Co se mění tím, že většina lékařů jsou ženy?

MUDr. Jana Šeblová, Ph.D.,

předsedkyně České společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP

Jestli se medicíně budou věnovat muži nebo ženy, není podle mého názoru tak zásadní, v povolání má rozhodovat kvalifikace, schopnosti a pochopení nezbytnosti celoživotního vzdělávání. V medicíně je tolik oborů, že si vybere každý – od přemýšlivého introverta a zkoumavého vědce až po akční hrdiny nebo zručné a hravé kutily.

Zatím jsem se nesetkala s jedinou lidskou vlastností, která by byla vázaná výhradně na jedno nebo druhé pohlaví, takže nevidím důvod nějakým způsobem dělit obory medicíny na „mužské“ a „ženské“. Jediné, co není univerzálně lidské, ale je dané biologickou podstatou, je rození dětí a s tím související organizace péče a návrat do zaměstnání, tedy – řečeno dnešní terminologií – „sladění pracovního a rodinného života“. V tomto ohledu bohužel opravdu jsou některé obory medicíny a některá zdravotnická zařízení pro matky malých dětí nepříliš vstřícné a ani systém postgraduálního vzdělávání svojí délkou a neustálými změnami rozhodování o založení rodiny neusnadňuje. Vidím v tom však spíše nepružnost a neochotu měnit zavedené zvyky než nemožnost řešení nalézt.

Pracuji v oboru urgentní medicíny – na zdravotnické záchranné službě a na urgentním příjmu – a paradoxně právě tento obor je pro matky malých dětí velmi výhodný: většina záchranných služeb i urgentních příjmů má směnný provoz a při stálém nedostatku lékařů jsou vítány i kratší úvazky. Některé kolegyně se vracely po mateřské dovolené poměrně záhy, zpočátku na několik málo služeb měsíčně a postupně si pracovní zátěž zvyšovaly, takže doba přerušení praxe byla relativně krátká. Slušné zacházení pak matky oplácejí značnou loajalitou k zaměstnavateli.

Takže shrnuto: v postupující feminizaci medicíny či urgentní medicíny nevidím žádný problém (a nepředpokládám, že by ode mě někdo čekal jinou odpověď).

Prof. MUDr. Miroslav Ryska, CSc.,

předseda České chirurgické společnosti ČLS JEP

Když jsem byl v 90. letech na chirurgických stážích v Anglii, Německu a USA, překvapila mě poměrně velká přítomnost chirurgů – žen. Tehdy jsem se sám sebe ptal, jestli je dobře, že provádějí tak fyzicky náročnou práci. A co jejich osobní (rodinný) život? Musel jsem však uznat, že umějí operovat stejně dobře jako jejich kolegové. Určitý pocit jakési nepatřičnosti získaný na počátku chirurgické kariéry však ještě přetrvával, i když jsem ho navenek nedával znát a dost jsem se snažil, aby v kolektivu chirurgů nechyběly ženy. A jaká je situace dnes? Chirurgie je fyzicky i psychicky těžkým klinickým oborem, zátěž si v hlavě nosíte každý den domů. Zájemců o náš krásný obor je čím dál méně. Vydělat si lze jinde podstatně jednodušeji a více. Navíc valem přibývá byrokracie, na pacienta je stále čím dál méně času. A stresu možná víc, než bývalo. Celý problém s novými zájemci se zjednodušil – jsme moc rádi, když vůbec někdo schopný a ochotný tvrdě pracovat přijde. Mladých lékařek se zájmem o chirurgii je dnes více než chlapců. Nemyslím, že by svého rozhodnutí na našem pracovišti litovaly.

Prof. MUDr. Pavel Pafko, DrSc.,

emeritní přednosta III. chirurgické kliniky 1. LF UK a FN Motol

Česká chirurgická společnost má v současné době devět procent žen. Jejich podíl v naší komunitě narůstá. Protože dnes například na 1. lékařské fakultě v Praze studují dvě třetiny žen, je další vývoj situace i v chirurgii zřejmý. Problémem není žena‑chirurg, ale postavení žen v naší společnosti obecně. Zejména nemocniční chirurgie při současné potřebě velké přesčasové práce bude pro ženy‑matky značně náročná a může ovlivnit provoz nemocničních chirurgických oddělení. Fyzickou náročnost našeho oboru, všude zdůrazňovanou, osobně nepovažuji za rozhodující překážku při uplatnění žen v našem oboru. Naopak se mi zdá, že ženy jsou obecně manuálně šikovnější a empatičtější k nemocnému.

Doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.,

Onkologická klinika 1. LF UK a VFN, členka výboru České onkologické společnosti ČLS JEP

Současným důvodem feminizace české medicíny není jen dostupnost medicínského vzdělání pro ženy, ale také ekonomický tlak. Práce lékaře je proti západní Evropě finančně značně podhodnocená, a tak přestává být vhodnou profesí pro živitele rodiny. Ženy jsou pro péči o nemocné přirozeně vybaveny empatií, soucitem a schopností naslouchat. Ideální lékařská péče ale závisí ve většině případů na týmové spolupráci, kde spolu musejí kooperovat muži i ženy. Lékařek přibývá, ale jejich zastoupení ve vedoucích funkcích je zcela disproporční a jejich ohodnocení proti mužským kolegům znatelně nižší. Podmínky pro práci především začínajících lékařek, které musejí skloubit zaměstnání a rodinu, se za dvacet pět let od revoluce nijak nezlepšily. Pokud nenastanou některé zásadní změny, totiž nezlepší se finanční situace lékařů obecně, nevyrovná se ohodnocení žen a mužů, nezlepší se podmínky pro práci matek s dětmi a pokud se bude muset lékařka aspirující na řídící funkci jako dosud stát vlastně uvnitř mužem, aby mohla uspět, nezmění se, bohužel, vůbec nic.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

onkochirurg a ředitel Masarykova onkologického ústavu

Neviděl bych to tak dramaticky. Medicína patří do pečujících profesí, vyžaduje sociální inteligenci, altruismus, svědomitost, trvalé nasazení, a to vše je ženám vlastní. V práci i doma. Na brněnské lékařské fakultě od mnou sledovatelného dávna promovaly až dvě třetiny žen a vždy se hovořilo o rizicích narůstající feminizace. Jak jsem si teď aktuálně zjistil, v roce 2014 promovalo na LF MU v oboru všeobecného lékařství 68 procent žen, v roce 2015 to bylo 65 procent žen. Když se platy lékařů dramaticky zvednou, přibude možná pár procent mužů, když tiše ustrnou, přibude v budoucnu dalších pár procent žen. Problém je spíše v tom, že ona třetina hochů stále méně ráda vstupuje do velkého provozního a výkonového cvrkotu v operačních a akutních oborech a do služeb, neboť obecné pohodlí našeho života plodí i tužby dalšího pohodlí.

V oboru interní onkologie feminizace odborně nevadí, zkrášluje prostředí. V radiační onkologii asi také nevadí, namíchá se to stejně v rámci lásky k technice a technologiím. Pokud jde o onkochirurgii, litoval bych matek angažovaných ve velké břišní, hrudní či ortopedické operativě, ale bezvadně působí dámy třeba v operativě mammární či onkoplastické, zkrátka konstitučně přiměřenější.

Existují ovšem i rizika maskulinizace. Tou se zatím zpravidla míní jen hustší ochlupení a zatvrdnutí rysů. Ale několikrát mě už napadlo, jak velice nefeminizovaná (maskulinizovaná) je naše nekonečná debata o podmínkách a způsobech porodů, kde se dohadují skoro výhradně nerodivší mužští expertní porodníci s laickými rodivšími ženami. Že by možná prospělo, kdyby si to s laickými rodičkami negynekoložkami vyříkaly rodičky gynekoložky. V češtině dokonce existuje jen termín porodník, ale porodnice už je instituce či budova. Až mě doženou problémy s prostatou, proberu to naopak raději v samčí společnosti, ač nejsem stydlivý, jen plachý. Ale neplašil bych hrůzou z feminizace medicíny ani srovnáváním s dobami, kdy dámy ještě nesměly k volbám a do vážných rozhodovacích procesů, neboť doma si to stejně rozhodly už tehdy a jejich rozhodování ani teď bludným odporem nezvrátíme.

www.tribune.cz

Zdroj: www.tribune.cz