Dědictví
Moje maminka onemocněla cukrovkou v době, kdy já se vdávala a odstěhovala jsem se z rodiště téměř dvě stě kilometrů. Brzy se nám postupně narodily dvě děti, manželovi rodiče byli staří a potřebovali pomáhat na domě i zahradě, takže nebylo příliš mnoho času na to jezdit k mým rodičům takovou dálku. Ale nejméně 4x do roka jsme přijeli. Vždy jsem se velmi těšila a první večer jsme s maminkou povídaly dlouho do noci. Bohužel pokaždé naše holčičí šeptání skončilo tím, že jsem mamince začala domlouvat, aby dodržovala životosprávu a hlavně diabetickou dietu, maminka se vždy urazila a rozhovor končil tím, že přijedu jednou za čas a ještě jí jenom nadávám. Měla svou hlavu, neovládla svou chuť na sladké, neodříkala si ani tučná jídla, pečivo jakékoliv, dokonce pila slazené nápoje a tvrdila, že dieta nemá vliv na její cukrovku. Naučila se píchat si inzulín, jiné rady od lékařů vážně nebrala, ani od nikoho z rodiny. Já jsem si nikdy neodpustila trochu zapůsobit, ale maminku mé rady zlobily a jednou mi řekla, že sama uvidím, jak je těžké dietu držet a poznám to, protože taky jednou dostanu cukrovku, protože jsem celá po ní!!!!! Tuto větu už nikdy nezapomenu a moc mne na maminku mrzela. Nejvíc mne tato věta zabolela (to už maminka nebyla mezi námi), když jsem se dozvěděla ve svých 48 letech, že moje slinivka nedokáže štěpit cukry a mám diabetes!!! Cítila jsem se strašně!!!! Byla jsem sice obézní po mamince, ale jinak jsem měla jinou životosprávu, myslela jsem si, že jím mnohem zdravěji, nejím zákusky a pravidelně sportuji, že mne něco takového přece nemůže potkat. Styděla jsem se za to, že jsem diabetik, bála jsem se té nemoci a měla jsem pocit šílené nespravedlnosti. Bránila jsem se pravidelnému docházení na diabetologii mezi všechny ty pacienty, kteří si za svou nemoc převážně mohou sami, nechtěla jsem mezi ně patřit. Nechtěla jsem, aby se vyplnila slova mojí maminky.... Paní doktorka mi ještě dala šanci a řekla, že mám zkusit dietu - poučila mne a vybavila mne ještě brožurkou a doporučila mi dodržovat dietu a přijít k ní na testování za dva měsíce. Bylo to před pěti roky zrovna v tomto předprázdninovém období. Já jsem se ponořila do čtení brožurek a nastartovala dietu!!! Okamžitě!! Nepřemýšlela jsem o tom, že bych si dala na zub něco sladkého, vařila jsem si hlavně zeleninu, obávala jsem se i sladkého ovoce a nevadilo mi, že pro ostatní členy rodiny musím vařit „jiné dobroty". Když jsem přišla za paní doktorkou na kontrolu a ona viděla tu velkou změnu - zhubla jsem deset kilo, velmi mne pochválily i se sestřičkou. Ze všeho nejvíc mne ale potěšily výsledky mého diabetu - v pořádku. Byla jsem šťastná, že zatím nemusím docházet na diabetologii a že se uvidí po půl roce. Nyní docházím pravidelně na kontroly pouze ke své praktické lékařce, udržuji si svou váhu - o dvacet kilo menší než na začátku diabetické diety, občas si zahřeším něčím sladkým, ale opravdu jen při výjimečných příležitostech, kterých je ale v naší velké rodině docela dost ... Cítím se báječně a přeju ostatním, aby to taky zvládli, jde to! Paní doktorka říká, že jsem toho důkazem!!
Můj příběh není ani veselý a vtipný, ani napínavý a zábavný..... Je skutečný.
Hana M.
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/dedictvi-5/