Dědeček

Dědeček. Slovo z pohádky. Slovo z říkanky. Slovo z dětských prázdninových filmů.

Můj dědeček bydlel společně s námi ve starém rodinném domě, byl cholerický, chodil do hospody, čůral do umyvadla a umřel mi na cukrovku.

První vzpomínka

Patřím k ročníku 88. Ke generaci, která měla ještě možnost vyrůstat se svými prarodiči. Stáří patřilo k mému dětství, a proto zde nezbyl žádný prostor pro vytvoření neúcty. Babička s dědou byli staří, ale patřili k nám a jejich stáří bylo svým způsobem fajn. Dodneška nevím, jaké měl děda ve škole známky, v kolika letech se s babičkou oženil, jestli zavinil tu autonehodu, o které „se nemluví". Dodneška však vidím jeho zelený pletený svetr, cítím štětku na holení a slyším tu otravnou melodii, kterou si pískal vždy, když byl nervózní.

Těžko si snažím vybavit konkrétnější první vzpomínku... Spíše si vybavuji pocity. Nikdy jsme se s dědou nemazlili, netulili, neříkali si, jak moc se milujeme. Já jsem k němu vždy cítila zvláštní respekt, který mi bránil v tom být typickou vnučkou. Dokonce jsem si do svých třinácti let myslela, že mě děda příliš rád nemá. Bylo nás celkem šest vnuček a já jsem si připadala jako ta nejmíň oblíbená. Zatímco s holkami se smál, mé pubertální vtípky jej vytáčely. Jiným nosil sladkosti, mě okřikoval. Žádnou křivdu jsem v tom však nespatřovala.

Děda byl vysoký, štíhlý (díky cukrovce) a kulhal (díky cukrovce). Měl delší husté popelavé vlasy a zkrabacený obličej, na kterém však byly patrné stopy dávné půvabné elegance. Já ho pamatuji coby řidiče autobusu, a poté penzistu. Na jeho jízdy autobusem vzpomíná nemálo pamětníků naší vesnice: „To když jezdil pan Levíček, to byla jiná! Otevřel dveře, zařval, že nejdřív dospělí, udělal se štrůdl... Nejdřív šli staří a nakonec mladí!" Tuhle historku jsem slýchávala, potom, co odešel do důchodu, při každé strkanici na autobusové zastávce. Jako důchodce si děda ještě chvilku přivydělával čištěním koberců. Když pak seknul i s tím, zavedl si svůj vlastní rituál - vstal, snídal, šel do hospody, obědval, spal, šel si sednout ven na lavičku, večeřel, koukal do noci na televizi. A jelikož, jak již bylo napsáno, žil s námi, propletlo se do jeho důchodových let i mé dětství.

Cukerín

Děda onemocněl cukrovkou pár let po mém narození. Takže cukrovka k němu zkrátka patřila. Dědeček ze spod byl „dědeček s cukrovkou". Jako malá jsem o příčinách či průběhu cukrovky nikdy nepátrala. Pro mě to znamenalo jen to, že mu nemám nabízet bonbony. Také jsem věděla, že kávu smí sladit pouze cukerínem (což byla taková malá sympatická kolečka), a že mu babička bude hubovat, když sypání úmyslně přežene. Ještě si vzpomínám, že měl zásobník na barevné léky. Ve své dětské hlavě jsem si vytvořila jednoduchou rovnici. Děda má v sobě hodně cukru, proto nesmí další cukr.

Jako dítě jsem se strachovala, že když budu jíst hodně sladkostí, budu mít taky v důchodu cukrovku. Celé dva měsíce jsem všechny bonbony, které jsem dostávala, schovávala v pokojíčku. Pak jsem se ale seznámila v pražské nemocnici při odběrech s malým klukem. Jemu prý berou krev proto, že má cukrovku. A tak jsem všechny poschovávané bonbony snědla.

Myslím, že jsem se cukrovky příliš nebála. Dokud nemuseli dědovi amputovat levou nohu. Nad kolenem. Pamatuji si, že byl dlouho v nemocnici, že se doma všichni dohadovali, kde bude nejlepší nohu useknout. Můj pohled na cukrovku se rázem změnil. Říkala jsem si, že to má dědeček určitě za to, že občas porušoval dietu. Za to, že nejedl jenom oplatky s nápisem „Dia". Za to, že si dával občas slivovici a každý den pivo. Sekání nohy mi však přišlo jako krutý trest.

Když se děda vrátil z nemocnice, byl hodnější a my ostatní jsme na něj taky byli hodní. Ten kousek nohy, co mu zůstal, měl obvázaný spoustou obvazů. Zpočátku to byl pro mě velice nepříjemný pohled, protože to byla první neviditelná končetina, kterou jsem kdy viděla, ale časem jsem si zvykla. Vzpomínám si, jak mi jednoho dne řekl tajemství - dostane speciální umělou nohu! Byla jsem z té divné nohy nadšená! Vypadala jako noha pro panenku, jenom obrovská. Babička dědovi vždy obmotala obvazem kousek zbytku nohy, potom nasadila protézu, vybrala dvě stejné ponožky (děda měl v tu dobu hrozně moc šedých ponožek, aby se mohla měnit jen ponožka ze zdravé nohy), přes protézu stáhla kalhoty, nasadila botu na zdravou nohu a nic nebylo poznat! Dědeček musel ještě chvíli používat berle, pak se začínal učit chodit bez nich. Jednou mi řekl: „To jsem si nikdy nepomyslil, Marcelko, že se na starý kolena budu muset učit zase chodit!" Jenže se rozchodil a bylo zase dobře.

Smlouva s Bohem

Postupem času jsem se ale naučila, že s cukrovkou není nikdy dobře. Chvíli je všechno v pořádku, chvíli máte pocit, že je konec. A nebylo tomu jinak ani s dědou. Objevily se komplikace s ledvinami. Záchvaty bolesti. Nejčastěji v noci. Pamatuju si, jak babička s hysterií doběhla pro tátu. Volala se sanitka. Tu noc jsem celou probděla a úplně poprvé v životě se pomodlila. Díky své silně ateistické rodině jsem nevěděla, jak se to dělá, ale něco jsem znala z televize. Z mého pokojíčku bylo vidět na kostel. Klekla jsem si k oknu, udělala křížek a uzavřela jsem s Bohem smlouvu: „Pane Bože, dej, ať se dědeček vrátí z nemocnice..., já ho mám moc ráda..., nedovol, aby mi někdo umřel!!! Mně se přece nemůže nic takového stát!!! Pane Bože, pokud mi ho vrátíš, slibuju, že se budu učit, že budu hodná, a že už nikdy nevyhodím svačinu do koše! Amen."

A on se vrátil! Bez ledviny, ale vrátil se! Co na tom záleželo? Bez nohy, bez ledviny, hlavně, že je doma! Sanitku jsme pak volali ještě několikrát, ale vždy má modlitba pomohla. Myslím, že jsem nikdy nebyla Bohu blíž jako tenkrát. V tu dobu jsem věřila. Věřila jsem, že mé modlitby jsou vyslyšeny.

Přeci jen jsem však i jako desetiletá poznala, že dědeček už není jako dřív. Měl propadlé tváře a chodil hůře.

Jednou na Vánoce jsme s celou rodinou zdobili vstupní halu. Já jsem zůstala s dědou v kuchyni. Dávali jsme háčky na želé. Řekl, že mě naučí vánoční písničku: „Dřímá tiše ptáček, dřímá poupátko a v chudičkém chlévě leží děťátko. Andělé tichounce zpívají a pastýři je vítají. Lehounký větérek na šalmaj hrá, zdráva buď Maria..." Zanotoval mi ji, a pak jsme si zazpívali spolu. Text koledy jsem si napsala na kousek papírku, abych jej nezapomněla, a schovala do krabičky s poklady. Nemusela jsem. Pamatuji si ji dodnes. Byl to pro mě nejcennější zážitek s dědou.

Jak již bylo napsáno, děda měl jen vnučky. Všechny jsme byly hudebnice, jak bylo u děvčat ze slušnějších rodin zvykem. Rozhodly jsme se, že dědečka překvapíme a uspořádáme mu vánoční koncert. Koncert se pak stal tradicí. Každý rok na Štědrý večer jsme hrály jen pro něj. Každý rok na Štědrý večer dědeček plakal.

Karolka

 Bylo mi dvanáct a už jsem začínala chápat, jaké to je ztrácet člověka před očima. Stal se však zázrak. Narodila se mi sestra. Vím, že se říká, že každé dítě je zázrak, Karolína však skutečný zázrak dokázala. Dala dědečkovi novou sílu. Začal se zase smát, dělal s ní hlouposti, posazoval si ji na klín a objevoval to, co už dávno zapomněl. Od jara do podzimu sedával na lavičce před domem a hlídal kočárek. Občas s ním sedávala i obézní sousedka přes silnici Růžena. Rokovali spolu o životě a ztěžovali si na klouby. Před polednem odcházel dědeček do hospody a pokaždé přinesl Karolíně lentilky. Ona tady byla každý den pro něj a on každý den pro ni. Nikdy jsem na sestru nežárlila.

Když drobek povyrostla - už uměla chodit i mluvit - stala se jeho nejvěrnější ošetřovatelkou. Každé ráno mu přinesla k posteli čaj, držela babičce obvazy, nosila nohu, která byla větší než sestra sama. Dala mu čtyři roky klidného stáří. Jako jediný sestře říkal „Karolko". Máma to tenkrát nesnášela. Dnes jí tak občas řekneme všichni.

Život na posteli

Dědovi zůstala jedna slabá ledvina - snadná oběť pro nádor. Nádor se lékařům podařilo odstranit, ale cukrovka s rakovinou vytvořily silnou opozici. Dědeček už nechodil. Dostal do pokoje pod okno nemocniční polohovací lůžko. Vážil pár kilo. Nemluvil. Jen se na nás umíval. Každou noc řval bolestí. Onemocněl rakovinou jícnu. Nosil plíny. Jídlo dostával do břicha. Babička se o něj starala se zdravotní sestrou nepřetržitě.

Chodila jsem už na gymnázium. Přišla jsem vždy ze školy, podala mu ruku. On vydal jen takový skřek a já mu odpověděla: „Ahoj." Zbožňoval, když jsem mu ukazovala jedničky či diplomy za literární soutěže. Pro babičku to bylo... těžší než těžké... Přesto to doteď nikdy nevyslovila nahlas. Já si zvykla i na tohle. Pořád tu byl. Pořád to byl můj dědeček.

Začal nový školní rok. Byla jsem už v druháku. Otevřela jsem dveře k babičce. Zvesela jsem ji pozdravila. Seděla za stolem, vedle ní máma a teta. Nikdo mi neodpověděl na pozdrav. Vešla jsem do pokoje a pozdravila i dědečka. Babička jen tiše řekla: „Ten už tě neuslyší, Marcelko." Nic mi nepřipadalo divné... Dýchal... Hadičky fungovaly... Tak jsem se usmála, že asi spí a šla ke schodům do druhého patra. Na prvním schodu mi to došlo. „Ten už Tě neuslyší... Ten už Tě neuslyší... Ten už Tě neuslyší... NE!!!" Přiběhla ke mně teta, objala mě a řekla: „On nás měl všechny moc rád!" A tak jsme tam plakaly spolu.

V ten den dědečkovi začaly selhávat orgány. Druhý den ráno dotlouklo jeho silné srdce.

Pohřeb

Poprvé v životě mi někdo zemřel. Poprvé v životě jsem musela jít na pohřeb. Všichni jsme se litovali navzájem. Kamarádi, známí, učitelky,... mě utěšovali, že byl nemocný, že se mu ulevilo... Měla jsem chuť je všechny poslat do prdele! Byl to můj dědeček, sakra! Můj dědeček a já jsem nechtěla, aby mi umřel!!! Měl tu být pro mě do sta let!!! Co má smlouva s Bohem??? Bolelo to jako nic před tím.

Na pohřeb jsem si vzala černé minišaty a černé kozačky. Vypadala jsem šíleně, jenže já v té době žádné černé oblečení nenosila. Musela jsem stát. Přišlo hodně lidí a já nechala sedět ty staré, takže jsem ani nevypadala jako někdo z rodiny. Nejhorší nebyly ty písničky, které měl rád, ani bílý věnec „od vnoučat", ani salva místních myslivců. Nejhorší byla zajíždějící rakev. To už vrátit nešlo...

Smuteční hostina se konala v místní hospodě. Byla jsem tam poprvé a myslela jsem přes obrovskou migrénu na to, že méně důstojnější místo už snad vybrat nešlo. A pak přede mě hodila sešlá hospodská talíř. Z talíře se na mě usmívaly dva párky, cákanec hořčice a kus chleba. Zvednul se mi žaludek. Bylo mi zle z těch párků! Bylo mi zle ze smíchu, který se ozýval vedle od stolu!! Bylo mi zle ze života!!! Odešla jsem odtamtud. Domů. Pozvracet se.

Poslední věta

Dnes vím o cukrovce hodně. A vím i to, že je dědičná.

Pár dní po pohřbu přišla teta na kávu, seděla za stolem a řekla: „Den před tím, než začal umírat, mi řekl, ať ho posadím, že se chce ještě podívat na svět. Řekla jsem mu, že svět je hnusnej, co na něm chce vidět. Dál si trval na svym. Díval se z okna a řekl: Co ty o tom můžeš vědět!"

Poslouchala jsem ji a v tu chvíli jsem na malý okamžik uvěřila, že ten prostor mezi nebem a zemí je skutečný.

Věnováno Ladislavu Levíčkovi - dědečkovi.

Zdroj: Medical Tribune