Detektivka - Smrt u rybníka

V pozdním odpoledni: vracející se rybář, důchodce, od místního rybníka cestou lesem, která vedla do obce Kozlůvky, kde bydlel, se zastavil zaujatý hromadou listů, na které bylo něco z jeho pohledu v nepořádku. Přestal myslet na to, že už má čas na svou pravidelnou dávku inzulinu, kvůli které spěchal domů a začal podivnou hromadu zkoumat.

Vyšetřovatel Bret Slavík už měl zase jeden ze svých zadumaných dnů, kdy přemýšlel, proč mu rodiče dali tak hloupé jméno a střádal to náladami, kdy se těšil na volný víkend, který měl, už tentokrát byl obzvláště dlouhý, neboť mu při zdravotní kontrole lékař našel velký obsah cukru, čili Diabetes. „Nu co, roky už jsou tady," prohodil si ironicko-nostalgicky, když mu zazvonil na stole telefon a on si hned uvědomil, že je to náčelník. „K čertu, víkend je v...," zvedl telefon. Zvedl se ze židle, výjezd k nějaké obci Kozlůvky, kde se údajně stala vražda. „K čertu, kde ta dědina vlastně je?" U služby si vzal složku se základními informacemi z telefonu a šel na parkoviště, kde už na něho u černé Fabie čekala poručice Laďková, takto známá na celém oddělení jako expertka na počítače. „Laďková, opravdu mě moc těší, že mi děláte parťačku, ale zjistila jste už alespoň směr té díry pro navigaci?" „Samozřejmě, kapitáne. Je to v Beskydech." „Ty jsou ale poměrně, i když malý, tak dost velký. Přesný místo Laďková." „Jasně, kapitáne, jedem. Je to mezi vesnicí Větrná Hora a vesnicí Horizont."

Chvíli hledali místo činu, až uviděli shluk lidí. Došli tam a představili se místním policistům, kteří už pracovali na místě. „Toto je doktor." „Doktor Žebro," představil se. „Příhodné jméno, Slavík." „Ten zlatý?" zeptal se doktor. „Bohužel ne, ten co získal bramboru." Oba se zasmáli přítomnému vtipu. „Řekněte mi příčinu smrti a přibližnou dobu." „Ano, tak tedy několik bodných ran, smrt nastala zhruba tak před 24 hodinami, řekl bych mezi 13:00 až 14:00 hod." „No, to by odpovídalo i výpovědi rybáře, který ji našel a vlastně kde je?" „Musel prý domů, píchnout si inzulin, i tak prý už zmeškal." „Aha," řekl Slavík a připomnělo mu to jeho nález. „Tady je jeho výpověď, jestli chcete, ale nic zajímavého, vše lze ověřit, prosím." „Děkuji. A ta mrtvá, jak se jmenovala?" „Vyhánělová Lina, bydlící tady s přítelem tam za lesem a jméno přítele Pracný, už byl informován. Ještě někoho máme informovat?" „Ne, děkuji, pošlu za ním kolegyni, vysvětlete jí poručíku cestu." „Jistě, kapitáne." „A kolegyně, nezapomeňte na sousedy, pokud ovšem to není samota." „Není, kapitáne." „No a já se zajdu zeptat na obec. A co vy víte o tom Pracném, poručíku?" „Tak především, Pracný je rozvedený." „Hm, to je dnes každý druhý." „Je alkoholik a pak velmi agresivní." „Hm, to je už trošku zajímavější a dál?" „Nechci Vám radit, ale podívejte se na spis rodiny." „ A tak děkuji, to udělám. A děti? Měli?" „Ano, dvě." „Hm, pojedu za kolegyní." Polkl předepsané prášky od lékaře na Diabetes, zapil minerálkou a vyjel.

„Tak co, kolegyně, jak jste pořídila?" „Zabouchl mi dveře před nosem." „No co, asi nejste jeho typ. Pozvěte ho k nám na oddělení, dejme tomu zítra v 10 dopoledne." „Už jsem tak udělala." „Velmi správně. A teď si to jdeme shrnout, co jsme zjistili. Takže skoro dva dny nepostrádal přítelkyni." „Hm, což, někteří chlapy se zřejmě umí i o děti postarat, což se o vás, kapitáne, říci nedá." „No tak, kolegyně, k věci a práci. Kde vůbec mrtvá dělala?" „Moment, tady, u nějakého podnikatele bydlícího v sousední vesnici." „No a jak se jmenuje a co provozuje?"  „Jmenuje se Maďarek, podniká ve službách, vlastně jeho zaměstnanci pracují a on je velmi silný Diabetik, tedy se musí logicky šetřit. Od něho zřejmě v kritický den Vyhánělová šla, je tam zkratka. A co je zajímavé, dělali u Maďarka oba." „Hm, sousedi?" „Tady nějací Krtci, zvláště z té rodiny. Ing. Krtek se pohádal několikrát s Pracným, šířil na něj oheň o samých rodinných hádkách a vyhazovech manželky, ale to také mu šlo o nové změření půdy a stavení hranic. Pravý lidovec a věřící." „Ano, dej bože, abych měl více, než ten druhý. No a dál dál?" „Spisy rodiny mám vyžádané." „No dobrá, a Maďarek mimo to, že je na inzulinu?" „Věnuje se rodině, práci a přátelům. Bezproblémový životopis." „Tak teď mě chvíli, Laďková, nechte přemýšlet a Vám radím totéž a zkuste počítač, třeba Vám z něj vypadne něco rychlejšího než z mojí hlavy."

Druhý den řekl: „Máme všechny výslechy ve spisu, Laďková. Jedu do Kozlůvek." Cestou se stavil na místní stanici Policie ČR, aby mu pomáhali zatknout vraha. Poručík se nestačil divit, když ho zatýkali. Byl to mladý doktor, člen společenstva bílých plášťů napojených na různé korupční sítě, který vlastnil vilu, té kolem které denně Vyhánělová chodila do práce a z práce. Jak k němu policie přišla, složil se a vše přiznal. Jak ji každý den za stromy v lese šmíroval, jak poprvé narazil na ni, když nesl rybáři inzulin, a až po den, kdy už to nemohl vydržet, přepadl ji za účelem znásilnění, ale Vyhánělová se nechtěla dát, a tak vzteky vytáhl lovecký nůž, který u něho měl být znakem chlouby mužství, a bodal, vlastně stal se nepříčetným. Údajně na něj působila práce na záchranné službě. „A jak jste na to vše přišel?" zeptala se Laďková. „Ale, nakonec to nebylo tak těžký, víte, že vlastně ty nejtěžší případy jsou nejjednodušší a mě zaujala ve spisu toho rybáře poznámka, že k němu chodil nosit mu inzulin vždy jakoby ve stejný čas a pak ho několikrát viděl šmírovat Vyhánělovou, když šla z práce za stromy, tak jsem požádal o jeho prošetření, proč zvláště byl tak ochotný nosit rybáři inzulin, když si jej mohl vyzvednout v lékárně, ale hlavně ho usvědčil nůž, který pak bláhově hodil do rybníka a myslel si, že se v jeho bahně ztratí a všichni přeci věděli, že je na něj hrdý a najednou začal rozhlašovat, kde mohl, že ho ztratil a jak mu chybí. No a ostatní, no ty přece neměli logicky motiv." Laďková mu podala spis Pracný. „Víte, co říkal ten poručík?" „Vím, Laďková, zase to vraťte. Mají teď dost sami se sebou a já si jdu užít dlouhý víkend."

Zdroj: Medical Tribune