Cukrová řepa
„Veru, já..." Po tváři se mi koulely slzy. Proč já? Proč teď? Copak to nemůžu o týden posunout? Prosím...
„Jani, co je?"
„Já... já nemůžu s Váma... na to vystoupení... Víš..." Koktala jsem. Vynořila se mi vzpomínka na moji mámu, když mi to říkala. Brečela. Já taky. Ne proto, že diagnóza zněla diabetes mellitus 1. typu, ale proto, že musím na 14 dní do nemocnice! A to pro mě bylo zlo.
V té době jsem byla puberťák, se kterým to mlátilo až moc. Žila jsem jenom rokenrolem. Milovala jsem pohyb, tanec a ty lidi kolem. Měla jsem poprvé tancovat před lidmi, mít vystoupení, těšila jsem se na to. Bylo to pro mě všechno. Něco jako droga. Něco jako když jste byli malí a čekali na Ježíška. To napětí při čekání, jestli tam bude to, co jste si přáli! Tak přesně takhle jsem se těšila já na vystoupení, dokud... Dokud nepřišlo rozhodnutí, že musím do nemocnice. To mi vzalo všechny moje naděje a sny. Brečela jsem. Jako malé dítě. Styděla jsem se za to. Vždyť je mi 14 let! Takhle velký holky přece nebrečí. Ale bolelo to. Mnohem víc, než když mi tenkrát umřel můj milovaný křeček. Nechci do nemocnice!
Ležela jsem na nemocničním lůžku a koukala do stropu. Hlavou se mi honily myšlenky typu: Co bude dál? Opravdu to tak má být? Jak si dokážu píchnout inzulín sama? A co kamarádi, jak to vezmou? Jsem teď jiná? Co se se mnou děje? Je snad něco špatně? Proč mi nikdo nic neřekne? To jsem jedla tolik cukru? Co mám dělat? Jak si zvládnu píchat, až přijdu do školy? Vždyť obědy máme každý den jinak... Přemýšlela jsem, pořád a pořád. Dostala jsem do ruky svoje první inzulínové pero. Sestřička mi všechno vysvětlila a řekla: „Dnes už je to na tobě." Podívala jsem se na jehličku a řekla si: Když to musí být... Vzala jsem pero, pořádně se nadechla a jehla bezbolestně projela kůží. Čekala jsem, že to bude mnohem horší. Usmála jsem se a vrátila pero sestřičce, které jsem vyrazila dech svojí samozřejmostí.
Myšlenek jsem se stejně nezbavila. Pustili mě z nemocnice. Během pobytu jsem prodělala chřipku, bylo uvedeno ve zprávě. V té době jsem netušila, že to s velkou pravděpodobností mohla být hypoglykémie. Bylo mi tenkrát hrozně zle. Sestřička mě posílala zpátky do pokoje, že mi nic není... Pak mě moje kamarádka odtáhla od stolu do postele a běžela pro pomoc. A mě bylo krásně. Někam jsem padala a ptala se, proč kolem mě všichni pobíhají, co to křičí, co to dělají... Já měla svůj krásný volný pád a věděla jsem, že dopadnu do měkkého. Bylo to příjemné. Moc fajn. Pak mi něco vteklo do krku, bylo to hrozně dobrý. Tak jsem pila a pila... Až po druhém hrnečku jsem poznala, že je to sladký čaj. Po chvíli jsem začala zvracet. Po ještě delší době jsem ležela v posteli, pomalu usínala, a do toho si v duchu říkala: „Jak to, že nemůžu pohnout nohama? Co se to děje?"
Ráno jsem se probudila, s vypětím všech sil jsem dokázala něco málo sníst a nohy kupodivu fungovaly normálně. Měla jsem radost. Ale stejně jsem naříkala a brečela. Někdy v duchu, někdy doopravdy. Všichni mi říkali: „Jen breč, to ti pomůže." Tak proč to teď nepomáhá? Takhle to půjde dál? Nikdo mi nic nevysvětlil. Píchej si inzulín, měř se a bude ti dobře.
Začátky byly opravdu zlé. Nenáviděla jsem všechno a všechny. Když jsem si jednou zlomila jehličku o kůži, švihla jsem perem o zem a začala ječet. Hned potom zase brečet. Říkala jsem si: musíš to zvládnout, jinak zemřeš. Snaž se. Bojuj! Nenáviděla jsem svoji nemoc. Nenáviděla jsem svoji mámu, která mi upekla DIA dort. Nenáviděla jsem svoji tetu, když jsme přijeli na návštěvu a tam bylo uvařené kuře na vodě a spousta omluv, že neví, co vlastně můžu jíst. Nenáviděla jsem soucitné pohledy svých příbuzných a kamarádů. Nenáviděla jsem Vánoce, kdy jsme s mámou pekli cukroví a já si nemohla vzít. Nenáviděla jsem večery, protože jsem si sedla na postel a nemohla jsem jít hned spát, musela jsem si nejdřív píchnout „noční." Nenáviděla jsem školu, protože si ze mě kamarádi dělali srandu, že jsem cukrová řepa. Nenáviděla jsem pocit, když jsem si šla píchnout inzulín na záchod, aby mě nikdo neviděl. Nenáviděla jsem samu sebe, nenáviděla jsem, že se nenávidím. Nenáviděla jsem ty pocity sebelítosti. Nenáviděla jsem celý svět. A pak jsem si řekla: A DOST! Jsi v tom sama, musíš to zvládnout sama. Přestaň se litovat, přestaň se nenávidět a začni se snažit.
Začala jsem. Našla jsem si o své nemoci spoustu informací a začala bojovat. Můj přístup se změnil. Najednou jsem se na večery začala těšit, protože jsem začala zkoumat, co to udělá s glykémií, když si jednu jednotku inzulínu uberu, protože mám zítra o hodinu delší trénink. Začalo mě bavit lidem vyprávět o tom, co moje nemoc obnáší, jak se projevuje. Překvapilo mě, že je to zajímá a tak jsem povídala a povídala. Začala jsem si píchat inzulín na veřejnosti. Překvapilo mě, že to nic není. Je to prosté... Dostanu jídlo, tak se píchnu. Ostatní to berou jako samozřejmost. Nevšimnou si. Dělám to automaticky. Kamarádka si toho všimla až po měsíci, kdy jsme spolu chodili na obědy. A cizí lidé? Tak ať se podívají. Já jsem někdo. Vidíte mě? Pořádně se podívejte. Jsem diabetik a to je inzulín. Můj lék. Každý den mi zachraňuje život. Bez něj nelze žít. Nelze to schovat. Tak se klidně dívejte.
Díky diabetu jsem si uvědomila, že vlastně žiji lépe než někteří lidé. Kdo dokáže pravidelně jíst? Kdo se tak stará o svoje nohy, o zdraví, o kondici, o váhu? Naučila jsem přítele jíst celkem pravidelně. A najednou šlo i hubnutí lépe. Naučila jsem se, že diabetes nepřináší žádná velká omezení. Můžu si dělat, co chci. Jezdit na koni, chodit do školy, do práce, jezdit do zahraničí, vyšlápnout si hory, sportovat, věnovat se rodině a spoustu dalšího. Jenom svému životu musím nastavit hranice. Hranice postavené z cukru a inzulínu.
Diabetes mám již 11 let. S touto nemocí jsem se vyrovnala a beru ji jako svoji kamarádku, která mě někdy dokáže pořádně potrápit. Snažím se ji ale pochopit. Vyjít jí vstříc. Poslouchám, co mi říká, a snažím se s ní domluvit. Občas mě pěkně překvapí. To k tomu prostě patří. Nikdy se jí nezbavím. Bude tu pořád se mnou. Ráno, večer, v noci. Neuteču jí. A tak mi nezbývá nic jiného, než ji milovat nebo nenávidět. Jiné volby není, musíme spolu žít. Žít šťastně... Jako pár, jako manželé... Dokud nás smrt nerozdělí.
Zdroj: Medical Tribune