Co vlastně chtějí

Od českého lékaře pracujícího v českém zdravotnictví se toho chce hodně. Od ambulanta i nemocničního lékaře. Zato od lékařů v politice se asi nechce nic. Zůstávají v žebříčku oblíbenosti někde pod uklízečkami, leč velmi slušně placeni, asi aby jim to nebylo líto. Na opačné straně žebříčku se skví lékař v lékařské praxi. Tomu by arci mělo stačit, že je národem povšechně a anonymně oblíben. Jednotlivý konkrétní lékař pak bývá zhusta neoblíben, dehonestován, napadán, vysmíván a pomíjen. Je podezírán, že se nechal zkorumpovat farmafirmami, ačkoli ta pravá korupce se děje jinde.

I zdravý lékař postupně přestane být zdravým. Práce ve stressu, vysoce odpovědná, s prokurátorem za zadkem, ve spěchu, s výkonem téměř stachanovským. Pořád od vás někdo něco chce, hlavně pacienti, často chtějí věci nemožné, věci, na které nemají nárok a není-li jim vyhověno, vyvřeskují, že si celej život platili. Syndrom vyhoření pak na sebe nenechá dlouho čekat. Chybí odpočinek a relaxace, spánek se stává nepravidelným a jeho délka nedostačuje.

Vzpomínám si, jak se kdysi psalo o zaměstnancích pražského magistrátu, že mají zadarmo nějaké ty relaxační procedury, masáže a tak, protože prý dělají velice namáhavou práci. Hm. Nám by možná stačilo se dobře vyspat, pobýt se svou rodinou, vyrazit na výlet, do divadla, do kina nebo jenom tak. Lázeňských procedur netřeba, i když vítány by nejspíš byly.

Co mi ale připadá naprosto nedostatečné a mírou nedostatečnosti až tragické, je psychologická a psychoterapeutická podpora lékařů. Tedy za předpokladu, že jejich příjem bude adekvátní náročnosti a odpovědnosti jejich práce, bez toho by byla jakákoli psychologicko-psychoterapeutická podpora spíše výsměchem.

Pokud bude lékař adekvátně zaplacen, pak by taková podpora byla pomocí. Denně se setkáváme se situacemi, které jsou emočně velmi zatěžující, a nemáme možnost se s nimi účinně vyrovnat, jak říkají psychologové, zpracovat je.

Čímž se dostávám k dalším požadavkům na řadové české lékaře. Lékař nesmí být „na prachy“. To je jeho poslání nedůstojné a vůbec je to nevhodné. Lékař je přece lékařem proto, že miluje lidi a ze všech svých sil jim chce pomáhat. Složil přece Hippokratovu přísahu a jeho práce je posláním.

Takové mravní výšiny nelze špinit mrzkým mamonem. Ze všeho nejdříve se musí lékař se vší odborností a empatií věnovat nemocnému a až pak je vhodné zajímat se o živobytí. Ostatně ambulantní specialisté už jsou roky v podobné situaci. Rozepisovat se nebudu, možná někdy příště.

Lékař musí vše ve svém životě podřadit prospěchu svých pacientů. Odjet na dovolenou je skoro skandál. Stonat, no to už vůbec ne. Vzdělávat se? Když to nenaruší jeho pracovní povinnosti, tak snad.

Český řadový lékař má hodně povinností a hodně málo práv. Má povinnost léčit pacienty, kteří na své zdraví kašlou, zdravým životním stylem prostě žít nebudou, od toho je tady doktor, aby to řešil nějakými pilulemi. Má povinnost léčit i ty, kteří mu nadávají, ty, kteří ho napadají, nesmí hledět na své zdraví, na kvalitu svého života. Nemá právo se ozvat, nemá právo se s nespolupracujícím pacientem rozloučit, musí strpět dehonestace, pomluvy, urážky. Je vláčen tiskem, vystaven provokacím „investigativních“ novinářů, kteří se věru neštítí ničeho.

Lékař zdravotní péči podle zákona poskytnout musí. Musí ji poskytnout lege artis, podle nejnovějších vědeckých poznatků. Zdravotní pojišťovny ovšem tuto i jinou péči, prokazatelně indikovanou a prokazatelně provedenou, uhradit vůbec nemusí.

Ba lékař může být a bývá popotahován a pokutován, pokud se v preskripci léčiv dostane mimo arbitrárně stanovené hranice, ať byly medikamenty stokrát indikovány a předepsány lege artis. Na lege artis každý mimo lékařů kašle. Ovšem pokud se lékař od doporučených postupů odchýlí, může za to být mlácen kladivem paragrafů za potlesku davu.

Nakonec zbývá jen otázka, proč vůbec chtít být v ČR lékařem.

MUDr. Kateřina Baziková, www.tribune.cz
autorka je lékařka v oboru dětská psychiatrie

Zdroj: www.tribune.cz