Do Davida Ratha bych to nikdy neřekl

Před týdnem vstoupil do dějin medicíny, zatím přinejmenším novinářských. MF DNES přinesla zprávu, že tým profesora Jana Pirka z pražského IKEM provedl unikátní operaci srdce. Jakubovi H. z Neratovic nahradil počátkem dubna celé srdce dvěma umělými čerpadly. Před ním se o to pokusili jen lékaři v Texasu, ale neuspěli, jejich pacient po deseti dnech zemřel.

- Jak se má Jakub H.?

Žije. Teď má trochu plicní komplikace, ale mluvil jsem o tom s Pavlem Pafkem (uznávaným plicním chirurgem) a ten říkal, že to ustoupí.

- Už vám volali z Texasu?

(smích) Ne, tam to nevědí. Dělal jsem jen rozhovor pro krajanský rozhlas v Austrálii, ale v odborném tisku jsme to zatím nepublikovali. To chce ještě čas.

- Ta operace byla riskantní. Co je na rozhodování nejtěžší?

Nejtěžší je, že vás to musí napadnout. Já si vzpomněl na článek z odborného časopisu Texas Heart, kde jeden případ publikovali. Pak jsem to probral s kolegy; dosud jsme vždy použili jen jedno čerpadlo, jímž jsme nemocnému srdci pomohli. A nakonec jsem šel za pacientem. Řekl jsem mu: Je to jediná možnost, jak vám zachránit život, ale zatím se to nikde nepovedlo. Poradil se s rodinou a kývl.

- Byl jediný, kdo to potřeboval?

Byl první, kdo přišel s tak rozsáhlým nádorem srdce, že se nedal vyndat, a v době, kdy jsme zároveň měli tolik zkušeností, že jsme si řekli: Můžeme to risknout. Doba uzrála. On není žádný VIP člověk, kterému jsme poskytli lepší péči. Je to hasič, normální pacient. Nabídl bych to každému v jeho situaci.

- Cena za operaci nehrála roli?

Samozřejmě jsme nejdříve jednali s pojišťovnou. Šlo o pět milionů.

- Kývla bez okolků?

Operaci schválila. Asi si řekla, že je to výjimečný případ a že za to stojí.

- Zřejmě máte i dobré vyjednávací schopnosti.

Ale já jsem nikam nejel. Zavolal jsem jim, poslali jsme podklady, oni to projednali a dali svolení. Možná i proto, že jsme je nikdy netahali za fusekli. Vám těch pět milionů možná přijde hodně, ale na druhé straně ročně se u nás operuje tisíc automatických defibrilátorů, jeden stojí šest set tisíc, to máte šest miliard, a aniž bych chtěl někomu sahat do svědomí, nemyslím si, že je to vždycky absolutně namístě. Víte, já si myslím, že lidský život se nedá vyčíslit. Nedokážu vyčíslit život sedmatřicetiletého mužského, krásného chlapa, který má prima manželku, krásné dítě...

- Kéž by to šlo takhle brát vždycky. Ale většinou slýcháme, že na to a na to nejsou peníze. I vy jako šéf kliniky přece musíte počítat.

Musím. Každá společnost musí. V Americe dávají lidem rovnou jedno drahé čerpadlo namísto levnější transplantace srdce, to si my nemůžeme dovolit. Ale v Africe zase nemají peníze ani na léčení průjmu. I u nás dřív směli na dialýzu jen lidé do padesáti let. Každý nad padesát musel mít souhlas OV KSČ. Ti lidé se nechávali umřít. Dnes dialyzujeme pacienty v devadesáti a jeden stojí přes milion korun ročně.

- Žádné věkové limity nejsou?

Myslím, že nejsou. Rozlišujeme věk kalendářní a biologický. Teď jsem slyšel lepší termín cévní věk, protože stav cévního řečiště nejlépe vypovídá o biologickém věku. Jsou lidé, kterým je padesát, ale jejich biologický věk odpovídá osmdesáti. A naopak. Tím se řídíme.

- I v případě pana režiséra Jakubiska, kterému jste transplantoval srdce v jeho 74 letech?

Ano. Zrovna tou dobou se na mě obrátila nějaká pacientka z Moravy s prosbou o pomoc. Nabídl jsem jí jako jedinou možnost transplantaci srdce. Odmítla. Řekla, že chce zemřít se svým srdcem. Byla stejně stará jako pan Jakubisko.

- Kolik takových lidí transplantujete?

Nad 70 let to nebude víc než jeden za rok. Pomyslná hranice je 65 let, starší lidé často mají velký počet přidružených nemocí. Pan Jakubisko byl na čekací listině a dlouhodobě byl ve stavu, kdy už by musel být napojen na umělé srdce, nemohl už být ani doma a ležel tady. Náhodou se pro něj zrovna našlo srdíčko. Ano, je to pravděpodobně nejstarší pacient, který dostal nové srdce.

- Zeptám se na rovinu, protože se o tom spekuluje všelijak: nakolik ho dostal proto, že je to pan Jakubisko?

Že by jako dostal před někým přednost? To absolutně ne. Za tu dobu, co tady ležel, jsme transplantovali několik pacientů. Dostal srdce 50letého člověka, které bychom 25letému pacientovi dát nemohli. Kdybyste se mě zeptala, zda by srdce dostal i obyčejný hasič, odpověděl bych: Vidíte, hasičovi jsme dali umělé srdce, které je mnohem dražší.

- Neplatí ani obecně, že známí a slavní lidé to mají snazší?

Je možné, že kdyby to nebyl pan Jakubisko, tak by nám ho sem neposlali. Možná by si někdo řekl, že už je starý. Léčili by ho podle nejlepšího svědomí, ale nás by už nekontaktovali. Skoro bych řekl, že ho k nám lékaři poslali opravdu proto, že je slavný. Ale opravdu k nám mohou poslat každého. Byť neříkám, že každý může být po vyšetření zařazen, a že se tedy každý srdíčka dočká.

- Jak moc se přes vás snaží různí lidé dostat na operaci?

Všem takovým říkám: Transplantace srdce nejde zařídit. A na otázku, zda bych je mohl operovat já, říkám: To vám mohu slíbit, ale ne zaručit, protože taky jsem někdy na dovolené nebo jdu do vinárny.

- Objednávají si vás za příplatek, jak to nově dovoluje zákon?

Ne, mluvili jsme o tom se šéfem nemocnice a žádné placené služby nebudeme zavádět. Jednak šéf tvrdí, že by na Pirka byla fronta, a co kdyby v ní někdo umřel. Tak to nevím, jaká by na mě byla fronta. Ale já vidím jiný problém: co kdyby si někdo vybral lékaře, kterému bych já zrovna tuhle operaci nesvěřil, a jako šéf bych byl za výsledek odpovědný? Vymýšlíme českou cestu, ale špatnou. Tento systém perfektně funguje v Německu a v Rakousku a je to nastaveno rovnou v pojištění. Kdo má zaplacenou první či druhou třídu, má garantováno, že celý léčebný proces povede šéf a v době jeho nepřítomnosti pověřený zástupce. Ale celý proces, ne že mu něco odfikne a pak to nechá poslednímu sekundáři.

- Je vždycky nejlepší ten šéf?

Jistěže ne. Přišla za mnou jedna VIP pacientka a chtěla, abych ji operoval. Doporučil jsem jí svého zástupce, protože jsem přesvědčený, že tohle konkrétně umí líp.

- Kdo je to VIP pacient?

Byla to lékařka, bývala ředitelkou velké nemocnice, senátorkou, známá osoba, přišla rovnou za mnou. Ale každý pacient je pro mě VIP a opravdu to neříkám jen před vámi.

- Podobnou větu říkal i profesor Pafko. A pak ředitel jeho nemocnice na jednom tajně nahraném zasedání mluvil o "kuliších", protekčních pacientech.

Kulichové byli za komunistů. U nás byl například operován ministr Chňoupek, pak uvolnil peníze a mohli jsme si na sály koupit antikorozní stoly. Dnes to nejde, všude je kolektivní rozhodování a jeden jedinec nezařídí nic.

- No nevím, když tak čtu všechny ty odposlechy politiků...

Možná se pohybuji v jiném světě. Ale opravdu jsem zjistil, že daleko víc pro vás udělá normální člověk než nějaký ministerský úředník.

- Obálky u vás pacienti nedávají?

Kdybych zjistil, že doktor něco přijal před výkonem, tak okamžitě letí. To se tu nikdy nestalo. Jsem na klinice od roku 1974 a všichni šéfové na to vždy dbali. Když přijde pacient po operaci a chce nám něco dát, řeknu: Ano, máme na to smlouvu, můžete si to dát do daní, já smlouvu podepíšu a dar jde na fond kliniky. A když mi někdo přinese flašku vína nebo i karton, není na tom přece nic špatného.

- Pokud v něm nejsou miliony. Ne, to byl vtip. Vybavíte si, co se vám mihlo hlavou, když jste se dozvěděl, že zavřeli Davida Ratha?

První myšlenka byla, že bych to do něj nikdy neřekl.

- Opravdu?

Opravdu. Do mnoha lidí bych to řekl, dokonce jsem o tom u nich přesvědčený, ale o Rathovi jsem si myslel, že je takový frajer, že tohle by nikdy nedělal. Střihoun, který to nemá zapotřebí.

- Natolik vám byl sympatický?

Ne, to ne. Není moje krevní skupina. Je určitě nesmírně inteligentní, nepochybně na hranici geniality, ne-li za ní. Brilantní řečník, avšak demagog, a to mi nesedí. Ale v tomhle mě opravdu zklamal. Fakt bych to do něj neřekl. Myslel jsem, že je něco jako Klaus. Na něj taky nikdy nic nenašli a myslím, že podobné věci ani nedělá.

- Sledoval jste Rathovu řeč ve Sněmovně s nějakou emocí? Osobně jste jej znal, byli jste spolu třeba v mnoha televizních diskusích.

Ne. Jeho řeč mnou nijak neotřásla. Můj syn je soudce a vím, že obviněný má právo lhát a dělat cokoli pro svou obhajobu. Co mnou hluboce otřáslo, byl Jiří Paroubek, který ho hájil a obviňoval všechny kolem.

- Když se Rath před lety objevil na scéně, jak jste ho bral?

Já ho po pravdě moc nesledoval.

- Davida Ratha šlo nesledovat?

Šlo. Je to patnáct let, vedl jsem kliniku a staral se, aby mi fungovala. Odboráře jsem zaregistroval až při akci Děkujeme, odcházíme a velmi jsem si je znepřátelil, protože jsem k ní měl kritický postoj. Říkali, že chtějí reformu, ale ve skutečnosti chtěli více peněz a méně práce. Jenže tak se medicína nedělá.

- Máte nějaký kontakt s řeckými kolegy, kde je celý systém zdravotnictví na pokraji zhroucení?

Nemám. Naposledy jsme se viděli na kongresu, kde si rozdávali medaile za zásluhy.

- Ale fotbal s Řeky jste sledoval...

Ano a nemyslím si, že dnes můžeme Poláky porazit. Zajímavě o tom mluvil na čtyřiadvacítce bývalý fotbalista Jelínek. Říkal, že ti starší hráči jsou moc dobře placení od svých klubů a dvakrát si rozmyslí, zda má smysl za reprezentaci nastrkovat nohu a riskovat úraz. Takže jestli nebude hrát Rosický, strčil bych do pole všechny mladé kluky. Oni by tam dali srdíčko.

- Kéž byste měl s tím výsledkem stejně špatný odhad jako s Davidem Rathem. Chci se zeptat ještě na jednu věc. Váš motýlek. Nosí ho i věhlasný profesor Koutecký...

Doktor Rath taky. A primátor Prahy.

- Vidíte. Svědčí to o něčem?

Nevím, o čem to svědčí u nich. Já vím, o čem to svědčí u mě. V Americe jsem se naučil nosit kravatu. Lékař má chodit civilně a hezky oblečený. Jenže kravata je nepraktická, protože plandá. Můžete s ní šimrat pacienty, v horším případě si ji umažete třeba od krve. V Anglii teď kravaty úplně zakázali kvůli roznášení infekce. Podíval jsem se na fotky starých pánů profesorů a všiml jsem si, že nosili motýlky.

- Profesor Koutecký jej nosí i doma. Vyprávěl, že ho sundává jenom v koupelně a v ložnici.

Pan profesor je osobnost z onoho minulého století. Ušlechtilý pán, jehož koníčkem je hudba. Já nejsem ušlechtilý pán, hodně sportuji a motýlka nosím jen do společnosti. Doma chodím v tričku a džínách.

---
MF DNES

O autorovi: Martina Riebauerová, Rozhovor vedla zástupkyně šéfredaktora

Zdroj: Mladá fronta Dnes