Chtěla bych do komory přinést větší nadhled
Proč jste se rozhodla kandidovat?
Byla jsem oslovena, zda bych tuto funkci nepřijala. Mou první reakcí bylo překvapení. Zprvu jsem to nebrala příliš vážně, nic takového mě nikdy předtím nenapadlo. Pak jsem v tom ale začala vidět příležitost změnit věci, které mi vadí. Tak jako všude jinde - když se vám cokoli ve veřejném životě nelíbí, buď na to můžete nadávat, anebo se pokusit něco udělat. V tomto případě jsem zvolila druhou možnost.
Vedete kliniku, nedávno jste byla zvolena prezidentkou Evropské akademie dermatovenerologie, máte soukromou ordinaci. Měla byste vůbec na práci v čele komory čas?
Tuto otázku jsem si poctivě položila. Myslím, že čas bych měla. Dostala jsem se do životní etapy, kdy se opět mohu začít věnovat něčemu novému, něco budovat. V čele kliniky jsem už šestnáct let. Mám tam skvělý kolektiv, na který jsem skutečně hrdá. Péče o naše pacienty nestojí a nepadá s tím, zda já jsem fyzicky na místě, a jsem si jistá, že kolegové mi řeknou, když něco není v pořádku. Moje mezinárodní aktivity zase tak časově náročné nejsou, nejezdím každý týden do Bruselu na nějaké jednání. Svoji roli hraje i moje osobní situace - odmaturovalo mi mladší dítě, takže i v soukromém životě se mi uvolnily ruce. Politické ambice přitom nemám. V kandidatuře do čela komory tak vidím příležitost, jak něco, co považuji za důležité, posunout dopředu.
Jak byste chtěla docílit toho, aby lékaři ve větší míře přijali komoru za svou?
To je samozřejmě zásadní problém. Když se zeptám kolegů, co pro ně lékařská komora znamená, tak slýchávám: "Je na nic, jen platíme příspěvky, maximálně nám posílají časopis, jejž vůbec nečteme." To mě opravdu mrzí. Prestiž komory směrem dovnitř odborné veřejnosti ale závisí na renomé, jaké má směrem ven. Jsem ve vědecké radě ČLK od roku 1999, mohla jsem tedy relativně zblízka sledovat určité změny, jimiž postavení naší organizace prošlo a prochází. Musím proto na rovinu říci, že v současné době komora není respektovaným partnerem pro jednání o věcech, jež se týkají doslova všech lékařů. Ztratila celou řadu kompetencí, které v minulosti měla. Mohu uvést příklad ze života. Když jsem otevírala svoji první soukromou ambulanci, tak jsem musela jít na příslušnou organizaci komory a seznámit ji s veškerým technickým a personálním vybavením, abych vůbec mohla s ordinací začít. Když jsem před čtyřmi lety otevírala jinou praxi, stanovisko komory už nebylo zapotřebí. Musela jsem jít na magistrát. Jeho úředníci rozhodovali o tomtéž, co dříve posuzovala naše samosprávná organizace. Dříve měla komora své zástupce v nejrůznějších vlivných komisích ministerstva a jejich hlas byl respektován, což už také tak docela neplatí. Nejhorší dopad má takové vyklizení pozic na otázku vzdělávání, jehož systém se nám úplně rozpadl. Komora měla být právě tím subjektem, který bude prezentovat nějaký jednotný názor lékařů a nedopustí, aby o tak důležité věci rozhodoval někdo úplně mimo lékařský stav. Ministerstvo si v této situaci klidně mohlo dovolit přestat s komorou jednat, což si do značné míry zavinila ČLK sama, protože k jednání jsou zapotřebí vždy dva. Přitom ze zákona má komora značné pravomoci, jen je nedokáže využívat. Má být garantem odbornosti vykonávání lékařské péče, to nemá dělat nikdo jiný.
Do jaké míry by měla komora suplovat odborovou organizaci a přímo se brát za platy lékařů?
Aby lékař mohl dobře fungovat ve prospěch svých pacientů, musí být adekvátně zaplacen. Bez toho kvalitní práci nemůže trvale odvádět. Otázka platů je primárně věcí odborových organizací, když se ale podíváme do zákona o komorách, hned v úvodu je uvedeno, že komora má za úkol hájit zájmy svých členů. Mezi zájmy lékařů samozřejmě patří, aby byli spravedlivě ohodnoceni - práce v tomto směru je legitimní oblast činnosti komory. Jiná věc je, že se to mělo udělat mnohem dříve, v době, kdy ekonomika rostla. Hlasité veřejné protesty se mi nelíbí. Já bych na barikády nešla, já bych šla k jednacímu stolu a snažila se vymyslet jiné způsoby, jak peníze do systému přivést. Dají se vymyslet různá řešení, díky nimž se nám bude dařit lépe. Není přitom třeba objevovat už objevené. Během svého cestování jsem měla v mnoha zemích příležitost sledovat podmínky, v nichž lékaři pracují, kdykoli mám možnost, jdu se v cizině podívat do nemocnice. Skoro rok jsem působila v zahraničí, ve Vídni a v USA. Trvale se zahraničními kolegy diskutujeme o tom, jak jsou na tom u nich lékaři, jak je péče hrazena, co máme společného a kde se naše situace liší, co bychom měli převzít a čeho se vyvarovat.
Co byste chtěla udělat pro mladé lékaře?
Já mám mladé kolegy skutečně ráda, jsem s nimi v denním kontaktu. Na klinice neustále vychováváme další a další generace, protože málokdo zůstává v nemocnici i po atestaci. Většina z nich si co nejdříve otevírá vlastní praxe a my začínáme stále znovu. Vím, jak těžké to dnes začínající lékaři mají, já bych v jejich situaci být nechtěla. Jejich hlavní problém je nejistota. Nevědí, podle jakého systému budou skládat atestace, jestli to bude stejné jako před rokem. Jestliže chtějí být rezidenty, musejí se často upsat na pět let. Chtít od nich něco takového je podle mě naprosto nemorální. Jestliže pro někoho pracuji, tak by zaměstnavatel měl hradit moje vzdělávání. Nikdy jsem na klinice neměla lékaře, který by byl vykořisťován způsobem, že normálně pracuje, ale má jen desetinový úvazek. Systém vzdělávání je zbytečně složitý a určitě by šel zjednodušit. Na náplň každého oboru bychom se měli více dívat pohledem z praxe a méně z úhlu přece jen specifického prostředí klinik. Problém je samozřejmě výše platu. Ani v zahraničí absolventi nepočítají s nějak závratnými příjmy. V Rakousku lékaři po škole pracovali téměř zadarmo a museli si brát půjčky. Věděli však, že jakmile získají plnou kvalifikaci, jejich situace se dramaticky zlepší, půjčky vrátí a oni si budou moci založit rodinu a spokojeně žít. Naši lékaři tuto perspektivu nemají, a to bych chtěla změnit.
Byla byste pro nepovinné členství v komoře?
Chtěla bych směřovat k takové organizaci, u níž by tato otázka byla zbytečná. Vlastně je to zbytečné již nyní. Ve většině států je buď povinné členství, nebo povinná registrace. Problém není v povinnosti, ale v tom, jak je tato povinnost vnímána. V současné době je, bohužel, vnímána jako nutné zlo. Pokud bude komora lékaře hájit, stát za nimi a umožní jim, aby mohli slušně pracovat a z toho slušně žít, budou lékaři na tuto povinnost hrdí.
Zatím jste jedinou protikandidátkou dosavadního prezidenta Milana Kubka. Proč tomu tak je?
To jsem se ptala také. Odpověď je stále táž: Nikdo do toho nechce investovat svůj čas. Vím, že podobně jako já byli osloveni i jiní kolegové, ti však odmítli. Není to jednoduchá záležitost. Vše nasvědčuje tomu, že v nejbližší době se mnohé problémy vyhrotí. Chápu, že řada lidí chce raději pohodlný život. Podle volebního řádu komory ale může být kandidatura podána ještě v den voleb, takže bych zatím nepředbíhala, třeba se nějaký kolega najde. Rozhodně se ničeho nebojím. Mým cílem je přinést do všech aspektů života komory trochu větší nadhled. Chtěla bych vytvořit platformu, kde skutečně budou lékaři diskutovat a hledat taková řešení problémů, která jsou výhodná pro všechny. Zatím až příliš často každá skupina lékařů myslí především na sebe. Pokud najde cestu, jak prosadit své zájmy, nemá důvod spolupracovat s dalšími. To je to úplně nejhorší, co se nám může dít.
Lucie Ondřichová
Zdroj: Medical Tribune