Co po listopadu 1989 (ne)stálo za to?
Co jsem si "vymyslela", to se realizovalo
Z mého pohledu opravdu a upřímně mohu říci, že uplynulých 20 let stálo za to. Nemyslím si, že by nyní bylo všecko v pořádku a že bych byla naprosto se vším spokojená - ale tak ani otázka nestojí.
Nedávno jsem potkala jednoho britského kolegu a ten říkal: "Vy jste vlastně žili a žijete v naprosto úžasné době, měli jste možnost tolik věcí změnit." Já jsem vlastně dostala krátce po revoluci (či politických změnách nebo jakto nazveme) vcelku unikátní možnost navrhnout a postupně vytvářet systém služeb pro seniory. Ta nabídka přišla od vedení tehdejšího SAZZ (Sdružení ambulantních zdravotnických zařízení) v Praze 8 a poté od městské části Praha 8, jejíž podpora trvá dodnes. Co jsem si tehdy vymyslela na základě vlastních zkušeností z praxe a na základě víceméně literárních poznatků, se nám se spolupracovníky v podstatě beze zbytku podařilo realizovat.
Tehdy, v době orientované zejména na instituce pro seniory, to vypadalo jako jakýsi vzdušný zámek (gerontologické centrum jako spektrum komunitních služeb pro seniory) - nyní se ukazuje, že je to životaschopný model, který se stále dále rozšiřuje o další služby, poslední z nich jsou domácí asistence a výjezdní geriatrický tým.
Nevrhla jsem se tedy do podnikání ani do politiky (ani pro jedno, ani pro druhé se nehodím), ale do toho, o čem si myslím, že je nejen veřejnou službou, ale také určitou kultivací společnosti. S odstupem let mohu říci, že mi tahle činnost přinášela a přináší mnoho radosti, protože si myslím, že má smysl, a dále zejména proto, že se setkávám s lidmi, jichž si velmi vážím a kontakt s nimi mne obohacuje. Jsou to jednak moji milí spolupracovníci a jednak zejména kolegové z České alzheimerovské společnosti i z České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP a Longevity centra.
Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.,
ředitelka Gerontologického centra, p. o. MČ Praha 8, předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP
Zdravotnictví se silně zpolitizovalo
Listopadové události jsem uvítal s velkou nadějí, nejen pro republiku, ale i pro zdravotnictví.
Nečekané jmenování do funkce ministra zdravotnictví mi umožnilo zahájit již v lednu 1990 práce na návrhu reformy zdravotnictví, který byl dokončen během pěti měsíců. Návrh jsem osobně konzultoval s experty WHO, kteří jej posoudili velmi příznivě. Bohužel skončil v koši a žádný z návrhů (včetně návrhu na spoluúčast nemocných) nebyl akceptován.
V následujících letech se problematika zdravotnictví silně politizovala, fungující struktury byly rušeny, aniž by byly nahrazeny lepšími. Postgraduální vzdělávání, jehož úroveň nám záviděly mnohé ze států západní Evropy, procházelo neustálými změnami a není dodnes uspokojivě vyřešeno.
Je pravda, že se zlepšilo vybavení moderní technikou, zlepšila se dostupnost moderních léčebných metod, ale oceňování lékařů a zdravotníků ani jejich pracovní podmínky podobný pokrok nezaznamenaly. Dokladem toho jsou trvalé odchody lékařů a sester buď do zahraničí nebo mimo oblast zdravotnictví. Domnívám se, že kromě nedostatku financí bude hlavním problémem našeho zdravotnictví nedostatek kvalifikovaných pracovníků, což se nepochybně odrazí i v postupném zhoršování zdravotní péče.
Prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.,
ministr zdravotnictví a sociálních věcí ČR v letech 1989 a 1990
Snažím se zůstat optimistou
Nebudu komentovat politiku, k tomu se hlásí mnoho lidí a hodnocení jistě není příliš radostné. Stálo určitě za to, že jsme mohli českou medicínu posunovat podstatně rychleji správným směrem. Myslím, že přestože bylo spousta "přešlapů", došlo k ohromnému zlepšení dostupnosti kvality péče prakticky ve všech oborech. To je fakt, který nemohou popřít ani největší pesimisté, vzpomeňme jen na zoufalé shánění léků a nedostatek všech materiálů potřebných pro diagnostiku a léčbu našich nemocných.
Teď máme dostupnost někdy až příliš širokou - a za to jistě nemohou léčící lékaři -, což vede pochopitelně k některým negativním dopadům v nadužívání péče. Myslím, že se méně daří výchova mladé generace, což vše počíná již ve školách nižších stupňů. Souvisí to pochopitelně s grandiózně podceňovaným financováním školství a to je naopak to, co považuji za nejhorší prohřešek všech dosavadních vlád. Z pohledu vývoje posledních měsíců je obtížné zůstávat i dále optimistou, snažím se však o to i dnes.
Prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc.,
II. interní klinika 1. LF UK a VFN, Praha
Báli jsme se víc, než bylo nutné
Co nestálo za to? Bolí nás odchody lidí nejbližších i blízkých, trápí nás soukromé maléry a dotýkají se nás průšvihy celé země, to je samozřejmé, ale rozhodně nestálo a nestojí za to zjištění, že mnozí z nás máme - někteří naštěstí jen namátkově, jiní napořád - strašlivě pohodlnou paměť a snadno zapomínáme, v čem jsme žili a přežívali. No a s tím jde ruku v ruce intenzivně sílící pocit, jak neskutečně roste arogance moci, kdy mnozí námi zvolení a placení z nás dělají na oplátku s neuvěřitelnou lehkostí a drzostí blbce!
A co stálo zato? No přece všechny krásy světa, které jsme si více či méně užili, ne? Škoda jen, že jsme se v 70. a 80. letech báli více, než bylo nutné, tohle je nesmazatelné stigma mojí generace...
PhDr. Lubomír Houdek,
ředitel nakladatelství Galén
"Stará struktura" je nevykořenitelný způsob myšlení
Závěr roku 1989 jsem po návratu z ročního pobytu v armádě přijímal nadšeně. Předatestační "kolečko" jsem pojal jako přípravu na soukromou praxi a snažil se pochytit co nejvíce znalostí. Motivace byla neuvěřitelná.
Co stálo za to? Osobní život, svoboda, otevřené hranice, určitě ekonomický vzestup, možnost podnikání i nicnedělání, možnost formulovat své názory veřejně bez strachu...
Co za to nestálo? Své asi desetileté veřejné angažmá jsem tak trochu bral jako pokračování listopadu '89, kdy se spojíme v ČLK nebo později v SPL a ty "staré struktury" už jen doťuknem'. Omyl. Mým poznáním je, že "staré struktury" je tak trochu pojem nadčasový. Nejsou to ti staří komunisti, ale lidé s určitým způsobem myšlení, no a ti budou na světě pořád. Momentálně mají tak trochu navrch a nám, kteří chceme dělat dobře svou práci, třeba pomáhat lidem, neustále komplikují život.
MUDr. Igor Mazoch,
praktický lékař, Olomouc
Nepoučitelní Češi
Uplynulých 20 let nevybočovalo z českého kontextu posledních 91 let. Rozbití Rakouska-Uherska byl tragický omyl.
Doc. MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D.,
vedoucí Radioterapeutického a onkologického oddělení FN Plzeň
S demokracií jsme zapomněli na minulost
Listopad 1989 umožnil, aby do naší země vstoupily principy svobody a demokracie pro celou společnost i pro každého jednotlivce. To jistě stálo za to a slova "stálo za to" nevystihují obrovský význam této skutečnosti.
Pojem "nestálo za to" naplňuje fakt, že svoboda a demokracie umožnily, že jsme velmi rychle, téměř okamžitě zapomněli na to, co listopadu 1989 předcházelo, v čem a jak jsme žili.
Doc. MUDr. Bohuslav Svoboda, CSc.,
děkan 3. LF UK
Mám radost z pokroku ošetřovatelství
Uplynulých dvacet let bylo i pro mě předělem nejen v profesi, ale i v osobním životě. Že se něco nepovedlo, pro mne není dominantní. Jsem ráda, že se v listopadu 1989 vše dalo do pohybu a my žijeme a pracujeme ve svobodné vlasti. Zažila jsem v posledních dvaceti letech ve své profesi sestry úžasný předěl a pokrok v ošetřovatelství a to mě těší nejvíce. A moje profesní spokojenost se odráží i v osobním živote.
Jindra Pavlicová,
členka prezidia České asociace sester
Zdroj: Medical Tribune