Co by bylo s pacienty, kdyby lékaři pracovali jako politici

Konečně jsem se chystal, že napíšu o temných rejdech farmaceutických firem, které uplácejí zlovolné lékaře neštítící se podávat léky (sice pomáhají a mnohdy zachraňují život – ale to ponechme stranou) svým nebohým pojištěncům, a vysávající tím rozpočet našeho uvážlivého, nezkorumpovaného a moudře řízeného státu. Ale ouha! Na scéně se objevuje tolik nového, že opravdu nelze zacílit jen na jeden problém. A nějak mi to nedá nesrovnávat problémy, s nimiž se potýkáme ve zdravotnictví, s problémy celé společnosti. I když mám názor dost vyhraněný, nejsem jako lékař příznivcem rozvíjení diskusí čistě politických. Přesto se ale nejde vyhnout tématům, která se dotýkají nás všech. Takže se pokusím vyhnout závěrům, ale nějaká fakta prostě nelze nevidět.

Asi nejpozoruhodnější je skutečnost, jak je možné, že určitá skupina lidí (zcela legitimně po svobodných volbách okupující významná, vlivná a často rozhodující místa) může naprosto volně utrácet čas nekonečnými hádkami mezi sebou (s kým si budou a nebudou povídat, já budu pracovat jen, když ten či onen odejde…), a nedělat to, za co je placena – tedy za práci, za správu této země! Jen těžko si dovedu představit situaci, že místo vizity a diskuse nad pacientem se sejde skupina lékařů a začne se domlouvat o tom, se kterým kolegou bude spolupráce, a pokud bude na „obvodě“ č. N sedět praktický lékař XY, už žádnému pacientovi ECHO ani Holtera neuděláme.

Tím nechci říci, že v reálném životě lékaři neřeší vzájemné vztahy i možnosti lepší či horší komunikace či kooperace. Jen je prostě nějak tou prioritou nemocný nebo prostě práce. Nevím, zda je to paralela přitažená za vlasy, ale naše pacienty daleko víc zajímá, jak se zlepšuje jejich stav, jaká vyšetření jsme pro ně naplánovali a jaké jsou léčebné možnosti. Ale možná by ocenili daleko víc tiskovou konferenci, kde by primář chirurgie (již pošesté) prohlásil, že sice kolegy z interny považuje za podivnou verbež, ale je ochoten se s nimi dále bavit (o čem, to není tak důležité).

Pořád se hovoří o korupci na všech úrovních a boji proti ní. Ve většině reportáží se jako typický příklad uvádějí obálky u lékaře. Nevím, jak vám, kolegové, ale mně rozhodně nikdo, dokonce ani jako výpomoc či půjčku, statisícovou obálku nenabízel, což se prý dělo ve straně, která proti korupci vystupovala snad nejradikálněji… Nezávislý soud pány poslance odsoudil (zatím nepravomocně), pohlížejme na ně tedy dále jako na nevinné. No ještěže se nám ta strana rozdělila na ty hodné a na ty zlé. Jen nám zbývá rozlišit, kteří jsou kteří:‑).

Když se „prolákly“ odposlechy s jednoznačně korupčním obsahem, vzbudilo to v politických kruzích skutečně zaslouženou pozornost. Teprve později jsem zjistil, že politické špičky řeší problém „JAK mohly ty odposlechy uniknout, JAK vznikly a ODKUD unikly“, a rozhodně je nikdo vyjádřením neodsoudil, třeba podmíněně, že „je‑li je pravda, co je v telefonátech naznačeno, je to hrozné a já udělám vše, aby…“. Jasně, že to není žádný důkaz a ani nevolám po potrestání. Jen si tak vzpomínám na paní doktorku, která indikovaně!!! podávala lék jedné firmy (i když měla na výběr asi 4 totožné možnosti), a byla proto (právem) popotahována nejen tiskem. Nevím, které z těchto „kauz“ si všiml miliardář Petr Kellner, když korupci u nás označil za horší než v Rusku. No v každém případě mne potěšilo, že není trestné používat termínu „kmotr“, a dokonce, že mu my, občané, rozumíme. Ano, to je rozhodnutí nejvyššího soudu (čím vším se opravdu musí naše justice zabývat).

Ale právo vítězí, a to je dobře (bohužel už méně dobře je, že vítězí i nad zdravým rozumem). To jako když nám (respektive policii) pan premiér zakáže testovat DNA podezřelých ze závažných trestných činů. Jde o narušení soukromí a mých občanských práv (tedy chci věřit, že mých nikoli, neb těžké zločiny páchat nehodlám). Sami dáváme podepsat informované souhlasy k analýze DNA většině našich nemocných, protože jsme kromě léčebné též institucí vědeckou, a k rozvoji vědy DNA analýzy využíváme. Je pozoruhodné, že jsem se nesetkal ani s jedním odmítnutím. No třeba je to tím, že naši pacienti stojí na té druhé straně společnosti, která se stává obětí a nikoli pachatelem trestné činnosti. A kdo nic zlého nečiní, obvykle nemá ani strach z analýz (a možná ani z odposlechů – kdo si mne chce poslouchat v telefonu, ať si poslechne).

Na druhé straně mi připadá až podivné, že je stále třeba někoho či něco chránit. Nedávnou krizi na „vaječném trhu“ bych mohl jako preventivní kardiolog jen přivítat. Ostatně i práva dobytka jsou důležitá. Bohužel, asi 30 % chovatelů vepřů v Německu a Rakousku kvůli novým regulím své chovy zruší a cena vepřového půjde nahoru (ostatně také je to zdroj cholesterolu). Jen si říkám, kdo ochrání lékaře, který nepředepíše kvůli překročení limitu pojišťovny (ale on žádný neexistuje!?) nejmodernější terapii a pacient či jeho rodina se začnou ptát. A regulační pokuta by se jistě v médiích vysvětlila nenasytností lékaře, který, než by lék předepsal a přišel o pár desítek tisíc, nechal pacienta bez pomoci.

Je to trochu ironie, trochu skepse. Ale myslím, že všichni bychom měli být rádi, že žijeme v zemi, ve které žijeme, že děláme práci, která má smysl, a nakonec i to celkové klima v naší společnosti se přeci jen změní k lepšímu. Někdy totiž stačí málo.

Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,
Centrum preventivní kardiologie,
III. interní klinika 1. LF UK a VFN v Praze

Zdroj: Medical Tribune