Cukrovkářka Jana

Bylo mrazivé odpoledne a já jsem ležela doma pod peřinou s horkým ovocným čajem. Venku mezitím probíhala koulovačka mezi mou sestrou, bratrem a dalšími mými kamarádi, ale já bohužel nemohla. Ono je to možná super válet si šunky doma, když je školní rok, ale já byla v tomto měsíci již podruhé doma s chřipkou a doktorům se to již nelíbilo a mně vlastně taky NE! V mém příběhu se dozvíte, proč je má chřipka tak moc nesympatická. Během chřipky jsem začala hubnout, i když jsem měla docela velkou chuť na sladké. To však nebylo jediné, také se mi zvýšila touha po pití. Nevěděla jsem, co se semnou děje, má obava byla čím dál větší. Uběhl zase týden, který jsem proběhala po nemocnici a nevěřila jsem, co se dozvím. Můj lékař mi oznámil nepříjemnou věc, a to že mám CUKROVKU. Doktor mi také oznámil, že si budu muset píchat inzulin a omezit rozhodně sladké. První týden co jsem se tento hrozný fakt dozvěděla, bylo jen moje tajemství, ale za pár dnů jsem se musela vyzpovídat své nejlepší kamarádce Evě, která mi byla vždy oporou. „Evo, můžeme se sejít dneska v parku? Musím ti něco říct" volám Evě. „Jasně, ale až tak kolem čtvrté hodiny, ještě něco mám" „Dobře, těším se" Loučím se s Evou. Měla jsem strach, co mi asi řekne. V hlavě se mi mísily myšlenky typu: Bude semnou ještě kamarádit? Ale proboha vždyť mám jenom cukrovku, tolik lidí žije i s něčím horším. Těšila jsem se na to odpoledne, ale pořád jsem musela myslet na naše setkání. Když jsem na to přestala myslet a na mém obličeji se vyronil úsměv, opět to něco pokazilo. Ať to byla oplatka, kterou si přede mnou můj bratr spokojeně jedl nebo moje sestra, která se ládovala krásně pocukrovaným koblížkem. Můžu jim to mít za zlé? Asi ne, protože oni o tom ještě neví. Neví to dokonce ani mamka a taťka. Proč, proč zrovna já? Celé se mi to zkomplikovalo a já to musím co nejrychleji říct celé rodině. První však bude 100% Eva. Když nastala třetí hodina, tak jsem byla strašně nervózní, protože za necelou hodinu vycházím za Evčou do parku, kde na mě bude čekat. Na jednu stranu se těším a na druhou stranu mám strach, jak bude reagovat. „Evo" volám už z dálky, když jsem ji spatřila. Ona se však jenom pousmála a přibližovala se ke mně. V parku jsme si sedli na lavičku, i když byla opravdu zima a lavičky byly pokryté sněhem. My neodolaly a sedly jsme si. „Tak co je Jani, tak neodkladného, že mi to musíš hned říct?" „Víš, Evo..." nemůžu to ze sebe dostat ven. „Mám cukrovku" „Bože, Jani. Jak to? Ty co jíš jen zdravě, máš cukrovku?" „Já vím, ale nikomu jsem to ještě neřekla, tak si to nech jen pro sebe" prosím Evu, ale já samozřejmě vím, že by Eva nic nikomu neřekla, bez toho aniž by jí k tomu dal někdo souhlas. „Takže, tobě to nevadí?" „Co, mi má jako vadit, to že máš cukrovku?" udiveně se ptá Eva. „Přesně tak, měla jsem strach, že se semnou už nebudeš bavit." „Ale Jani, vždyť to bych ti nikdy neudělala." „Díky, Evi, ale já už budu muset jít, protože to musím oznámit ještě doma" „Tak se drž Jani." „Čau." Teď mě čeká ještě větší úkol. Jak to mám říct doma? Možná bude stačit, když jim jenom ukážu zdravotní papír z nemocnice. To bude ale blbé. Musím jim to říct vlastními slovy. Hned, jak jsem přišla z parku. Klíče jsem odhodila někde do koutu a svolala jsem všechny do obývacího pokoje, abych jim mohla říct tu novinu. Když se všichni usadili na gauč, tak první co bylo, tak hned se mě máma ptala. „Jani, co se stalo, nejsi těhotná, že ne?" „ Nejsem mami, neboj." Dalo by se říct, že byla taková klidná, když jsem ji jen takto pouze uklidnila, ale toto jsem trošku odbočila. „Víte, když jsem byla tak dlouho a často nemocná, rozhodli se mi v nemocnici udělat různé testy, bohužel jeden se ukázal a byla to cukrovka." „Takže ty máš cukrovku, Jano?" ptala se sestra. „Už to tak vypadá, musím si píchat inzulín a omezit sladké." „To je jasné, ale to zvládneš, Janičko." Uklidňoval mě taťka. „Doufám, že jo. Přeci na cukrovku se neumírá, když se budu omezovat." „To je všechno co jsi nám chtěla říct?" ptal se brácha. „Čekáš ještě něco horšího?" „Ne, to ne, akorát jsem měl strach, že trpíš, kdo ví jakou chorobou, ale s cukrovkou přeci žije tisíce lidí a ty jsi jedna z nich, která to zvládne stejně jako oni." „Díky, bráško můj." Udiveně jsem poděkovala, protože jsem nečekala takovou podporu zrovna od sourozence. Když se to dozvěděli všichni dokonce i vzdálená rodina, tak musím říct, že od všech se mi dostává velká podpora, kterou kdybych neměla, tak by to určitě bylo zlé a já bych to nezvládala. Nyní žiju s cukrovkou již pátým rokem. Je mi 27let a dokonce jsem se i vdala. Manžel mou cukrovku respektuje a nevadí mu. Dlouho jsem se nemohla s cukrovkou úplně seznámit, ale když se ze všech stran, jak od přátel, tak od rodiny ke mně dostala takové podpory, kterou si každý může přát, a já jim za to děkuji.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/cukrovkarka-jana-45/