušková. I přesto, že máte totální, promine tak napsané,, TOTÁLNÍ SRAČKU" ,že ani nevíte, jestli jste si oblékla všechno na sebe ráno a jak se jmenujete a adresu, tak nám vše tak srozumitelnou a příjemnou formou vysvětlila, že získáte pocit, že to zvládnete. Chválí Vás za maličkosti, co se Vám povede, mrňouska si pochová a povídá si s ním jako jeho blízká teta, prostě nádhera, člověk na svém místě!! Velké procento doktorů a zdravotního personálu, by si z ní mělo vzít příklad! Zejména ty o hodně mladší, co jestě nic nedokázali a hrají si na kdoví co a chovají se k Vám, jako když za to můžete…Těch tam je pár, které by potřebovali také bombu od života.

A lékaři to nejsou! Po 3 týdnech jsme se rozloučili s tím, že za 2 dny znovu přijedeme na kontrolu, jak to zvládáme. Přijeli jsme domu, Vojtíšek, ten 2 letý, ke mně nechtěl, jen tátu, takže to byla další herda na psychiku, ani pohladit, dotek, pusu. Zkrátka nic. Ale věděla jsem, že si na manžela zvykl a na mě má vztek, že jsem tu nebyla s ním. Domásek byl od nás hlídaný 24 hodin denně ani jsme nespali, jen jsme seděli v tichosti, koukali na něj a neustále měřili glykémii, bála jsem se jít z Motola, ale holt to jednou muselo přijít. 2 dny jsme jakžtak zvládli a vyjeli na cestu do Prahy, máme to 90 km. V polovině cesty jsme měřili, měl 15, takže jsme byli v ,,pohodě". Oba chlapečci usnuli. Když jsme přijížděli do Prahy a byl zrovna velký provoz, tak z ničeho nic, začal Domásek strašně křičet ,že jsem nevěřila, že dětatko takhle někdy může křičet a házet ručičkami. Manžel strhnul auto do protisměru a zastavil na V. I.P.zoně. Tam jsme vylítli, Domásek měl místo očí bělmo, barvu fialovobílou a stále hledal rukama naše obličeje. Vůbec neviděl. Změřili jsme ho a během 30 minut nám spadl na glykémii 0,5. Píchli jsme mu glukagon a do pusinky dali cukr a nic, glykémie se ani o píď nehla .Volali jsme ihned záchranku. Když jsem řekla, že je mu rok, je diabetik a jakou má hodnotu, tak okamžitě přijeli 2 + 2 doktoři. Než přijeli, tak s námi hovořila sestřička na telefonu a hrozně moc nám pomohla! Myslela jsem, že už to nepřežiju!!! Až do doby příjezdu záchranek. Také podotýkám, že tam na nás přišli asi 4 chlapi, aby jsme s erzetama vypadli, že je to pro V.I.P. auta, tak jsme je s manželem poslali do ....... Lidské hyeny jsou šílené, že můžou mít na to žaludek! Domáska dali do záchranky, jen nám dali rozstřihané oblečení a botičky, jeho první a řekli, že mu šance nedávají, ale pokusí se, ať jedeme do Motola napřed, že oni budou rychlejší. Ještě jsem nenapsala, že opět se toho všeho účastnil i dvouletý Vojtíšek. Moc plakal, až škital a nešlo ho zastavit, klepal se a volal Domi, Domi... Přijeli jsme do Motola na oddělení a tam nám řekli, ať tam čekáme, že volali na ARO a že tam ještě nejsou.Tak jsme tam seděli, modlili se a moc si přáli, aby ten zlý sen byl za náma a Domásek byl s náma! Když už byla 1 hodina a stále nic, tak jsme se setkali s primitivizmem jedné sestry. Vylezla z jednoho pokoje a zakřičela na druhou do jiného-,, HELE TEN STIBOR JE ASI MRTVEJ,KDYŽ TADY NENÍ,TO HO VEZLI NA JINÉ ODĚLENÍ,VÍŠ KAM NO NÉÉ,COO ,". ´Řeknu Vám, že jsem se zvedla a chtěla jí dám přes držku, protože tohle vypustit z úst, si jiného nic nezaslouží a věděla, že tam někde jsme. Druhá na ní řvala nazpátek-,,NĚKDE TADY JSOU RODIČE, DRŽ HUBU". Složila jsem se, to už bylo moc! Poté přišla jiná paní doktorka a řekla, že ho dovezli na ARO, že ho 3x museli oživovat a během cesty čistit plíce, protože mu potrava ze žaludku, šla rovnou do plic. Běželi jsme tam. Tam už na nás čekal pan primář ARA a řekl, abychom se posadili, že nám něco musí říct. Zařvala jsem, Domíček nežije? Žije, ale je v hlubokém komatu a asi se z něj neprobere a když ano, tak bude těžce mentálně postižený. BRUTÁLNÍ, ŠÍLENÉ!!!! Poté manžel zůstal s Vojtíškem, který přes to trauma usnul v návšt.místnosti a mě oblékli do pláště, čepice a roušky a šla jsem. Ten pohled na mrňouska byl otřesný! Neměl místo na tělíčku, kde by nebylo nic zapíchnuté…Moře hadiček v těle, v pusince, nosíku. Ležel na obrovské dospělácké posteli. To malé tělíčko bez života tam ani nebylo skoro vidět, nahé tělíčko, které bylo přikryto slabounkým povlakem, všude něco pípalo, fučelo, tisklo …Tolik přístrojů sem neviděla ani při návštěvě nemocnice v rámci školy. U dveří se mi zasekli nohy a nechtěli jít, strašně jsem začala plakat a myslela jsem si, že to nemůžu přežít, přežít tu nesmírně drásající bolest, kdy nevíte, kdy Vám praskne srdce. Pomohla mi sestřička, která měl na starosti Domíčka, přistoupila ke mě a hrozně klidným hlasem mi začala šeptat do ucha, že se musím dostat pomalu k posteli, že Domík potřebuje mé pohlazení, mou pusinku, mé pohlazení a mé povídání, ať se pomalinku soustředím na nohy a jednu s druhou střídám, vzala mi ruku a řekla, že to spolu zvládneme. Ten pocit sounáležitosti a podaná ruka mi obrovsky pomohla, že jsem se pomalu s ní dostala k lůžku. Tak jsem se složila na postel, tak mi přinesli židličku a já nemohla přestat brečet a volat mrňouskovo jméno. Poté mě znova chytila sestřička za ruku, obejmula a řekla, že to opět spolu zvládneme. Začala se mnou pomalu dýchat a andělským hlasem mi říkala, že to musím zvládnout kvůli mrňouskovi, že on mě určitě z velké dálky slyší a potřebuje slyšet maminku, která nebude plakat a smutná, ale maminku, která se moc těší, až se probudí...Tak jsem si položila hlavu k Domáskovi a povídala mu, jak budeme slavit jeho narozeniny, které jsme ještě nestihli, a jak ho moc milujeme, o Vojtíškovi, zpívala jsem mu jeho oblíbenou písničku - Lásko, Bože lásko... a neustále ho hladila, kde to šlo. On tvrdě spinkal, ani jsem necítila jeho dech a vůbec život v těle...takové vyhaslé kostnaté bílé tělíčko. Dalo to obrovskou sílu neplakat, ale mluvit. Nevím, kde jsem to v sobě ,,vyhrabala"...a to doslova!! Poté přišel primář a řekl, že mě stejně neslyší a že je tak v hlubokém komatu, že nemá cenu mu říkat, ať mi dá znamení, že mě slyší, že mu i stejně dávají ještě něco, co ho udržuje v tom hlubokém spánku, takže to není možné... Když odešel, sestřička pomohla potřetí -řekla- ,,mluvte dál, slyší Vás, já v to věřím". Tak jsem mluvila a co se nestalo - obrovský zázrak ze kterého byli všichni úplně paf a nejvíce já. Když jsem ho pusinkovala a hladila, řekla jsem mu do ouška, že ho miluju a že ho moc potřebuju, že se musí pro tátu a brášku vrátit, že bez něj nemá cenu žít a on mi doslova ZMÁČKNUL PRST a SNAŽIL SE OTEVÍRAT OČÍČKA! Začala jsem křičet a doktor na mě volal, že se mi to podvědomě zdá, ale já si stála za svým. Přistoupil k lůžku a mrňousek to znovu zopakoval a reagoval více. To bylo to nejkrásnější v mém životě a nevím jak, ale cítila jsem, že mi tím dal znamení, že tu zůstane a vrátí se nám!!! Jelikož měl velké bolesti a mohl by se mu poškodit mozek, tak ho zase rychle uspali. Poté doktor řekl, že potřebuje klid a že budou dělat testy mozku a plic a tam nikdo nesmí být, tak mě doprovodil k manželovi a tam nám řekl, že měl 1 % ze 100%, že přežije, ale potom co dokázal a zareagoval na mě, je to 50% na 50%. Ještě tam na chvilinku pustili manžela a jeli jsme domu, řekli, že mě tam nenechají. Ani nevíme, jak jsme dojeli domu těch 90 km. Ve 23 hod nám volal Mudr. že testy na plíce a mozek jsou v pořádku. To byla ta nejkrásnější zpráva na světě!!!! Poté byl ještě na ARU, JIPce a pak na normálním oddělení. Zrovinka v té době naše paní doktorka Koloušková měla dovolenou, ale když se to dozvěděla, byla z toho ,,hotová". Prý takový případ nikdy za svojí praxi neměla a to, že nereagoval na Glukagon a nereaguje, nevědí dodnes, proč se vše událo, je to stále záhada!

Od té doby uběhl už rok. Stále jsem na práškách,stále se s tím nemohu smířit a ani nesmířím, ale snažím se, protože vím, že mě Dominiček potřebuje. To co nás potkalo, je šílené, ale 3 ,,pozitiva“ to mělo:

Za 1: ty co jsem považovala za své životní přátele a přítelkyně, tak se od nás odtáhli, za celý rok se neozvali a když nás ve městě potkají, tak dělají, že nás nevidí-pozitivum na tom je, že jsem je vyloučila ze svého života, zjistila, že bez nich dokážu být, i když to stále bolí a že mi za slzy už nestojí

Za 2: že jsem našla nové přátele, kteří mi za to stojí, protože ví, jak se cítíme a jaké máme problémy, že jim kdykoliv a oni mně můžou zavolat o radu nebo si jen tak ,,vylít" srdíčko a nebo spolu strávit dovolenou...

Za 3: a to je to největší pozitivum!! ,že vím, že se na 100% mohu spolehnout na svou rodinu, na své rodiče, na svou sestru, která nám se svým manželem a dcerami moc ochotně pomáhala a pomáhá, byla pro mě v nejtěžších chvílích obrovskou oporou!!! Dědeček ,,Bim Bam",který se za nás neustále modlil! A samozřejmě manželovi! Manžel je nejbáječnější mužský, který mi nesmírně moc pomáhal a pomáhá, je to zlatý člověk a vím, že i když to byla ta nejtěžší zkouška v našem vztahu, že jsme jí díky němu zvládnuli!!! Proto ho moc miluju a říkám že bez něj bych to nezvládla!!! Je to to nejcennější v mém životě-má rodina, děti, manžel, rodiče, děda, sestra a její rodina a manželovi rodiče!!! Takovou rodinu bych přála všem!

I když je to pro nás velmi těžké a jsme velmi unavení, tak nás moc posiluje, když vidíme, když je Domík v pohodě a je mu dobře a se svým bráškou, který je báječný a naučil se ho už ve svých 3 letech hlídat sám od sebe, klasicky zlobí, tak si říkám, zaplaťpánbůh, že zlobí!!!Mám báječné syny, jsme na ně moc pyšný a na Domíka, že i přesto, že musí jako malinký snášet injekce a počítání jídla, je perfektní. KDYBY NEBYL TAKOVÝ,TAK BYCHOM TO MY TAK NEZVLÁDALI! Také bych ráda poděkovala Mudr.Kolouškové, že přitom, co nás potkalo, je to obrovské štěstí, které nám nesmírně moc pomáhá a chová se k nám lidsky a těm na soc. úřadech, aby jednali s námi lidsky, my jsme si to nevybrali, nám to vybral osud a raději zdravé dítě bychom měli než chodit žebrat...

Doufám, že to někomu pomůže, že bude vědět, že na tom může být někdo hůř a něco mu to dá...

Hodně štěstí bojovníčkům a jejich rodinám a z celého srdce všem nám přeji, aby Bůh seslal zázrak na ruce vědců a ty vynalezli úplné uzdravení všech dětí, mladistvých i dospělých....Držme se, neztrácejme víru a vše se podaří!!!

Zdroj: Medical Tribune