Cukrovka a já aneb život jde dál, ale .....

Můj příběh začíná 21.5.2001 a určitě na tento den v životě nezapomenu. Nikdy jsem neměla potřebu pořádně pít a dodržovat tak pitný režim, všechny poučky, že je potřeba denně vypít minimálně 1,5l tekutin byly pro mě tabu, já byla ráda, že jsem ráno vypila hrneček čaje a přes den maximálně skleničku nějaké tekutiny. Ale najednou došlo k změně, začala mě pronásledovat velká žízeň a jen za noc jsem byla schopná několikrát vstát a vypít až 2l minerálky. Navštívila jsem proto svou praktickou lékařku a ta mě poslala na krevní testy. V ten osudný den 21.5.2001 jsem si šla k lékařce pro výsledky těchto krevních testů a bylo vše jasné. Glykémie 21,5 mmol. Verdikt lékaře - máte vysoký cukr, pošlu Vás na vyšetření do diabetologické poradny. Aby toho nebylo málo, celou noc před tím jsem nespala, bolelo mě ucho, tak jsem navštívila ušní oddělení a tam mi lékařka sdělila, že mám zánět středního ucha a musela ho tzv. píchnout. Měla jsem sebou i zprávu praktické lékařky o hodnotě glykémie, kterou jsem jí ukázala a ona se hrozně divila, že už nejsem v nemocnici. Ten den jsem byla ještě objednaná na vyšetření na gynekologii a do třetice všeho dobrého a zlého jak se říká jsem se dozvěděla, že mám nález - polyp na čípku a tudíž je nutný co nejdříve operační zákrok. Prostě den jak VYMALOVANÝ. Za tři dny jsem navštívila diabetologickou poradnu, tady mi opět udělali test na glykémii a výsledek byl 11,1 mmol. Měla jsem dobrý pocit a říkala jsem si, tak mi to kleslo super, dostanu nějaké léky a bude to vyřešené. Avšak byla jsem v šoku, když mi pan doktorka oznámila - máte diabetes mellitus 1. typu a od dnešního dne budete muset až do konce života píchat inzulín. Zároveň Vás pošlu na hospitalizaci do nemocnice, kde Vám cukrovku zkompenzují a naučí Vás jak si inzulín aplikovat. To není možné, ona se musela splést, jak z jednoho výsledku může určit, že mi cukr neklesne a nebudu muset jen držet dietu nebo užívat léky. Moje babička a strýc cukrovku také mají a jsou na dietě a na práškách. Odjela jsem domů, sbalila si potřebné věci a nastoupila do nemocnice na interní oddělení. Tam mě lékařka znovu vyšetřila, potvrdila diagnózu diabetologa, určila dávky inzulínu a řekla, dnes Vám budou inzulín aplikovat sestřičky, ale od zítřejšího rána se budete učit píchat si inzulín sama. Čím dřív se to naučíte, tím dříve Vás propustíme domů. Následující noc byla pro mě nekonečná. Nemohla jsem spát, stále se převalovala na posteli, poslouchala ticho, které v nemocnici vládlo a přemýšlela o tom, jak si sama propíchnu kůži a podám inzulín do břicha, do nohy nebo do ruky. Ne to nikdy nezvládnu, říkala jsem si, to přeci nejde píchat sama do sebe. Ráno přišla sestřička a řekla, tak jdeme na to. V ten okamžik jsem zjistila, že bude nejen těžké inzulín píchnout, ale ještě těžší bylo pro mě natáhnout ho do inzulínky (injekční stříkačka), protože dávky byly nízké, stříkačka velmi titěrná, celý týden jsem s tím bojovala, až se mi to nakonec podařilo a po týdnu hospitalizace jsem mohla odjet domů. Tím však moje útrapy neskončily. Vždy jsem žila s představou, že když má někdo cukrovku, tak prostě nesmí jíst sladké, musí držet dietu. Má diabetoložka mi dala inzulínová pera pro snadnější aplikaci inzulínu, glukometr pro měření glykémie a nabídla týdenní hospitalizaci v diabetologickém centru v Praze s edukačním pobytem na téma diabetes mellitus. Velmi jsem se rozmýšlela, říkala si, nikam nejedu, jen mi tam budou dělat různá vyšetření, raději si o tom něco přečtu. Nakonec mě má nejlepší kamarádka, která se starala o tchýni s diabetem přesvědčila a já jsem jela. Nastoupila jsem na oddělení diabetologie na lůžkové oddělení a myslela jsem si, že budu na pokoji s někým, kdo nastupuje také na tento edukační pobyt. Na pokoji ležela paní po amputaci chodidla, hrozně naříkala bolestí a druhá paní, která měla zánět v noze a hrozila jí amputace palce u nohy. Já byla naráz psychicky úplně vyřízená. Edukace trvala týden. Každý den ráno probíhalo řádné vyšetření lékařem, měření glykémii, vážení a potom až do večerních hodin v edukačním oddělení přednášky lékařů a praktikantů o diabetu, jeho léčbě a kompenzaci. Zde jsem se teprve dozvěděla, že cukrovka není jenom o dietě, ale že u diabetu existuje také hypoglykémie, hyperglykémie, že při špatné kompenzaci hrozí selhání ledvin a následná dialýza, hrozba vysokého krevního tlaku, riziko vzniku diabetické nohy, diabetická neuropatie a retinopatie. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že tak jak se já budu chovat ke své cukrovce, tak se ona zachová ke mně. Při pravidelných návštěvách svého diabetologa nám sestřička ráno změřila glykémii, zvážila, zeptala se, co potřebujeme napsat od lékařky a po obědě jsme se dostavily na kontrolu k lékaři, který k nám dojížděl z okresního města. Můžu říct, že to bylo hrozné, sešlo se nás tam až 50 pacientů, protože lékařka ordinovala pouze jednou týdně, takže člověk neměl šanci pomalu se na cokoli zeptat. A ty řeči pacientů v čekárně typu - celý víkend jsem držel dietu, jedl kyselé zelí a grepy, ráno jsem měl cukr 7 mmol, normálně mívám 15 i více, už se těším až budu mít po kontrole a dojdu si na pivko. Někdy jsem se s nimi i dohadovala, že škodí sami sobě, lékař jim maximálně vynadá když budou mít cukr vysoký, ale je to jejich boj a šidí sami sebe, když si před kontrolou úmyslně cukr snižují, ale setkala jsem se jen s posměchem a poznámkami ta je nějaká chytrá. Vždy jsem měla návštěvy kina, divadla ráda, ráda jsem chodila na plesy, ale od okamžiku kdy jsem zjistila, že mám cukrovku, jsem nikam už nešla. Hrozně jsem se totiž obávala hypoglykémie (nízké hladiny cukru s případným bezvědomím), kdy se začnete potit, dělá se Vám slabo, motá hlava, začnete se klepat a hladina cukru Vám klesne ke 3 mmol. Bála jsem se, že hypo dostanu třeba v kině a co budu v tom okamžiku dělat, co když upadnu do bezvědomí, jak to Ti okolo mě budou vědět, co mi je, a proto jsem se raději zůstala zavřená doma. A pak přišel ten den, kdy se mi v práci udělalo zle, mžitky před očima a zkolabovala jsem. Zůstala jsem doma na neschopence, chodila od jednoho odborníka ke druhému, začala hubnout (za 3 měsíce 15 kg). Nejhorší bylo, že lékaři nemohli přijít na příčinu a navzájem si mě předávali s poznámkou u nás je vše v pořádku. Musím říct, že jsem v té době navštěvovala endokrinologii (zvýšená činnost štítné žlázy) a hematologii, (kde jsem se léčila s perniciózní anémií). A toto trvalo celý rok. Začala jsem se o sebe hrozně bát. Až přehnaně, stále jsem si měřila glykémii, s glukometrem jsem chodila všude, i do koupelny, když jsem se šla koupat, změřila jsem se, po 10 minutách jsem se měřila znovu, no psychika dělala svoje. Nakonec jsem skončila na psychiatrii a jsem tomu ráda. Paní doktorce jsem se během hodinky, kterou jsem u ní strávila, vypovídala ze všeho, co mě trápilo a co jsem se styděla říci i své rodině. Řekla mi, že jsem se stala vězněm svého bytu a že je potřeba začít zase normálně žít, přestat se bát vycházet ven, odjet někam třeba jen na 2 dny, naordinovala mi antidepresiva a napsala zprávu i pro mou diabetoložku. Díky těmto psychickým problémům má cukrovka byla velmi dekompenzovaná (rozházená), nedokázala jsem jí řádně kontrolovat. A tak mě má diabetoložka poslala opět do Prahy do diabetologického centra, kde mi při týdenním pobytu nasadily léčbu inzulínovou pumpou. Od té doby se můj život změnil k lepšímu. Zlepšily se mi hodnoty glykémie i mé psychické rozpoložení se obracelo k lepšímu. Nestrašily mě návštěvy lékařů, kde jsem mnohdy strávila celé dopoledne a představa, že si budu muset v té době píchnout inzulín, který jsem většinou aplikovala na toaletě, aby mě nikdo neviděl, nebo návštěvy restaurací s přáteli na společné večeři, kde byl pro mě opět problém píchnout si inzulín, tyto problémy nasazením inzulínové pumpy skončily. Mnoho diabetiků si nedovede představit, že by musel mít pumpu 24 hodin neustále při sobě, ale pro mě je to vysvobození. Život s ní je daleko lepší. Pumpa mi aplikuje do těla pomocí infuzních setů každé 3 minuty malinkou dávku inzulínu a při jídle si prostě pomocí tlačítka na pumpě nastavím další dávku, která jídlo pokryje. Každý třetí den si infuzní set přepíchnu na jiné místo, buď na noze, na ruce nebo na břiše. Dnes opravdu moc děkuji paní doktorce z diabetologie, že mi toto nabídla. Kromě nasazení léčby pumpou, jsem změnila místo kontrol diabetu a každých čtvrt roku dojíždím do Prahy do diabetologického centra na kontroly, kde mi můj lékař diabetolog věnuje dostatek času a všechny mé zdravotní problémy řešíme společně. Ráno absolvuji všechna krevní vyšetření a na kontrolu jedu za týden, kdy jsou výsledky krevních testů hotové a tak může pan doktor nastavit potřebnou léčbu. Kromě toho chodím pravidelně jednou za rok na kontrolu na oční oddělení, protože při špatně kompenzované cukrovce může dojít i ke ztrátě zraku, navštěvuji podiatrii, kde mi kontrolují vše co souvisí s onemocněním nohou při diabetu. Protože již trpím diabetickou neuropatii, navštěvuji v centru kontroly na neurologii. Při každé kontrole na diabetologii mi lékař dělá vyšetření na glykovaný hemoglobin, který ukáže, jak se pohybovaly hodnoty glykémie v průběhu posledních 8 týdnů. Mohu říci, že se mi život přechodem do diabetologického centra a nasazením inzulínové pumpy opravdu změnil k lepšímu, snažím se žít normálním životem, jakým jsem žila před onemocněním diabetem. Ne vždy se to daří, ale už bych si nechtěla prožít to, co jsem si prožila. Díky diabetu a kontrolám u specialistů lékařů, které pravidelně navštěvuji, jsem přišla i o práci, protože můj zaměstnavatel potřeboval snížit stavy pracovníků a tak se mu mé absence hodily k tomu, aby mi dal výpověď, ale i tuto situaci zvládám. Jsem v částečném invalidním důchodu, mám 50% zdravotní omezení, takže už půl roku hledám práci na poloviční úvazek, ale v současné době je velký problém najít práci i na plný úvazek, protože není, ale snad zas bude líp a práci najdu. Zatím se věnuji svým domácím mazlíčkům, mám pejska, se kterým chodím na pravidelné procházky, protože jak je známo, při diabetu je také velmi důležitý pohyb, také mám kocourka a fretku. Děkuji moc své dceři, která je zdravotní sestřička a je to člověk, který mě nutí pozitivně myslet a aktivně žít a už nepodléhat stresu i když jsou chvilky, kdy to na člověka padne, ale když si člověk najde nějaké koníčky a zaměstnává svou mysl něčím jiným, dá se tato nemoc dobře zvládnout. Nevím, jestli bylo toto mé vyprávění něčím zajímavé, ale chtěla jsem se podělit se svými zkušenostmi a povzbudit všechny ty, kteří jsou na tom jako já, že i s diabetem se dá žít a nejen přežívat, i když je asi mnoho diabetiků, kteří cukrovku zvládají velmi dobře a ani si nepřipouští, že ji mají.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/cukrovka-a-ja-aneb-zivot-jde-dal-ale-35/