Co pojí housle, ostrovy a pražské zdravotnictví

Také vás v Medical Tribune zaujala diskuse o záchranné službě? Představa, že těžce nemocného pacienta nikdo nechce přijmout, je děsivá. Tomu, kdo v Praze na příjmových odděleních, jednotkách intenzivní péče či odděleních ARO pracuje, je tato situace chronicky známá po desítky let.

Je těžko pochopitelné, jak málo se od roku 1989 změnilo. Kazuistiky pacientů jsou zcela stejné minulý týden jako před 30 lety. Když jsem jako mladý sekundář sloužil na příjmu, přišlo mi neuvěřitelné, že někdo odmítne přijmout pacienta a pošle ho přes celou Prahu zbytečně jinam. Když jsem později sloužil na intenzivní péči, bylo mi líto dispečerek záchranné služby, které musely obvolávat desítky jednotek a hledat místo pro někoho, kdo čekal v těžkém stavu v sanitce.

Asi před 10 lety mě pozval pan ředitele Schwarz, abych se na vlastní oči podíval, jak to u nich na dispečinku chodí, a tak jsem viděl komplikovanost problému i z druhé strany. Interakce záchranných služeb a nemocnic je složitá i jinde. Skoro každé ráno poslouchám při referování sloužících lékařů o pacientech, které zbytečně převáželi po Praze, nikdo je nechtěl a skončili u nás. Zažil jsem i mnoho případů, které z tohoto důvodu nedopadly dobře. Není to jen fenomén pražský. Často se ptám i kolegů z jiných velkých měst a je to tam trochu podobné. Úplně stačí, aby ve městě byly nemocnice dvě, a už je problém.

Jednou mi kanadský pediatr a český herec Vladimír Pucholt poslal velký článek z novin, jak to chodí na příjmu nemocnice v Torontu. Bylo to hrozné. Spousty nemocných pojištěných i nepojištěných, prostředí pro popisujícího novináře hrůzostrašné i s fotkami. Na rozdíl od naší situace se však o ty nemocné museli na místě postarat a nikdo je nikam nepřevážel a byli schopni poskytnout dočasně i intenzivní či anesteziologickou péči. Tedy alespoň po popisovaných 24 hodin – pak nevím. To je ve světě běžný limit, kdy by příjmové oddělení mělo rozhodnout, zda nemocného někam přijme či pošle domů. Rozhodně ale základní péče byla zajištěna a nemocní se nehromadili v sanitkách.

Za minulého režimu se vyprávěla anekdota: Přijde pacient k lékaři, který hraje na housle, a když chce pacient vyšetřit, tak lékař pořád hraje na housle a pak přestane a píchne smyčcem pacienta do oka a řekne: „A teď patříte na oční.“ Ani ve snu mě v roce 1989 nenapadlo, že po skoro 25 letech je stále důležitá tzv. rajonizace, kdy nepůjde o ve světě běžnou svobodnou volbu lékaře či zdravotnického zařízení, ale o tvrdé rozdělení, kdo kam patří.

Zrovna minulý týden jsem se setkal s příkladem, kdy byl pacient z jedné bývalé fakultní nemocnice podrobně vyšetřen – to na něm panečku udělali bodů – a pak s formulací „opravdu, ale opravdu nemáme lůžka“ byl odeslán jinam. Podobně je to také v různých nekomplexně fungujících ústavech, kde by měli všude ve světě další péči o pacienty, kteří se jim nehodí, zajištěnu smluvně, a nerozesílali je po městě podle občanského průkazu. V řadě zemí je součástí licence či smlouvy o provozování zdravotnického zařízení závazek řešit akutní situace. Praktičtí lékaři se zavazují, že budou společně provozovat pohotovost, a nemocnice, že nikoho neodmítnou.

U nás je samozřejmě paradox, že ministerstvo řídí desítky přímo řízených organizací, ty se pak ani řídit nedají a nezbývá čas na opravdovou transformaci zdravotnictví. Situaci nevyřeší ani koordinátor akutních příjmů, na kazuistikách lze ukázat, že situaci často ještě zhoršuje.

Pražský magistrát je v obrovské výhodě, na rozdíl od jiných velkých měst prakticky žádné nemocnice neřídí a od problémů hledání lůžek pro akutně nemocné může dát ruce pryč a na neřízení zdravotnictví může ušetřit. Pak se může zabývat jinými věcmi, třeba co s pozemky psychiatrické léčebny (jak jsme slyšeli nedávno v rozhlase), nebo tím, na jaké daleké ostrovy odplouvají městské prostředky (jak objevili novináři třeba v kauze OpenCard). To jsou přece prostředky, které pak někde chybějí, a možná právě ve zdravotnictví. Praha přece chce být civilizovaným městem. Také jistota kvalitní lékařské péče do naší metropole mimo jiné láká turisty, na nichž lze tolik vydělat. Turista nemůže překračovat na Karlově mostě nemocné, včetně nepojištěných cizinců. Je přece věcí dobře fungujícího města, aby běžela záchranná služba a měla smlouvy s velkými nemocnicemi, které by musely každého přijmout a nemohly by ho nechat převážet z místa na místo zbytečně.

To, že se na zdravotnictví dá dobře vydělat, víme. To by jinak finanční magnáti neskupovali nemocnice v celých krajích. Zázračně se také změnila situace kolem následné péče. Zatímco dříve zalehávali mnoho akutních lůžek pacienti vhodní pro péči následnou, dnes je to jinak a prakticky se na lůžko nečeká.

Jeden můj známý přebudoval nedávno bývalý domov důchodců na golfový hotel a stěžoval si: Asi to budu muset zavřít, včera nepřišel ani jeden host, kamarádi mi radí, abych to přebudoval na léčebnu dlouhodobě nemocných, nebo zpátky na domov důchodců – na tom se prý dá dnes fantasticky vydělat. To je bohužel pravda. Ve zdravotnictví se u nás dá vydělat skoro na všem, kromě akutní péče a závažných onemocnění.

Zdravotnictví nemůže fungovat bez volných kapacit. Nemůže existovat nemocný, na němž se prodělá. Je to sice kruté, ale v současném stavu zdravotnictví je takový nemocný odsouzen k horší péči a možná mu i hrozí komplikace a smrt. Země, kde se vydělává na dlouhodobě nemocných a řadě elektivních výkonů a prodělává na akutně nemocných, má špatně nastavené zdravotnictví, a to nejen centrálně, ale zejména regionálně.

Akutních lůžek asi opravdu není nadbytek. Aby pacienti nebyli poškozováni, stačilo by málo – zakázat druhotné převozy mezi nemocnicemi a vybavit příjmová oddělení a ustanovit povinnost zde každého přijmout. A dát na to trochu peněz, které v Praze určitě jsou. Co má tedy společného anekdota s houslemi, daleké daňové ráje a pražské zdravotnictví? Jsou to situace, které léta nikdo neřešil a které vyřešit by nebylo složité. Možná je to i úmysl, který umožňuje nedělat si problémy a vydělávat někde jinde, ať už na zdravotnictví nebo na něčem úplně jiném.

Zdroj: Medical Tribune