Co může čekat na cestě východním směrem
Ne, ne, ne, ne!!! Vážení kolegové, opravdu nechci a nebudu komentovat postoje a stanoviska naší politické reprezentace ke směřování na Východ či Západ. Titulek fejetonu vyjadřuje jen směr, kterým jsem se vydal v říjnu a listopadu jako reprezentant IAS (International Atherosclerosis Society). Nejdříve jsem přednášel v Rusku, posléze jsem pak navštívil dvě země střední Asie. Některé cesty byly tak zajímavé, že myslím je možné se o některé zážitky podělit. A konečně možná, jak se na „medicínské“ sdělení sluší, pokusit se o závěrečné shrnutí.
Sjezd Ruské kardiologické společnosti se konal v Kazani, v relativně luxusním komplexu hotelu, nákupního centra a kongresových sálů. Byl to kongres mezinárodně bohatě navštívený, kromě prezidenta a past‑prezidenta Evropské kardiologické společnosti celá řada předsedů společností národních i renomovaných zahraničních expertů z různých oblastí kardiologie. Přesto: nechci být namyšlený, ale náš každoroční kongres je přeci jen na ještě vyšší úrovni. I atmosféra kongresu mi připomínala 90. léta a kongresy u nás. Výstava s hlučnými „atrakcemi“, účastníci ověšení mnoha „igelitkami“ napěchovanými spoustou zbytečností i užitečných materiálů, k jejichž studiu se pak většinou stejně nikdy nikdo nedostal. Po delší době jsem zase viděl některé produkty, které již byly u nás opuštěny (snaha výrobců zachytit se prostě pouze tím, že jsou ze Západu, je zjevná, někdy i úspěšná). Zájem o přednášky byl značný, diskuse asi jako u nás, někdy živější, někdy nic moc. Pohostinnost ruských organizátorů byla příznačná. Kazaň je hezké, rozvíjející se město. Zajímavostí ve velmi pozitivním směru je soužití muslimů i pravoslavných s „bezvěrci“ a dalšími náboženstvími. Obrovská nová mešita vybudovaná údajně ve spolupráci Ruské federace a zahraničních investorů ale přeci jen ukazuje, kdo má navrch.
Druhým cílem mého cestování byl Biškek, hlavní město Kyrgyzstánu. Chudá země, tradiční centrum vzdělanosti střední Asie (včetně vzdělanosti medicínské). Nevím, takovou dobu reálného socialismu u nás jsem nezažil, tipuji, že čas se zastavil v padesátých letech. Ulice hlavního města nezpevněné, v lepším případě jen rozbité. Anglicky se člověk domluví jen zřídka, ani v medicínské komunitě není základní znalost běžná. Mladí lidé ale svou budoucnost vidí velmi často ve vycestování do zahraničí a mnozí se jazykům začínají věnovat. Práce v sousedních zemích, ale hlavně v Rusku, je velkým (ale splnitelným) snem, ti nejodvážnější se začínají informovat na studium v České republice a někteří i dál. Na kongresu, kde jsem přednášel, jsem se setkal s asi největším zájmem o reálnou spolupráci. Kolegové by rádi participovali na mezinárodních projektech, limitem je ekonomika. Ta limituje také studium, včetně nadaných. A také je to přitahuje blíže k církevním školám (především ale k těm údajně podporovaným arabskými státy). Samozřejmě ale nejen ke školám… Z Biškeku jsem odjížděl s nejrozporuplnějšími pocity. Snaha, přání, zájem na straně jedné, ekonomická limitace na straně druhé.
Kazachstán. Devátá největší země světa, rozlohou přesahující západní Evropu. Podle některých nový Kuvajt (největší zásoby uranu na světě, obrovská naleziště zemního plynu a ropy, prakticky nekonečné další nerostné bohatství). Měl jsem celkem osm přednášek v různých městech této zajímavé země. Rozvoj je vidět na každém kroku, trochu asymetricky, ale všude (vesnici úplně neposoudím). Astana je Manhattan postavený ve stepi, panorama mrakodrapů ze skla, oceli a mramoru kazí jen neuvěřitelné množství jeřábů, které produkují další, skoro neuvěřitelný stavební rozvoj. Almaty je tradiční město s duchem, lidé tam rádi žijí a baví se. Další regionální metropole jsou městy našich 90. let se sídlišti bez chodníků, ale mramorovými fontánami, staršími nerekonstruovanými domky, ale výbornými silnicemi. K silnici jedna poznámka. Jen jednou jsem se dále přesouval autem. Luxusní tříproudá dálnice, osvětlená i mimo město, končí po padesáti kilometrech a jede se rozježděnou stepí dalších třicet kilometrů. A pak zase dálnice… Lidé jsou spokojení, říkají, že Dubaj se budovala padesát let a oni mají pouze deset či patnáct let boomu. Medicína zatím asi trochu pokulhává. Preventivní kardiologie hrazená není, ve vědě, výzkumu, ale i ve vzdělávání lékařů je za vzor považováno Rusko, ale i výše popsaný Kyrgyzstán. Obecně panuje z Ruska jistá obava (existuje ale úzká spolupráce a celní unie), ale větší z Číny. Život ve střední Asii se z pohledu Středoevropana hodně liší. Nejde jen o náboženství. I v Kazachstánu rostou především nové mešity, když jsem hledal pravoslavný chrám v Astaně, dovezli mě ke kapli odpovídající našemu maloměstu. Celý region je z jedné strany proevropský, na druhé straně hledá partnery obchodní, vědecké, medicínské i v Asii (Jižní Korea, Čína), v Rusku a jednotlivé země mezi sebou. I když má Evropa a Česká republika dobré renomé, je trochu daleko a „jinde“. Dokumentuji tuto odlišnost historkou z letiště. Sám jsem se radoval, když jsem viděl skvělou flotilu AstanaAir: „Máte výborná letadla! A co piloti?“ Odpověď: „Ty také, a když nejsou, najmeme je z ciziny.“ S úlevou jsem si představil 45letého „důchodce“ pilota Lufthansy, ale odpověď pokračovala: „Třeba z Uzbekistánu.“
Cesta na Východ byla pro mne v letošním podzimu zajímavá, poučná a inspirující. Je to určitě region, který není možno přehlížet. Přesto jsem si ale znovu uvědomil (pokolikáté už) po návratu z ciziny, že jsem hrozně rád, že žiju, kde žiju a že dělám, co dělám v zemi ve středu Evropy. A to navzdory všem politickým, ekonomickým, lidským a vůbec úplně hloupým, zbytečným problémům.
Zdroj: Medical Tribune