Cukrová babička

Bylo nebylo, kdysi dávno, seděla jsem u nemocniční postele a držela za ruku svoji tchýňku. Nebyla to zlá tchýně, ale hodná babička, a tak jsme jí říkali tchýňka. Protože si občas měřila cukr, říkal jí náš malý syn také cukrová babička. Ráda vařila a pekla a občas si zahřešila. Tu uzobla lívaneček s jablíčky ze zahrádky, tu kokosku či banánek v čokoládě. A pak si rychle utíkala měřit cukr, vzdychala a šla si píchnout inzulín. Všechno to tak nějak běželo, tu trošku sladkého hříšku, tu víc pohybu na zahrádce, tu zase inzulín. Do doby, kdy děda, tomu jsme neříkali tchýněk, ale děda, dostal motolici a upadl v předsíni. Babička, sama maličká, tahala s láskou svého dvoumetrového chlapa, aby ho vzpamatovala a přivedla k životu. Povedlo se jí to, ale hnula si záda a ulehla. A už nebyl pobyt na zahrádce, neměla chuť k jídlu, a ze setrvačnosti si píchala inzulín. A toho inzulínu bylo moc. Jednoho dne jsme našli dědu, jak se sklání nad babičkou v křesle. Byla někde už na úpatí ráje, ale zavolali jsme záchranku a oni ji přivolali zpátky. Ale výlety na druhý břeh byly častější a častější. A tak jsem, kdysi dávno, seděla u nemocniční postele a držela svou tchýňku za ruku. Říkali jsme jí cukrová babička. Když se na chvilku probrala z mrákot, povídali jsme si o chlapech, které milovala. Toníka, dědu, Tomíka, vnuka a Míšu, syna. „Hezky se mi tady o ně starej, až tady nebudu"... Časem odešel i děda. Za tchýňkou a dědou chodím už na jinou zahrádku. Vybrala jsem jim hrobeček pod břízou, aby jim tam šustilo listí, zpívali ptáci. A u lavičky. Když přijedu z Prahy na tu těšínskou „zahrádku", sednu si na lavičku a v myšlenkách si s tchýňkou vykládám. Jak už má velkýho vnuka, jak se mu daří v Mekáči, jak tam je nejlepší zelená placka. Jak byl se svojí holkou v Chorvatsku a jaké mi přivezl mušle. A že máme novou psí holku Sárinku, která nám sežrala boty... Bylo nebylo, kdysi dávno, měla jsem svoji tchýňku. Říkali jsme jí cukrová babička. A mám ji vlastně pořád... Mám pocit, že ji mám tak nějak u sebe, a že ji občas „vidím", že se na mě usmívá. A drží v ruce sladký lívaneček a provinile šilhá po měřítku na cukr. Jak běžel čas, přišel cukr do mého života podruhé. Kamarádka Jitka bývala v práci na vnitru občas bledá a unavená. V pátek už padala únavou. Jednoho dne se chystala na dovolenou k moři a v řeči si posteskla, jak ji bude otravovat ta pitomá pumpa. Moc jsem nechápala, jak pumpu k moři povezou a na co. Jitka zamkla kancelář a ukázala mi jehlu zapíchnutou v třísle a pumpu zastrčenou v dekoltu v podprsence. „Někdy se mi to sekne a je mi pak blbě. V tom blázinci, co tady je, si to ani neuvědomím." „Kdysi byl na cukrovku s pumpou invaliďák, ale podle tabulek na ministerstvu jsem zdravá. Tak chodím do práce a dělám, co to jde. Doma o víkendu vaří manžel a taky uklízí. Já si musím lehnout." Čas běžel dál a cukrovku dostala i moje máma. Ta byla na sebe přísná a všechno si vážila a zapisovala. Dorty jsme před ní jíst nemohli, utíkali jsme s nimi do kuchyně. Nebo je rovnou dávala do ledničky, aby je neviděla. Začala pěstovat i fazolové lusky, artyčok a pohanku. Ty podle polské kuchařky měly čistit krev od cukru. Vzpomínala jsem občas na „cukrovou babičku" a zvažovala, co je lepší. Žít pod bičem cukru jako mnich, všechno si odříkát a sladké nepřátelé schovávat do poliček? Nebo žít, občas si i zahřešit a risknout, že to nějak dopadne? Co bych dělala já, když mě lapí cukr? Věřte, nevěřte, cukrovku si přinesl domů i manžel. „Cukrová babička" osladila geneticky i život mého muže. Má naštěstí hodně pohybu v práci a tak to také nějak jde. Zatím nepícháme, stačí mu pohyb a trošku omezujeme sladké. A jak milujeme buchty, vymýšlíme slané záviny a koláče, děláme masové dorty. Běží čas a chystám se na odběry i já. Doufám, že bílé zlato, nebudu mít také v krvi. Všeho moc škodí. A tak tiše věřím, že máme vybráno. A pro jistotu jím fazolové lusky a peču pohankové buchty. Prevence je prevence. Trošičku lituju, až zase pojedu na těšínskou „zahrádku", že v našich krajích není zvykem dávat na hrobečky jídlo a pití. Pro cukrovou i necukrovou babičku bych nachystala sladkou hostinu. Kokosky, lívanečky, banánky v čokoládě. A spoustu marmelády a slazeného čaje. Aby si konečně užily. A nemusely pošilhávat po měřítku na cukr.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/cukrova-babicka-29/