Co si myslíte o možnosti připlatit si za lékaře?
Ministerstvo zdravotnictví nyní pacientům umožnilo oficiálně si připlatit za konkrétního ošetřujícího lékaře. Zatím se zdá, že tento institut bude využíván velmi různě – rozdíly budou jak mezi jednotlivými odbornostmi, tak i mezi jednotlivými nemocnicemi. Proto se tentokrát v diskusním fóru ptáme: Jste pro možnost připlatit si za lékaře? Co vám přinese toto řešení? V čem je výhodné pro pacienta? A hlavně: v čem je výhodné pro lékaře a pro nemocnici?
Doc. MUDr. David Feltl, Ph.D., MBA,
přednosta Onkologické kliniky, FN Ostrava
Principiálně jsem pro tuhle možnost, její forma je však trochu nešťastná. Podle mě by se celá záležitost měla řešit formou připojištění, protože by to bylo systémové a konzistentní. Zvolené řešení má jeden zásadní nedostatek: je trochu rozostřená hranice mezi tím, kdy jde o řešení čisté a nenapadnutelné, a kdy o diskriminaci pacienta. Přeloženo do hovorové češtiny: bojíme se právníků! Konkrétně právních zástupců těch pacientů, kteří by si na případnou diskriminaci mohli stěžovat, a my bychom museli dokazovat, že k žádné nedošlo. Ale abych nebyl vyloženě negativistický: pro pacienta jde o zajímavou možnost legálně si vybrat lékaře, kterému důvěřuje. Proč ne. Výhodu pro lékaře a nemocnici však žádnou nevidím.
MUDr. Jiří Drápela,
primář chirurgického oddělení, Nemocnice Havlíčkův Brod p. o.
Na otázku „Jste pro možnost připlatit si za lékaře?“ je velmi obtížné jednoznačně odpovědět bez přesnějších informací. Dovolím si příměr: Hodíme vás do vody. Jste pro? Bude‑li parný letní den, vy jste v plavkách, umíte plavat, výška břehu bude okolo jednoho metru, voda je dostatečně čistá, hluboká a příjemně vlahá, potom asi pro budete. Jiná situace nastane, budete‑li ve smokingu na maturitním plese své jediné dcery, hodí‑li vás z 15 metrů do ledové tříště mezi tři hladové lední medvědy, přičemž neumíte plavat; potom budete patrně zcela jiného názoru. V obou případech to začínalo stejně – hodíme vás do vody, jste pro?
Takže správně definované prostředí, stav pacienta i dovednosti lékaře, časová souslednost a v neposlední řadě řešení případného nezdaru výkonu, jeho další vývoj ve smyslu revizní operace atd., to jsou všechno atributy, které, nebudou‑li dobře definovány, mohou zcela zhatit i ten nejlepší záměr. Tyto „technické věci“ patrně naše ministerstvo nechá na managementech jednotlivých zařízení s přesvědčením, že to hlavní přeci bylo řečeno a hlavně uděláno – něco na způsob: Uvařte oběd pro 15 000 lidí, je to přece správné – a mimochodem – máte na to tři ryby a 14 korun.
Jsem chirurg a zde je spektrum výkonů poměrně pestré. Všichni nedělají všechny výkony. Zde bude velmi obtížné řešení, obtížné, ale jistě ne nemožné. Myslím, že jednodušší je to např. s porody. I když! – bude‑li např. požadován v 80 % všech porodů jeden porodník, nevím, jak to zvládne, a nevím také, jak by v takovém případě mohli vyrůstat další odborníci na takovém oddělení. U plánovaných výkonů je to jistě proveditelnější než při výkonech akutních. Mám však za to, že národu – promiňte ten výraz – zblblému z televizních, zcela nereálných seriálů nikdo akutně nevysvětlí, že teď – právě teď – tento odborník „není k mání“.
Na otázku „Co vám přinese toto řešení?“ odpovídám: Jen starosti.
Otázka „V čem je výhodné pro pacienta?“ ve mně evokuje odpověď: Snad jistější pocit, což by mohlo být pozitivní. Navíc bude mít ještě lepší pocit, že si může „koupit“ toho pána v bílém (tak jako je možno zakoupit povětrnou holku), což obzvláště přispěje ke zdárnému zhojení jeho onemocnění. Prostě pozitivní po všech stránkách. Na otázku „V čem je to výhodné pro lékaře a pro nemocnici?“ poctivě odpovídám: Nevím. Jako operatér jsem občas požádán o provedení výkonu. Udělám to, mohu‑li, ale občas také zadám operaci lékaři, který je v tomto oboru chirurgie každý den více „doma“.
Osobně mi na všem vadí zásadně jedna skutečnost, jíž je, že nemohu odmítnout.
Nikdy jsem ještě neodmítl akutní pomoc a nevzpomenu si, kdy bych odmítl i pomoc neakutní, což je sice fakt, ale tady je to zřejmě jednoznačné, a to mě… ano… uráží. Mohu být zakoupen jako kus salámu někde na sekretariátu, bez vyšetření nemocného, bez kontaktu. Bude mi to oznámeno dopisem nebo telefonicky, budu u toho moci ještě stát, nebo už budu muset klečet? Některý z vysokých úředníků by mi jistě vysvětlil, že je to můj problém „krize důvěry“. Možná. Celé státy jsou v krizi, proč zrovna já mám být výjimkou?
Prof. MUDr. Jan Pirk, DrSc.,
přednosta Kardiocentra IKEM
Myslím si, že se snažíme vymyslet něco, co je již dávno v okolních zemích na západ od našich hranic vymyšlené. V zásadě nesouhlasím, aby si pacient mohl zaplatit operatéra, protože operace je pouze jedna (i když důležitá) součást celého léčebného procesu. A chce‑li mít někdo to privilegium, že léčení povede přednosta či jiný vybraný odborník, mělo by být zaručeno, že se nebude jednat pouze o operaci, ale o celý léčebný proces, včetně řešení případných komplikací. A to je dávno vymyšleno tím, že si např. v Německu či Rakousku platí občané vyšší třídu pojištění. Je to otázka životních priorit. Někdo investuje např. do drahých aut či cigaret, někdo dá přednost jistotě špičkové zdravotní péče. Na tom není nic špatného, naopak jde o systém zcela bezpečně fungující. Že běžnou operaci provede přednosta, není samo o sobě zárukou, že bude provedena lépe než mladším kvalifikovaným lékařem. V IKEM proto neplánujeme zavedení placených služeb. Dalším důvodem je, že u nás se jedná o vysoce specializované výkony. V případě, že by si pacient vybral chirurga, u kterého jako přednosta nemám jistotu, že některý z náročných výkonů proběhne hladce, vystavoval bych se riziku, že v případě komplikací ponesu zodpovědnost i já. Mimoto nesouhlasím s tím, aby část poplatku dostala nemocnice. Jakým právem? Vždyť celé léčení, včetně mzdy operatéra, dostane řádně zaplacené od pojišťovny. Takže já si myslím, že bychom neměli vymýšlet nic nového, žádnou „českou cestu“, ale podívat se na západ od našich hranic, kde tyto systémy fungují již mnoho let.
Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.,
předseda České chirurgické společnosti ČLS JEP
Uvědomuji si, že jako „letitý“ šéf chirurgického pracoviště fakultního typu žiji v luxusu. Nemusím totiž tento problém řešit. Nikdy mě netrápilo, když lékař dostal od pacienta před jeho odchodem domů drobnou pozornost jako projev poděkování. Stejně tak mě netrápilo, když ji lékař odmítl. Kdo však pracuje na chirurgii, ví, že jde spíše o výjimku, pacient mnohdy ani nepoděkuje. Ostatně, jméno operatéra či ošetřujícího lékaře ho někdy ani nezajímá. Lékaře, kteří svoji práci podmiňují „příplatkem“, u nás nemáme. Kolektiv lékařů by to nestrpěl, na mně by bylo, abych ho vyprovodil. Korupci na této úrovni proto nejsem nucen řešit. Ostatně myslím, že problém korupce ve zdravotnictví se odehrává na naprosto jiné úrovni. Nicméně si dovedu představit, o čem hovoří kolegové například v porodnictví. Nejsem si však jist, zda se povolením příplatků situace opravdu pro rodičky pozitivně změní. Teď mám na mysli ty neplatící. Musím však přiznat, že nedokáži posoudit přínos tohoto opatření z hlediska příjmu nemocnice. Ale zpět k chirurgii. Před 20 lety jsem pobýval půl roku u prof. P. Neuhause v Berlíně. Občas měl platící (či „nadstandardní“) pacienty. Na celé chirurgické klinice měl tuto výsadu jako jediný. Z uhrazené částky dostal 20 procent. Ze zbytku byl zaplacen anesteziolog a celý jeho tým, nemalá část připadla nemocnici. Věděl, že případnou chirurgickou komplikaci je schopen on a jeho tým vyřešit. Nikdo si nedovolil cokoli zpochybňovat. Vše mělo svůj řád. Ten se týkal i výše jeho platu a jeho poměru k platu podřízených. U nás, pokud šéf neslouží – a sloužit by z řady důvodů neměl –, dostává automaticky plat na úrovni sloužících sekundářů, či dokonce pod ní. Nikdo tyto problémy neřešil a neřeší.
Nyní slýchávám, že pokud někdo umí dobře odoperovat kýlu, vedení nemocnice mu umožní se souhlasem šéfa chirurgie vyvěsit ceník. Po zdanění dostane cca 25 % z uhrazené částky. Ostatní, opět zdaněné, připadne nemocnici. Chirurgie je týmovou prací. Nicméně tato skutečnost, pokud jsem to dobře pochopil, zohledněna rozdělením příplatku není. Také jsem nepostřehl, kdo bude řešit eventuální komplikace. Pokud to nebude onen nadstandardní chirurg, pak patrně jiný zkušený kolega, který ale nebyl za výkon nadstandardně ohodnocen. A jak se na to bude dívat celý chirurgicko‑anesteziologický tým? Připadá mi, že podobných otázek je více než odpovědí.
MUDr. Jiří Šedivý,
ortopedické oddělení Nemocnice Jihlava
Jsem pro možnost připlatit si za lékaře v určitých případech, například když pacient bude chtít od primáře provést i menší, „banální“ výkon. Co mi to jako primáři přinese – asi více práce a plánování operací, na druhou stranu možnost legálního přivýdělku (kolik, bude hlavně záležet na vedení nemocnice). Pokud jde o výhodnost pro pacienta – asi bude mít „klidnější mysl“ před operací, bude‑li operován lékařem, jehož si vybral a kterému důvěřuje. Co se týká bodu výhodnost pro lékaře a nemocnici, platí, co jsem řekl ve druhé větě. Samozřejmě, bude rozdíl dle místa, kde se bude operovat – na klinickém velkém pracovišti je více zkušených operatérů s možností výběru, na menším pracovišti stejně musí primář či např. jeho zástupce operovat složitější výkony a jistě nebude v těchto situacích nikdo požadovat poplatek.
MUDr. Petr Zajíc, MBA,
ředitel Nemocnice Na Bulovce
Vedení Nemocnice Na Bulovce se shodlo, že příplatky za volbu lékařů v dohledné době nezavede. Z diskusí na primářských poradách vyplynulo, že ze strany klinik a oddělení po tom není poptávka. Vnímáme to i jako právně nejednoznačnou věc, někteří právníci říkají, že je to v pořádku, ale jiní v tom vidí problém. Možná by tento problém řešila pevnější opora v legislativě. Osobně bych preferoval před placením si za konkrétního lékaře například ocenění práce lékaře a jeho týmu tím, že pacient po operaci podpoří nemocnici sponzorským darem. Můj soukromý názor je, že když má dnes člověk právo vybrat si z nekonečné škály služeb a činností vždy toho, kdo mu nejvíce vyhovuje, tak proč by to nemělo platit i na možnost vybrat si doktora, jenž ho bude operovat. Avšak nejde jen o operaci, ale o celý léčebný proces. V tomto ohledu možnost příplatků nic nového nepřináší. Naši lékaři sice nadále pracují podle operačních plánů a služeb, pacient má však samozřejmě možnost operace plánovat po dohodě s lékaři. Ale na tuto dohodu musejí být vždy dva – pacient i lékař. Důvěra mezi lékařem a pacientem je totiž naprosto základní předpoklad úspěšného léčení. Nadále platí, že se snažíme, aby operoval odborník ve svém oboru. To je pochopitelně zájem přednostů a primářů jednotlivých klinik a oddělení, proto vždy vypisují operaci jen tomu, kdo je odborně způsobilý ji udělat. A vedení jednotlivých klinik a oddělení naší nemocnice mají mou plnou důvěru, že sami vyhodnotí, zda operaci chce dělat přednosta nebo primář osobně, ať už je to z důvodu složitosti zákroku nebo prostě proto, že na něj vyšla řada. A pokud pacient trvá na konkrétním operatérovi a on má zrovna naplněný operační plán, musí si na něj počkat. Nikoho neodmítáme, ale v žádném případě nemůže nikdo nikoho předbíhat. Všichni se musejí přizpůsobit časovým a dispozičním možnostem a operačnímu plánu.
Zdroj: Medical Tribune